Zde je patrně největší ideový rozdíl mezi mnou a mým protikandidátem, který hájí „volný trh bez přívlastků“, zatímco já zdůrazňuji sociální a také ekologické aspekty tržního hospodářství. Sociálně tržní hospodářství je ostatně hlavním programovým důrazem právě křesťansko-demokratických stran v celé Evropě, zatímco neoliberalismus a adorace „volné ruky trhu“ je vnímán jako hlavní protivník těchto křesťansko-demokratických zásad.

Senátor za KDU-ČSL Petr Pithart se na mě, jako na prezidentského kandidáta, obrátil s několika zásadními otázkami. Rád bych se zde o mé odpovědi podělil i s čtenáři Aktuálně.cz. Takže:

Jaký je Váš postoj ke konceptu i praxi sociálně tržního hospodářství, jak se původně vyvinuly v poválečném Německu a jak se dnes vesměs v Evropě praktikují? Která země by měla být pro nás v tomto ohledu inspirací? A která ne?
Zde je patrně největší ideový rozdíl mezi mnou a mým protikandidátem, který hájí „volný trh bez přívlastků“, zatímco já zdůrazňuji sociální a také ekologické aspekty tržního hospodářství. Sociálně tržní hospodářství je ostatně hlavním programovým důrazem právě křesťansko-demokratických stran v celé Evropě, zatímco neoliberalismus a adorace „volné ruky trhu“ je vnímán jako hlavní protivník těchto křesťansko-demokratických zásad.
Existují sice velké rozdíly mezi sociálními systémy jednotlivých zemí EU, ale všechny mají společnou snahu doplnit svobodný a konkurenční trh státní intervencí, která zajišťuje určitou míru sociální soudržnosti a rovnosti šancí. Řadu inspirativních prvků v sociální oblasti lze nalézt třeba v Dánsku, Irsku či Nizozemí. Naopak mezi země, jejichž sociální systém není příliš efektivní a udržitelný, bych zařadil třeba Francii či Belgii.


Zabýval jste se sociální problematikou až teď jako kandidát na prezidenta, anebo jste se jí zajímal už i jako akademik?
Sociální problematikou se zabývám dlouhodobě. Významným impulsem k tomu bylo setkání s absolutní chudobou, kterou jsem viděl na vlastní oči ve svých šestnácti letech - žil jsem tehdy šest měsíců s rodiči v Nigérii, zemi postižené válečným konfliktem. Tento a podobné zážitky mne přivedly k zájmu o ekonomii rozvojových zemí a o sociální aspekty hospodářské politiky. Ve své kariéře jsem poté pracoval také v Senegalu, Tanzanii, Ghaně, Číně, Nepálu, Koreji, Mexiku, Kostarice a na Haiti.
Moje doktorská disertace na Princetonské univerzitě se zabývala tématem participace zaměstnanců na řízení firem v Německu. Zajímal jsem se o vazby v oblasti mezd, nezaměstnanosti a pracovních vztahů v celosvětovém měřítku. Později jsem studoval příčiny chudoby zemí třetího světa a strategii jejich rozvoje. Této problematice jsem se věnoval i jako expert Světové banky.
Jsem překvapen neschopností některých neoliberálních ekonomických ideologů chápat, že jejich rozhodnutí mají přímý dopad na konkrétní lidské osudy. Moje setkání s africkou realitou absolutní chudoby ještě během studií zásadně ovlivnilo mé vnímání světa i mojí profesionální kariéru. Na mých webových stránkách najdete seznam mých publikovaných odborných článků. Mnohé z nich souvisejí se sociální problematikou (např. o nezaměstnanosti a sociální záchranné síti v období transformace, o nezaměstnanosti žen, o vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, o participaci pracujících na řízení podniků, apod.).


Co si myslíte o tzv. rovné dani?
Plošně zatím nebyla skoro nikde ve vyspělých zemích přijata. Zvýhodňuje totiž bohaté a ubírá středním a chudším vrstvám obyvatelstva. Jsem pro určitou progresi, kdy lidé s vyššími příjmy budou státu na daních odvádět víc než lidé s průměrnými a nízkými příjmy. Pokud daňová progrese není přehnaná, je to ekonomicky i eticky správné a není náhodou, že je to evropský standard.


