Od prezidentské volby uběhlo sedm měsíců a bylo by už skutečně záhodno nechat ji za sebou a hledět dopředu - zvláště teď, když nás čeká předsednictví EU. Díky nekončící sérii výroků Václava Klause téměř ke všemu se nám však toto téma neustále vrací jako dobře vržený bumerang. Můj kolega, který pozorně sleduje vývoj názorů našich předních publicistů, napsal na toto téma velmi zajímavou úvahu, kterou si Vám zde tentokrát dovoluji předložit.

Bolestné procitnutí z prezidentské volby
V posledních týdnech vzpomínky na prezidentskou volbu opět oživila Klausova reakce na rusko-gruzínský konflikt a jeho 'revizionistická' interpretace ruské invaze ze srpna roku 1968. Působí tak až komickým dojmem, jak někteří známí komentátoři a politologové, kteří Václava Klause během prezidentské kampaně podporovali - zejména Ondřej Neff a Bohumil Doležal - náhle prozřeli a nemohou mu nyní přijít na jméno. Přitom oba o něm už dříve neměli pražádné iluze.

Realita však zjevně překonává (nejen) jejich nejhorší obavy. To, že se z Klause v jeho posledním volebním období stane neřízená střela, předpovídalo několik prozíravých. Bohumil Doležal si však ve své umanutostí a neochotě přiznat chybu nic nezadá s naším nejvyšším ústavním představitelem.

Ve své reakci Švejnar a Gruzie (vyšlo v internetové verzi LN) na článek profesora Švejnara 'Gruzie, Rusko a my' publikovaném na tomto blogu a na jeho interview v Právu si neodpustil kopnout kromě Klause i do Švejnara a potažmo celého nenáviděného tábora 'pravdolásky'. Zřejmě aby ukázal svou politickou sofistikovanost a 'savoir-faire' nám zde vysvětluje, že Švejnarovým názorům kritizujícím ruskou invazi do Gruzie a vlažnou reakci Západu - s nimiž jinak bezvýhradně souhlasí - nelze důvěřovat, neboť je nepronesl Švejnar jako takový, nýbrž Švejnar nezvolený. Švejnar zvolený, na Hradě sedící, jsa bezmocnou loutkou v rukách Jiřího Paroubka a komunistů, by podle Doležala držel basu nebo, ještě hůř, papouškoval názory dokonce proruštější než výroky Klausovy. Tato konstrukce vkládající Janu Švejnarovi do úst slova, která nikdy neřekl, je nejen hluboce urážlivá, ale i logicky chabá. Pan Doležal, stráviv svůj produktivní věk v totalitním systému, zdá se nepochopil, že princip svobodných voleb spočívá v tom, že kandidát nebo kandidátka, má-li mít naději na úspěch, se musí snažit získat hlasy. Tento proces obnáší i hledání podpory u stran a jedinců, s jejichž názory nemusí kandidát(ka) nutně souhlasit. Bude-li pasivně spoléhat pouze na hlasy spřízněných duší, může to většinou rovnou zabalit, zvláště když spřízněných duši je poskrovnu nebo už mají kandidáta jiného. V žádném případě to však v demokratické společnosti nemusí plodit jakési faustovské dohody, v nichž je nucen(-a) výměnou za podporu stát se bezpáteřním lokajem nebo ideologickým souputníkem.

Jan Švejnar byl a je ve svých názorech - na ruské imperiální ambice, EU nebo radar - vždy zcela konzistentní, a to bez ohledu na volební programy nebo stranické linie jakékoli strany. V mnoha aspektech má blízko k proevropské a liberální - v americkém slova smyslu - části ODS. V sociálních názorech nalézá více styčných bodů se sociální demokracii a KDU-ČSL. Ve většině problémů - ne ve všech - týkajících se ochrany životního prostředí a důrazu na boj s korupci ve veřejném životě se ztotožňuje s prioritami Strany zelených. Na tom přece není nic negativního a už vůbec to nenaznačuje nějakou bezzásadovost nebo názorovou 'rozplizlost', jež mu podsouvá Doležal.

Pokud se týče komunistů, ti navzdory různým předvolebním šarádám měli ve skutečnosti od začátku jasno: jejich kandidátem byl 'národovec' zastávající stejně protievropské a proruské názory jako oni. Ten nyní intenzívně naplňuje všechny naděje, které do něj vkládali. Za to, že vroucí naděje soudruhů ze strany agenta Falmera jsou zároveň noční můrou většiny z nás, včetně pana Doležala, Jan Švejnar opravdu, ale opravdu, nemůže.

Karel Matoušek, poradce Jana Švejnara