Covid-19 je největší pandemií, která lidstvo postihla za posledních sto let. Tím více je to pro nás nová a šokující zkušenost. Lidstvo bylo ale podobnému šíření chorob vystaveno opakovaně již od pravěku. Dějiny lidstva tak lze také vyprávět jako příběh neustálého soužití s viry a bakteriemi a vývoj jeho imunity.

Důvod, proč jsme tak překvapeni a v mnoha ohledech nepřipraveni na vypuknutí globální choroby, spočívá v tom, že praktická zkušenost s takovým nebezpečím zmizela z naší živé paměti. Tak jako katastrofy povodní v letech 1997 a 2002 pro nás byly nečekaným a již zapomenutým ohrožením, je i současná pandemie něčím novým a neznámým. Poslední velká pandemie chřipky z roku 1918 zvaná Španělská chřipka se objevila na konci první světové války, tedy před více než sto lety. Pamětníci této pandemie už nežijí, ale mnoho rodin stále pamatuje vyprávění z doby generací našich babiček a prababiček o tom, který bratr, strýc či švagr nemoci podlehl. Toto však byla jen poslední z mnoha rozsáhlých epidemií, které v minulosti sužovaly lidské komunity na celém světě.

Výskyt globálních pandemií má velmi dávný původ. Od doby před více než 10 tisíci lety, kdy se naši předkové začali usazovat a svou obživu obstarávat v rámci zemědělského způsobu života, začaly se ve zvýšené míře vyskytovat i civilizační choroby. Vedle zubního kazu, souvisejícího s převažující cereální složkou výživy, to byla také tuberkulóza způsobená soužitím s domestikovanými hospodářskými zvířaty. Usedlý způsob života společně se stabilní výrobou potravy brzy způsobil rapidní nárůst populace, který se dodnes nezastavil. Právě rostoucí hustota osídlení, v pro život výhodných lokalitách, vedla nejen k rozvoji společenských vztahů, vzniku prvních měst a civilizací, ale také k šíření a mutaci chorob v lidské populaci.

Pozoruhodné informace o prehistorii epidemií ve společnostech našich předků přináší v poslední době studium dávné DNA z pravěkých pohřebišť. Pohřby z pozdní doby kamenné – eneolitu (např. z lokalit: Bateni v Rusku - kultura Afanasjevo 2909-2679 př. Kristem; Scope v Estonsku - kultura se šňůrovou keramikou 2575-2349 př. Kristem; Bulanovo v Rusku - kultura Sintaša 2280-2047 př. Kristem), ale také pohřby z rané doby bronzové ze střední a východní Evropy (Chociwel ve Slezsku - Polsko - Únětická kultura 2135-1923 př. Kristem; Kytmanovo v Rusku - Andronovská kultura 1746-1626 př. Kristem) obsahovaly DNA bakterie Yersinia pestis, která působila mor (Callaway 2015). Toto nejstarší známé šíření moru je obvykle spojováno s migrací populace kultury jámové z oblasti severního Černomoří na západ. Tyto nejčasnější případy onemocnění morem postrádaly gen zvaný ymt, který pomáhá bakterii Yersinia pestis uchytit se ve vnitřnostech blech (často cestujících na hlodavcích) přenášejících bakterie na člověka. Pozdější příklad pochází ze starší doby železné v Arménii 1048-855 př. Kristem, z pohřebiště v Kapanu, kde byla identifikována bakterie Yersinia pestis, která již nesla ymt, a další mutace spojené s přenosem blechami. Od té doby se mor stal rychle se šířící civilizační chorobou, jako například v případě středověkého dýmějového moru (Callaway 2015). Nejčasnější historické zprávy o moru pocházejí z Atén 5. století před Kristem, které byly v té době zapojeny do Peloponéské války. Mobilita lidí a s nimi spojených hlodavců a sociální nestabilita, jako je válečná doba, byly tedy nejhoršími urychlovači epidemií.

