Situace kolem aféry plukovníka Romana Prymuly mi připomněla, že bývaly časy, kdy ctihodní mužové, třeba i jen obvinění z pochybení, řešili svůj problém radikálně, protože jim jejich čest a pověst byla cennější než vlastní život.

Přináším zde krátkou vzpomínku na dva archeology, pro něž byla ztráta cti horší než smrt.

Příběh první:

Když se v roce 1899 uvolnilo místo kustoda v teplickém muzeu ujal se ho rytíř Robert von Weinzierl, důstojník rakouské armády a talentovaný amatérský archeolog. Během následujících deseti let se mu v Teplicích podařilo vybudovat druhé nejvýznamnější archeologické pracoviště v českých zemích, hned po Muzeu Království Českého v Praze (dnes Národní muzeum).

Teplická kariéra von Weinzierla se nesla v neustálých sporech s Antonem Hermanem Fasslem, který na něj opakovaně útočil v regionálním tisku. Weinzierl vydal knihu o největším laténském (z mladší doby železné) pohřebišti v Jenišově Újezdě, které ale prozkoumal právě Fassl a Weinzierl ho jako autora výzkumu nezmínil.

Čas Fasslova zadostiučinění přišel v roce 1909, kdy byly při kontrole hospodaření Muzejní společnosti v Teplicích zjištěny jisté nesrovnalosti. Fassel byl na koni a označil Weinzierla za „Haderlumpa“. Robert von Weinzierl v hanbě z obvinění ze zpronevěry tajně odjel do saského Freibergu, kde se zastřelil.


Příběh druhý:

Josef Ladislav Píč, historik a archeolog byl mezinárodně uznávaný vědec, jedna z předních osobností českého vlasteneckého života.

Josef Ladislav Píč věřil v pravost Rukopisů a svým dílem Starožitností Země České je chtěl podepřít archeologickými nálezy. Protože chtěl získat nezávislou vědeckou expertízu a dokázat tak pravost rukopisů, vypůjčil si část listin z Národního muzea a odvezl je do Paříže v naději, že získá vědecké stanovisko dokládající pravost rukopisů. Nejednoznačný a spíše negativní výsledek analýzy však Píč ve svém nadšení mylně interpretoval a po návratu do Prahy publikoval článek: "Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem paleografů skvěle obstál".

Reakce tisku vedená skeptickými realisty popírajícími pravost Rukopisů, byla zdrcující. Píč byl obviněn, že listiny nelegálně odcizil a vyvezl do zahraničí. Obviňování se střídalo se zesměšněním Píčovy autority. Píč nikdy nezažil takovou míru nedůvěry a útoků, vše v co věřil a co osobně představoval, se zcela zhroutilo. Pro noblesního důstojného vědce zbylo jen jediné řešení. Svým známým oznámil, že odjíždí do Dalmácie. 19. prosince 1911 se zavřel se ve svém vinohradském bytě a zastřelil se revolverem, který si den před tím zakoupil.

Ani jeho dobrovolný odchod ze života ale neučinil přítrž urážkám a obviňování. Šéfredaktor Času (českého periodika) Jan Herben uveřejnil nesmiřitelný nekrolog, v jehož závěru napsal: "Co jsme psali o Rukopisech a Píčovi, napsali bychom stejně, kdybychom už viděli ten revolver namířený do spánku."


Příběh třetí, současný:

Nyní zpět do naší současné reality. Nikdo samozřejmě neočekává, že by důstojník Armády České republiky, na počátku 20. let 21. století, ze svého selhání vyvodil fatální důsledek. Je jiná doba a gesto čestného odchodu ze života je nejen anachronické, ale ničemu by v současné situaci neprospělo. Nejsme krvelačná společnost, která by chtěla provinilého dohnat až na samý pokraj fyzické existence. Očekávali bychom ale, že vědec, univerzitní profesor a armádní důstojník a ministr vlády České republiky bude ze svého selhání schopen vyvodit odpovídající důsledky a opustí svůj post bez nedůstojných výmluv, vytáček a lží.