Pavlu Tigridovi k narozeninám
Nad jeho rakví s Davidovou hvězdou promluvil v Hericy u Paříže katolický biskup, který kvůli tomu přiletěl z Prahy. Pražský rabín za něj, katolíka, nechal ve staronové synagoze odzpívat kadiš, modlitbu za židovské mrtvé. Biskup i rabín s úctou, patřící těm nejmilejším a nejváženějším, umluvili každý nějak svého Boha, aby přivřel oko i nad jeho dobrovolným odchodem ze života, vírou i církvemi jinak po tisíce let odmítaným. Ale Pámbů nás má všelijaký, a Pavla měl rád. Pavel, Šavel, katolík, Žid, Čechoslovák a světoběžník, vlastenec, velezrádce, uprchlík, pan novinář, ministr, táta...
Nikdy mu nechyběla odvaha. Prostě nikdy. Až do konce. Československo mu bylo vlastí, ke které měl už jako kluk majetnický vztah. Byla to jeho země a co se dělo jí, dělo se jemu a proto bylo osobním. Proto se postavil fašismu, proto burcoval proti poválečným násilnostem a kolektivní vině odsunu německy mluvících občanů této země. Proto se okamžitě postavil proti komunistickému tažení k moci, a vydržel v něm jako ocejchovaný nepřítel státu číslo1 až do konce po více než čtyřiceti letech. Nešlo mu o boj. Vstupoval do každého z těch historických a předem prohraných soubojů s nespravedlností prostě proto, že byl, že považoval za potřebné, aby se proti té které nespravedlnosti ozval alespoň někdo. Říkal, že měl krásný život.
Nesnášel lidskou stádnost, a o to víc miloval a snil o světě a vlasti rovných lidí, kteří si každou bolest a neshodu umějí vypovídat a rozřešit s humorem a nadhledem. Říkal, že tady bude dobře, až se jednou naučíme namísto hledání a zvýrazňování toho, co nás rozděluje, hledat to, co nás spojuje. A tak se snažil i jednat. Proto pomáhal rozvíjet rozhovory a dialog mezi exilovými ex-komunisty a těmi, koho ti první pomáhali do exilu vyhnat po roce 1948. Byl mezi prvními, kdo napomáhal česko-německému dialogu po roce 1990. Ta jeho tolerance někdy některým i vadila, a možná ji měli za slabost stárnoucí legendy. Jenomže pak pochopili, že Tigridova tolerance mohla být o to širší, o co nesmlouvavější byla jeho principiálnost. O lži se nediskutuje. Podvod je podvod. Totalitní ideologie a režimy – komunismus, fašismus a nacionalismus – jsou pro demokrata nepřijatelné.
Psal si deník, hlavně po návratu do Prahy. Nakonec ho zničil, protože prý ještě nejsme dost dospělí, abychom respektovali a měli rádi skutečnost bez příkras a idolů. Českou politickou elitu měl za nezralou a zbytečně lhavou. „Skutečného politika“, říkal, „poznáte podle jeho okolí. To mu musí odrážet celou skutečnost, tedy i nesouhlas s Jeho Dokonalostí. Pokud tam ale nenajdete jediného člověka s vlastním názorem, jste v Čechách“. I proto jeho nadhled a humor chybí. Jeho přátelství a autorita. Asi by se divil, že nepoučitelní čeští komunisté dnes znovu nacházejí stejně nepoučitelnou podporu otrávených voličů. Ale – kdyby tu byl – je jedna věc jistá. Nikdy by nesložil ruce v klín. Je to pořád ještě jeho země.
27.října by se Pavel Tigrid dožil pětadevadesáti let
Nikdy mu nechyběla odvaha. Prostě nikdy. Až do konce. Československo mu bylo vlastí, ke které měl už jako kluk majetnický vztah. Byla to jeho země a co se dělo jí, dělo se jemu a proto bylo osobním. Proto se postavil fašismu, proto burcoval proti poválečným násilnostem a kolektivní vině odsunu německy mluvících občanů této země. Proto se okamžitě postavil proti komunistickému tažení k moci, a vydržel v něm jako ocejchovaný nepřítel státu číslo1 až do konce po více než čtyřiceti letech. Nešlo mu o boj. Vstupoval do každého z těch historických a předem prohraných soubojů s nespravedlností prostě proto, že byl, že považoval za potřebné, aby se proti té které nespravedlnosti ozval alespoň někdo. Říkal, že měl krásný život.
Nesnášel lidskou stádnost, a o to víc miloval a snil o světě a vlasti rovných lidí, kteří si každou bolest a neshodu umějí vypovídat a rozřešit s humorem a nadhledem. Říkal, že tady bude dobře, až se jednou naučíme namísto hledání a zvýrazňování toho, co nás rozděluje, hledat to, co nás spojuje. A tak se snažil i jednat. Proto pomáhal rozvíjet rozhovory a dialog mezi exilovými ex-komunisty a těmi, koho ti první pomáhali do exilu vyhnat po roce 1948. Byl mezi prvními, kdo napomáhal česko-německému dialogu po roce 1990. Ta jeho tolerance někdy některým i vadila, a možná ji měli za slabost stárnoucí legendy. Jenomže pak pochopili, že Tigridova tolerance mohla být o to širší, o co nesmlouvavější byla jeho principiálnost. O lži se nediskutuje. Podvod je podvod. Totalitní ideologie a režimy – komunismus, fašismus a nacionalismus – jsou pro demokrata nepřijatelné.
Psal si deník, hlavně po návratu do Prahy. Nakonec ho zničil, protože prý ještě nejsme dost dospělí, abychom respektovali a měli rádi skutečnost bez příkras a idolů. Českou politickou elitu měl za nezralou a zbytečně lhavou. „Skutečného politika“, říkal, „poznáte podle jeho okolí. To mu musí odrážet celou skutečnost, tedy i nesouhlas s Jeho Dokonalostí. Pokud tam ale nenajdete jediného člověka s vlastním názorem, jste v Čechách“. I proto jeho nadhled a humor chybí. Jeho přátelství a autorita. Asi by se divil, že nepoučitelní čeští komunisté dnes znovu nacházejí stejně nepoučitelnou podporu otrávených voličů. Ale – kdyby tu byl – je jedna věc jistá. Nikdy by nesložil ruce v klín. Je to pořád ještě jeho země.
27.října by se Pavel Tigrid dožil pětadevadesáti let