Očkování proti Covid-19 probíhá ve zrychleném tempu ve většině zemí EU i ve Spojených státech. Po více či méně dlouhém čekání na termín očkování v jarních měsících se dostáváme do fáze, kdy se mohou registrovat stále mladší věkové kategorie a doba od registrace po první termín vakcinace se významně zkracuje.

Nastává však náročnější překážka plošného očkování, nezájem, nebo dokonce odmítání vakcinace. O důvodech odpíračů vakcíny už bylo mnoho řečeno i napsáno, skutečností ale zůstává, že efekt kolektivní imunizace lze očekávat jen při proočkování významné většiny populace. Otázkou dneška je tedy, jak motivovat nerozhodnuté občany k vakcinaci? Vědecká epidemiologická argumentace zjevně nestačí. Pro některé váhající může být motivací svobodnější pohyb cestování, účast na společenských akcích nebo ukončení nepříjemného testovacího šťourání v nose. Bude to ale stačit? A co děti? Budeme je také očkovat?

Vzpomínám si na jedno z mnoha očkování na základní škole, o jehož odmítnutí většina z dětí a jejich rodičů vůbec neuvažovala. Vždyť bychom ani nemohli být členy socialistické společnosti, bez řádného očkování. Přistupovali jsme tehdy po jednom ke katedře, kde měla doktorka a sestra rozložené jehly, stříkačky a ampulky s vakcínami. Učitelka stála opodál a pozorovala hladce probíhající proces. Tedy až do chvíle, kdy přišla řada na spolužáka Šurína. Ten nechtěl dát svou kůži lacino. Nejprve ho musela soudružka učitelka ke katedře dovléct a pak nastal zápas. Učitelka s lékařkou držely řvoucího a zmítajícího se Šurína a sestra se mu snažila vyhrnout rukáv. Šurín ale ve svém sebezáchovném boji projevil nečekanou sílu a tak ho tři ženy přemohly, až když mu očkovanou ruku přivřely do zásuvky stolu. Na nás, kteří ještě nebyli píchnutí, ta scéna udělala děsivý dojem. Ještě dnes si na to občas vzpomenu. Šurín byl sice díky očkování imunní vůči záškrtu, tetanu a dávivému kašli, ale mám dojem, že se v jeho dětské duši něco zlomilo. Celé očkování mělo samozřejmě proběhnout jinak, v jiném prostředí, za účasti rodičů a se souhlasem dítěte, i kdyby mu mělo předcházet dlouhé přemlouvání a motivace.

Podobně jako na násilí konané na malém Šurínovi se mi ale do paměti vryl ještě jiný očkovací příběh. Vyprávěl nám ho na počátku 90. let českoamerický profesor antropologie Leopold Pospíšil. Odehrál se v 50. létech, kdy Pospíšil studoval na Papui horský kmen Kapauku, se kterým delší dobu žil a hovořil jejich jazykem. Když došla řada na očkování Kapaukovců proti neštovicím, pomáhal Pospíšil jako překladatel a vyjednavač. Kapaukovci se celkem ochotně nechali očkovat, ale i mezi nimi byl malý Šurín, který se očkování bránil zuby nehty a navíc vyhrožoval, že po injekci umře. Lékaři žádali Pospíšila, ať chlapci otec domluví. Ten ale řekl, že pokud je jeho syn přesvědčený, že po vakcíně umře, tak se to opravdu stane a že raději bude riskovat možnou smrt na neštovice, než jistou smrt z očkování. Poradil ale Pospíšilovi, že by se měl pokusit chlapce uplatit. Pospíšil tedy chlapci nabídnul pár skleněných korálků, které měly mezi Kapaukovci velkou cenu a když si chlapec vyjednal dvojnásobný počet korálků, slíbil, že se nechá očkovat a že neumře.

Oba příběhy vypovídají mnohé o lidské psychice a přirozenosti chování. Nevím přesně, jaké si z toho můžeme vzít ponaučení vzhledem k dnešnímu očkování proti Covid-19, ale myslím, že příběh Šurína v socialistické škole asi není tou správnou inspirací.

Možná, že lepší než hrozba represí a zákazů by přeci jen mohla být vhodnější pozitivní motivace, a to se netýká jen dětí. Již dnes na některých očkovacích místech v USA podávají za vakcínu pivo, nebo Krispy Kream donut zdarma. Jinde je vakcinace spojená se vstupem na koncert. Některé firmy motivují své zaměstnance dnem volna po vakcíně. V Kalifornii, New Yorku, Coloradu či Ohiu se hraje očkovací loterie o milion dolarů. Americká společnost The Greenhouse of Walled Lake zase nabízí jointa marihuany. V Indii se nabízí ženám zdarma piercing nosu a mužům ponorný mixér a v Thajsku můžete v očkovací tombole vyhrát krávu.

Měli bychom tedy i u nás zapojit fantazii, vynalézavost a smysl pro humor, abychom dosáhli co nejvyšší kolektivní imunity právě teď, kdy na tom závisí budoucnost našeho života a svobody pohybu.