Když nastane chvíle, kdy musíme ulehnout do nemocnice, zpravidla nejprve neřešíme, jaké nám bude poskytováno stravování.

To ale samozřejmě není důvod, aby bylo pacientům našich nemocnic nabízeno nechutné a mnohdy až hnusné jídlo. Jistě, celodenní stravování v nemocnici nemá přímý vliv na léčbu, lze se ale shodnout na tom, že zdravé, chutné a pestré stravování poskytuje pacientům komfort, který může léčbu pozitivně ovlivnit.

Margit Slimáková (https://www.margit.cz/) a think-tank Globopolis dlouhodobě upozorňují na potřebu aktualizace dietního systému nemocnic a zvýšení kvality nemocniční stravy. V září loňského roku vydala pracovní skupina Ministrstva zdravotnictví Metodické doporučení pro zajištění stravy a nutriční péče (https://www.mzcr.cz/wp-content/uploads/2020/09/V%C4%9Bstn%C3%ADk-MZ-10-20.pdf) A nyní se konečně začala situace v nemocničním stravování měnit.

Všeobecná fakultní nemocnice v Praze (VFN) se stala pilotním pracovištěm, kde se vaří jídla, která splňují aktuální požadavky Světové zdravotnické organizace (WHO), jsou moderní, chutná, zajímavá, zdravá a ekonomicky dostupná.

Nemocniční stravování v České republice dosud vycházelo z dietních předpisů z roku 1955. Současná doporučení formulovaná na základě vědeckých poznatků o výživě ve zdraví a při nemoci přináší po 66 letech konečně zásadní změnu. Vedle dlouholeté snahy dietologů zřejmě celou změnu uspíšil i nástup některých profesionálních kuchařů z lockdownem uzavřených restaurací do stále provozovaných nemocničních kuchyní. Jde tedy bezesporu o pozitivní vliv proti-pandemických opatření na modernizaci našeho zdravotnictví.

Proč to vše ale tak dlouho trvalo? Jistě, socialistické zdravotnictví, které se prezentovalo jako bezplatné, produkovalo také socialistické stravování. Komunistická strategie vycházela z předpokladu, že když se pacienti v nemocnicích stravují na účet státu, nemají si co vybírat a mají být vděční za bezplatnou péči. Socialismus u nás ale skončil už před více než třiceti lety. V našem zdravotnictví se od té doby mnohé změnilo, přesto však k modernizaci stravování dochází až nyní.

Jde v případě tradice bídného nemocničního stravování o socialistické nebo české specifikum? A jak se vlastně vařilo v nemocnicích za železnou oponou? Zde se mi vybavila osobní vzpomínka. V roce 1990 se nám konečně otevřela cesta na Západ a my jako studenti archeologie jsme příležitost bezezbytku využili. Jedním z prvních zahraničních terénních výzkumů, na který jsme s nadšením vyrazili, byl odkryv keltských a galo-římských památek v blízkosti šampaňského městečka Acy-Romance. S vedoucím výzkumu Bernardem Lambotem (jinak komisařem pařížské policie) byla domluvena naše práce za ubytování a stravu. Když nás náš přítel Raoul Chatillon vezl z nádraží v Rethelu na lokalitu, popisoval nám, jak je zajištěno zázemí výzkumu. Společně s francouzskými studenty jsme měli spát v bývalém zajateckém a později uprchlickém ubytovacím zařízení. To nás nijak nepohoršovalo, při cestování jsme tehdy většinou spali pod širákem, takže vojenské kavalce, studené sprchy a turecké záchody pro nás byly zcela přijatelné. Zhrozili jsme se ale, když nám Raoul nadšeně oznamoval, že jídlo se bude vozit z místní nemocnice. Představovali jsme si krmné dávky nemocničního UHO (univerzální hnědá omáčka) s kolínky a racionální polévku. Raul nám ale vysvětlil, že ve francouzské nemocnici se jí lépe než v mnohých restauracích a že se zdejší tým archeologů na nemocniční hody naopak těší. A skutečně, strava byla zdravá, čerstvá, pestrá a chuťově vynikající. Jak jsme se dověděli, polévky se neobjednávaly, protože by jídla bylo moc. Začínali jsme vždy čerstvým salátem, pak byl menší předkrm, třeba mušle nebo krevety a pak hlavní chod, kuře, roastbeef, rataouille, risotto nebo lassagne. Celou hostinu jsme završili výběrem několika druhů sýrů, ovocem a sladkými dezerty. Jídla bylo tolik, že jsme si často dávali zbytky od oběda jako druhou večeři, nebo třeba studené kuře k snídani, což byl šok pro Francouze, kteří jedli jen sladké kontinentální croissanty s kakaem. Lednice se ale stále plnila a tak jsme se časem museli přizpůsobit a některá jídla vyhazovat, aby se uvolnilo místo pro čerstvé přebytky. To bylo obzvlášť těžké pro profesora Ursulescu, který na výzkum přijel se svým studentem Lucretiem z rumunského Iași. V Rumunsku byl tehdy opravdový hlad a na panu profesorovi bylo vidět, že by vše nejraději zabalil a odeslal domů rodině.

Takové jsou vzpomínky, zatímco realita našich nemocničních kuchyní se snad konečně začíná měnit. Možná se dožijeme i chvíle, kdy na pobyt v nemocnici budeme vzpomínat jako na komfortní kulinářský zážitek.