Jak byste řešil majetkové vypořádání státu s církvemi? Podpoříte řešení navrhované současnou vládou? Neprodělá na tom stát? Jak zařídit, aby ze závazků státu nějaká budoucí vláda nevycouvala? Komu by měla patřit Svatovítská katedrála?
Návrh zákona o majetkovém vyrovnání se mi zdá přijatelným kompromisem, přijatelným nejen pro církve, nýbrž také a především pro stát a obce, protože tím skončí provizorium, vyplývající ze zablokování bývalého církevního majetku. Je velmi nešťastné, že se tato záležitost zpolitizovala, a že se může dokonce stát symbolem obchodu za znovuzvolení současného prezidenta. Jako prezident bych se v této věci snažil přispět ke konsensu a myslím, že bych byl schopen uspět, i proto, že jsem v této věci, na rozdíl od Václava Klause, názorově konzistentní a umírněný. Nikdy bych církve, důležitou část občanské společnosti, nekladl na roveň „spolku zahrádkářů“.
Co se týče katedrály, rozhodnutí soudu již padlo a nyní je třeba doladit konkrétní dohody o užívání a údržbě místa, které církev pochopitelně chápe především jako „katedru biskupa“ a svůj hlavní chrám v zemi, které je však zároveň také národní památkou, drahou celku společnosti, nejenom církvi, za jejíž údržbu by měl nést odpovědnost i stát.


Podporujete registrované partnerství homosexuálních párů? Jste pro možnost adopcí dětí takovýmito páry?
Pokud se týká adopcí dětí homosexuálními páry, jsem si plně vědom hodnoty a nezastupitelné role klasické rodiny a rozhodně bych neschválil žádný zákon ve věci adopcí, který by dříve neprošel důkladnou veřejnou celospolečenskou diskusí, v níž by se vyjádřili odborníci různých oborů (včetně teologů a církví), kde by byly objektivně zváženy zkušenosti z ostatních zemí. Jistě bych zvláště v tak citlivých otázkách neprosazoval stanovisko, které bych nejprve důkladně neprodiskutoval s kompetentními lidmi. Nepovažuji se totiž za odborníka ve všech oborech.


Jaký je Váš vztah ke komunismu a KSČM? Jak rozumíte pojmu vyrovnání (nebo spíše vyrovnávání?) se s komunistickou minulostí? Jak jsme na tom v tomto ohledu ve srovnání se zeměmi podobného osudu?
Jsem rozhodně proti jakémukoliv totalitnímu systému, proti jakékoli doktríně, která hlásá násilí jako prostředek politického boje. A z ekonomického hlediska věřím v efektivitu trhu a systému založeného na soukromém vlastnictví. Také chci zdůraznit, že cítím velkou úctu ke všem obětem totalitních režimů a k těm, kdo měli a mají odvahu se jim postavit.
Od KSČM společnost očekává jasný důkaz, zda chce být „jen“ radikálně levicovou stranou, která respektuje základní principy politického systému, ve kterém působí a je tak i schopna být ve vládě (jako to vidíme třeba v Itálii či ve Francii), nebo zda v ní převládnou ty síly, které polistopadový systém odmítají, zpochybňuje jeho pilíře včetně začlenění České republiky do NATO a EU a působí, že pak má tato strana nulový koaliční potenciál. Chce-li být KSČM státotvornou stranou, musí dát najevo nejen jednoznačné a silné odsouzení zločinů a křivd spáchaných předlistopadovým režimem, nýbrž musí do svého programu zahrnout jednoznačné odmítnutí násilí jako prostředku politického boje a uznání legitimity soukromého vlastnictví.
Pokud jde o vyrovnání se s touto minulostí, za základní princip považuji transparentnost, absenci pokrytectví. V politické rovině si například myslím, že není správné s komunisty jednat o všem možném za zavřenými dveřmi, ale na veřejnosti se k tomu nehlásit. K procesu vyrovnávání s minulostí patří odvaha a upřímnost.


Jaký je Váš postoj k prohlubování integrace EU na jedné straně a k jejímu dalšímu rozšiřování na straně druhé? Mělo by se stát například Turecko plnohodnotným členem Unie? A eventuelně které další země?
Potřebujeme více společné politiky, například v oblasti energetického zabezpečení. Potřebujeme efektivnější a demokratičtější fungování EU - což znamená více integrace, které se však nemusíme bát, naopak. Nemusíme se jí bát tím spíše, pokud dokážeme být aktivnější a dokážeme se v unijní hře více prosazovat, lépe uplatňovat. Měli bychom se stát zemí, se kterou se počítá, jejíž hlas má váhu, protože uvažujeme věcně a konstruktivně, ne ideologicky a negativisticky či agresivně. Protože bojujeme argumenty, ne boucháním do stolu. A také zemí, která umí dodat celé unii kvalitní lidi i na ty nejvyšší posty, politické i úřednické. Podívejme se na Lucembursko, zemi, která má zhruba tolik obyvatel co Brno: z dvanácti dosavadních předsedů Evropské komise byli dva Lucemburčané, lucemburský křesťanskodemokratický premiér Juncker je dnes předsedou vlivné „Euroskupiny“, tj. sboru ministrů financí členských zemí eurozóny, a jedním z nejrespektovanějších politiků EU. Přál bych si, abychom dosáhli něčeho podobného.
Co se týče Turecka, mrzí mne, že Evropa k němu nebyla dosud férová. Otázka jeho členství je na stole od šedesátých let a ani EHS ani dnešní EU se k ní nedokáží postavit čelem. Pakliže Turecko splní všechny podmínky – ale jen tehdy - mělo by se stát součástí EU, protože sliby se mají plnit. Otázka je, kdy bude EU připravena vstup Turecka zvládnout, aniž by byla ochromena.


