Český stát umírá. Obraz umírajícího bělouše, kterého český „podnikatel“ nechal několik dní umírat na hnojišti, než by zavolal veterináře nebo sám ukončil jeho trápení, zveřejněný v posledních dnech v televizních zprávách, je toho asi nejlepším symbolem. Tohle by totiž poctivý sedlák nikdy neudělal. Myšlenka Československa, státu nadnárodního, jehož podstatou byla občanská demokracie a soudržnost, mírumilovnost a rozvoj občana, stála stovkám tisíců občanů zato, aby za ni položili svoje životy. Až přijde na lámání chleba – a ta chvíle jednou přijde – tak za umírajícího koně zprofanované České republiky se na hnojišti dějin nepostaví ani myš.
Nad jeho rakví s Davidovou hvězdou promluvil v Hericy u Paříže katolický biskup, který kvůli tomu přiletěl z Prahy. Pražský rabín za něj, katolíka, nechal ve staronové synagoze odzpívat kadiš, modlitbu za židovské mrtvé. Biskup i rabín s úctou, patřící těm nejmilejším a nejváženějším, umluvili každý nějak svého Boha, aby přivřel oko i nad jeho dobrovolným odchodem ze života, vírou i církvemi jinak po tisíce let odmítaným. Ale Pámbů nás má všelijaký, a Pavla měl rád. Pavel, Šavel, katolík, Žid, Čechoslovák a světoběžník, vlastenec, velezrádce, uprchlík, pan novinář, ministr, táta...
V následujícím textu jsou použity a srovnány do formy úderné básně v normalizačním stylu výroky z čerstvého povolebního prohlášení poslance Borise Šťastného. V obsahu není změněno ani slovo – doplněn je pouze titulek.