2. 12. 2014

V neděli 30. listopadu jsme dokončili výzkum. Do poslední chvíle jsme dokumentovali. Dělníkům jsme vyplatili plat na tři dny dopředu, s tím, že je to úkolová mzda za zasypání všech sond. Práci jsme odhadli na dva dny a třetí den jsme jim oznámili jako bakšiš za dobrou práci. Dělníci se ještě v neděli sešli na výzkumu a začali opravdu makat. Tahir si přivezl kolečko, Abdul-Rus si přitáhl polovinu velkého barelu, ve která za sebou smykal písek jako na saních. Ukázalo se, že umí máknout. Už teď víme, že se v příští sezóně nejméně se dvěma kluky nesetkáme, jedou totiž za prací do Saudské Arábie. Dělají tam sice nádeníky, ale jsou tak schopni na dálku uživit rodinu.



Poslední den nám na výzkumu asistoval Martin Picek, IT z ambasády v Káhiře, který si sem vyrazil na svou vysněnou týdenní dovolenou a udělal si chvíli na návštěvu naší expedice. Ráno 1. prosince jsme dobalili všechno vybavení, naložili na dvě Toyoty a vyrazili nejprve na výzkum a tam, světe div se! V 10:30 byly všechny sondy dokonale zasypané. Pánové se činili. Škoda, že při výzkumu se úkolové odměňování nedá použít.



Cestou do Chartúmu jsme nakoupili surovou bavlnu, na vycpání cargo beden s nálezy, tak aby do Prahy doputovaly vcelku. Vyložili jsme všechen materiál do kontejneru a začali připravovat plechové ručně vyráběné a pestře malované bedny na komisi před vývozem a na odvoz na letiště. Večer jsme se dostali do hotelu Sheherezad, kde jsme s požitkem využili studenou sprchu, která je mnohem efektivnější než hrnková-kbelíková. Byli jsme zpět v civilizaci.




4. 12. 2014

Naše poslední dny v Súdánu byly tak náročné, že jsem ani nestíhal psát. Když jsme připravili cargo bedny, bylo dalším úkolem získat tříčlennou komisi inspektorů památkové péče, kteří by schválili vývoz nálezů ze Sabaloky a z Usli do Prahy. Kolegové z NCAM (National Corporation for Archaeology and Museum) byli natolik vstřícní, že nám takovou komisi ustavili a dokonce přetrpěli asi 60˚C uvnitř našeho kontejneru a prohlédli všech osm beden. Nejprve byli pečliví a otevírali každý sáček, pak se prohlídka zrychlovala a s plynoucím časem a rostoucí teplotou byla stále více namátková. Druhý den byl protokol sepsaný a mohli jsme požádat ředitele o podpis. Bedny jsme opatřili velmi formálními visacími zámky, jeden klíč připadnul NCAM a druhý nám. Pak bylo potřeba bedny o průměrné váze 40 kg dopravit na letiště, odbavit je, zaplatit transport a znovu je naložit na auto a odvézt do NCAM. Odtud budou po našem odjezdu vypraveny na konkrétní spoj Turkish Airlaines. Bedny mají celkem 323 kg a časem je můžeme očekávat v Praze. Pak bylo třeba ještě zaplatit autodopravu a kuchaře. Bylo to namáhavé a museli jsme při tom vypít mnoho čaje a kávy.



Na další prohlídku Chartúmu nebyl čas ani pomyšlení. Ale i z okna taxíku lze leccos v Chartúmu vidět. Například moderní stavba známá podle svého tvaru jako vajíčko. Nechal ji zde postavit ještě v dobách své slávy libyjský diktátor Moamar Kaddáfí.



Jiná budova zase připomíná elektrickou čajovou konev. Nedaleko odtud jsou už ale slumy uprchlíků z Darfúru. Ze starého Chartúmu se dochovalo jen velmi málo, například osmanské hrobky ze 17. století.



Po brzké večeři jsme po šesté večer ulehli, abychom v půl jedné vstávali a odjeli na letiště. Jedna z posledních obav byla o transport geodetické totální stanice, se kterou byly už dříve problémy. Problém měli celníci i s mikroskopem. Jeho skleněné části by prý mohly být použity jako zbraň, tak co potom taková totálka. Ta v mém příručním zavazadle naštěstí nikoho nezajímala. Nad ránem jsme se vznesli a odletěli do civilizace v Istanbulu a odtud na Letiště Václava Havla doma v Praze.