Myslíte si, že globální oteplování je opravdu prokázané? Jste přesvědčen, že jej způsobují lidské aktivity? Myslíte si, že lidstvo má nástroje, kterými by bylo možné oteplování zastavit nebo dokonce zvrátit? Jakou cenu bychom za to museli zaplatit?
To je velice důležitá tematika - většina vlád světa, všechny větší mezinárodní organizace se jí zabývají a myslím, že i my ji musíme aktivně zakomponovat do své zahraniční politiky.
Nechci si hrát na experta v oboru klimatologie, vycházím proto z vědeckých poznatků - a ty v poslední době čím dál jednoznačněji dokazují, že ke globálnímu oteplování dochází, že jeho následky mohou být velmi vážné a že lidská činnost má na tomto fenoménu podíl.
V této situaci považuji za odpovědné pokusit se věci změnit. Nejde o „poroučení větru dešti“: člověk se nesnaží ovládnout přírodu, ale omezit svůj ničivý vliv na ni. To je zásadní rozdíl. Vidím zde pozitivní paralelu s účinnou reakcí lidstva na problém s ozónovou dírou: lidstvo se dokázalo shodnout na zákazu látek, které měly hlavní podíl na tomto nebezpečném fenoménu - a podařilo se jej dostat pod kontrolu. Nebo vzpomeňme na viditelné zlepšení stavu ovzduší a přírody od roku 1989 třeba v Krkonoších či Jizerských horách.
Pokud jde o cenu, musíme zůstat racionální, tj. najít kompromis mezi hospodářskými potřebami a starostí o životní prostředí. A vsadit i na občanskou odpovědnost každého jednotlivce. Vezměme třeba ekologické výrobky. Jsou sice dražší, ale řada lidí je ochotna připlatit, protože nemyslí jen na sebe, ale i na generaci svých dětí a vnoučat. Nejde tudíž jen o ekonomické aspekty, svůj díl odpovědnosti má zde i škola - a samozřejmě především rodina. Politici tyto otázky nesmějí bagatelizovat, tím jen ztrapňují sami sebe.


Jak vidíte stav naši justice a vůbec orgánů činných v trestním řízení? Jaká je tu role prezidenta? Jaký je Váš vztah k ústavnímu soudu? Ke jmenování soudců?
V této oblasti má prezident důležité pravomoci, protože jmenuje soudce, předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V dobře fungujících demokraciích nezávislé soudnictví složené ze schopných soudců je jednou z opor společnosti a chtěl bych přispět, aby tomu tak bylo i u nás. Myslím, že jsme od roku 1989 urazili velký kus cesty, ale současný stav justice ještě není optimální.
Prezident by k tomu měl přispívat různými způsoby. Měl by vyzdvihovat význam justice, ne ji napadat. Měl by se snažit konat tak, aby se nedostával do situace, kdy je prohrávající stranou sporu před Ústavním soudem, neboť by měl vždy jednat zcela ústavně. Pokud se mu to již stane, neměl by rozhodnutí soudu zpochybňovat. Jak má v justici věřit občan, když i prezident její výroky zpochybňuje?
Mám velký respekt k soudnictví a s tím bych přistupoval ke všem nominacím v této oblasti. Ústavní soud je klíčovou a ctihodnou institucí. Neumím si představit, že bych Senátu navrhoval kandidáty, kteří nemají za sebou jasnou podporu odborné veřejnosti a jejichž kandidaturu bych se senátory předem neprojednal. Kdyby mi Senát přesto nějakého kandidáta zamítl, určitě bych nereagoval tím, že bych jej opět navrhl.


Co si myslíte o eutanazii?
Zde mohu opakovat pouze to, co jsem už dříve vyjádřil několikrát, například v Dotecích víry na Radiožurnálu či v korespondenci se zástupci Hnutí pro život. Jsem rád, že i Hnutí pro život jasně uznalo, že jedno z mých vyjádření bylo nesprávně pochopeno a zkresleno. Jsem zásadně proti eutanazii, rozhodně bych nesouhlasil s uzákoněním eutanazie ve smyslu úmyslného usmrcení nemocného. Jinou věcí je právo na odmítnutí léčby - pokud je mi známo, i oficiální církevní stanovisko tvrdí, že používání nadstandardních prostředků, které může v praxi často hraničit až s týráním pacienta, nemůže být pacientovi vnucováno.

www.jansvejnar.cz