Vrcholně středověká „globalizace“ přinesla první skutečně globální vypuknutí moru, ke kterému došlo poprvé v Číně ve třicátých letech 14. století, v době, kdy se Čína stále více obchodně komunikovala se západní Asií a Evropou. Mor se dostal do Evropy v říjnu 1347 a v roce 1349 nejprve na jižní Moravu a v následujícím roce dorazil i do Čech. V letech 1357-1363 na země Koruny České udeřila druhá, ještě fatálnější, vlna dýmějového moru. V Evropě 14. století na mor zemřela jedna třetina až jedna polovina obyvatelstva. Druhá vlna šíření moru stihla Evropu v 17. století.

Nemoci s lidmi nejčastěji „putovaly“ od východu na západ. V době zámořských objevů se eurasijské epidemie začaly šířit i do Nového světa a to se zcela obludnými dopady. V roce 1529 vypukla na Kubě epidemie spalniček. Dvě třetiny domorodců, kteří již dříve přežili evropské neštovice, podlehly vysoce infekčním spalničkám. O dva roky později se spalničky staly příčinou smrti celé poloviny původního obyvatelstva Hondurasu, Mexika a těžce postihly i inckou civilizaci.

V moderním světě umožňuje tok myšlenek, informací, zboží, kapitálu a lidí přes politické a geografické hranice, že se infekční choroby rychle šíří po celé planetě. Třetí morová pandemie se objevila v čínské provincii Yunnan v polovině devatenáctého století. V roce 1894 se epidemie rozšířila na východ a na jih Číny a v dosáhla Guangzhou (Kanton) a britský koloniální přístav Hongkong, kde nastoupila na světové obchodní námořní trasy. Mor se pak v roce 1896 dostal dále do Singapuru a Bombaje.

Našemu současnému boji s Korona virem Covid-19 je nejvíce podobné vypuknutí pandemie Španělské chřipky (1918-1920), která nakazila 500 milionů lidí na celém světě, tedy asi 27 % světové populace, která byla v té době mezi 1,8 a 1,9 miliardami lidí. Odhady počtu obětí se pohybují od 17 do 50 milionů lidí a možná i více. Každopádně tato pandemie na konci první světové války usmrtila několikanásobně více lidí než samotný čtyřletý válečný konflikt (kolem 17 milionů). Tato nemoc vznikla pravděpodobně v severní Číně a šířila se pohybem vojáků a obchodováním po celém světě. V Evropě a Severní Americe pandemie zasáhla především země zapojené do světové války. Na rozdíl od Covid-19 zabíjela hlavně mladé lidi v produktivním věku. Chřipka přicházela ve třech pandemických vlnách. První vlna začala koncem roku 1917 a začátkem roku 1918. Druhá vlna pandemie z roku 1918 byla zmutováním viru mnohem smrtelnější než ta první. První vlna připomínala typické chřipkové epidemie; nejvíce ohroženými byli nemocní a starší lidé, zatímco mladší a zdravější lidé se poměrně snadno zotavili. V srpnu, kdy začala druhá vlna ve Francii, Sierra Leone a ve Spojených státech, virus zmutoval do mnohem smrtelnější formy. Říjen 1918 byl nejhorším měsícem ve vývoji celé pandemie. Třetí vlna přišla v únoru a březnu 1919.


Od doby španělské chřipky se mnohé změnilo. Došlo k nebývalému rozvoji technologií a vědy, včetně medicíny. Současná medicína a výzkum nám nabízí mocnou zbraň v boji s epidemickým šířením chorob, avšak v souvislosti s neustále rostoucí světovou populací a bezprecedentní mobilitou dnešního lidstva čelíme novým a dosud neznámým výzvám globálních pandemií 21. století. Covid-19 tak jistě není poslední pandemií, se kterou se bude muset lidstvo, tak jako naši předkové, vypořádat.

Literatura:
Callaway, E. 2015. Bronze Age skeletons were earliest plague victims, Nature, doi:10.1038/nature2015.18633

Zdroj obrázku: courtesy of the National Museum of Health and Medicine - Pandemic Influenza: The Inside Story. Nicholls H, PLoS Biology Vol. 4/2/2006, e50, Public Domain