Český stát umírá. Obraz umírajícího bělouše, kterého český „podnikatel“ nechal několik dní umírat na hnojišti, než by zavolal veterináře nebo sám ukončil jeho trápení, zveřejněný v posledních dnech v televizních zprávách, je toho asi nejlepším symbolem. Tohle by totiž poctivý sedlák nikdy neudělal. Myšlenka Československa, státu nadnárodního, jehož podstatou byla občanská demokracie a soudržnost, mírumilovnost a rozvoj občana, stála stovkám tisíců občanů zato, aby za ni položili svoje životy. Až přijde na lámání chleba – a ta chvíle jednou přijde – tak za umírajícího koně zprofanované České republiky se na hnojišti dějin nepostaví ani myš.

Český stát ztratil smysl. Jeho občané a elity odmítli využít největší a neopakovatelnou šanci v moderních dějinách – tedy od národního obrození – redefinovat svůj smysl, poslání a důstojnost, která se nabídla po roce 1989. Zatímco první republika měla svůj éthos budování nové identity, polistopadový vývoj nic takového vytvořit nedokázal. Šance na to, že tupá podřízenost vždy pasívního a poslušného jazykového národa se promění v občansky aktivní lid byla zmarněna. Na změnu je dnes, po další generaci, vlastně už pozdě. To, co se dnes nazývá Českou republikou, už jenom trpně čeká na další okupaci, nebo připojení se ke komukoliv, kdo bude připraven udílet rozkazy. A zkorumpované zlodějské skupiny, v tichu nastalého umírání převlečené za „stát“, jenom dál rozkrádají a rozkládají umírající tělo „státu“.

Stát, který se odtrhl od lidu, který ho stvořil, je stát, který nepotřebuje lid, a už jenom proto nemůže přežít. Dlouhou dobu může jistě přežívat na ničím neopodstatněné zvykové víře onoho prostého lidu, který chce „někam patřit“, a chce věřit, že „stát jsme my“. Dříve nebo později však převáží realita. Stát bez hodnot, bez pravidel a bez paměti bojů o prosazení oněch pravidel, která lid bere za svá, kdyby pro nic jiného, pak proto, že za ně bojoval a obětoval se, skončí. Jde už jenom o hnijící tělo, směřující k nevyhnutelné smrti, které bez radikálního zásahu zvenčí, zásahu, který popře svobodnou vůli pacienta, kterého může zachránit jenom proti jeho vůli, nemůže přežít.

Prý je všechno normální a krásné, a za blbou náladu mohou jenom nezodpovědní intelektuálové a zlomyslníci, jak pravil prezident Klaus. Normální zřejmě je, když tento pseudointelektuální prodavač deště lže a podporuje korupci, o které se prý nemá mluvit, protože to není slušné. Ztratil se obsah jazyka, protože nazvat podvodníka „podnikatelem“ nebo „lobistou“ může jenom lidsky i politicky nekorektní hlupák. Historický omyl, zvaný Občanská demokratická strana, zvolí o víkendu Petra Nečase opět předsedou strany, protože, přesně podle svého komunistického dědictví, zvolí raději raněného, bezmocného a krvácejícího trpaslíka, než kohokoliv jiného, kdo by se mohl dopustit vlastního názoru. Nedej bože, aby si někdo usmyslel začít šťourat do regionálních kšeftíků místních mafií. A Petr Nečas, který nikdy neoplýval větším množstvím odvahy než slov, to rád přijme, už jen proto, aby ještě po nějakou dobu ochránil paní Nagyovou a její kamarády.

Jazyk národního společenství je více než zmaten. Stát, jehož orgány činné v trestním řízení s vážnou tváří obviní občana Karla Randáka za to, že údajně zveřejnil plat této samé paní Nagyové, která je jako šéfka kabinetu ministerského předsedy placena z veřejných rozpočtů, páchá sebevraždu. Novináři Lidových novin, kteří tuto totalitní pitomost hájí (Martin Weiss), nebo zpochybňují motivy zveřejnění, by raději měli vysvětlit a obhájit alespoň jediný důvod, proč by údajně demokratický stát měl mít právo utajovat platy úředníků, na jejichž platy se skládají daňoví poplatníci. Kdysi se za zásadu „není zdanění bez zastoupení při rozhodování“ vedly občanské války, na kterých vyrostla moderní demokracie. Dnes nám služebnická žurnalistika říká, že občan má držet hubu, pokud se osvícený premiér rozhodne utajit plat svojí přítelkyně, který jde z našich peněz.

Favority volby příštího prezidenta jsou podvodníci a ochránci korupce, rozkládající tělo státu, jako jsou Jan Fischer a Miloš Zeman. Vysoké školy je zvou na besedy se studenty, zatímco jiné prezidentské kandidáty, jako Karla Randáka, jehož jediným autentickým vzkazem a posláním je boj proti korupci, jsou odmítáni, protože prý „vysoké školy nechtějí být zatahovány do politického soupeření...“ Ten vzkaz kdysi nádherné a o svobodu myšlení usilující české „academiae“ je zjevný. „zvolte zkorumpované hlupáky – a připravte se na ztrátu způsobnosti myslet“. Stejně jako pokleslost novinářů Práva, kteří si nechají dobrým chlapíkem Honzou Fischerem zaplatit cestu do USA, aby dokázali jeho výjimečnost. S prominutím, autor několikrát snídal s Henry Kissingerem na podzim 1990, kdy se, nakonec neúspěšně, jednalo o společném postupu Československa, Polska a Maďarska vůči vydírání Sovětského svazu ohledně dodávek a cen ropy, a nikdy nepovažoval za nutné o tom informovat jakékoliv novináře – natož je platit. A, opět s prominutím, totéž platí i pro setkání se senátorem Johnem McCainem. Jan Fischer se stal premiérem z vůle zkorumpovaných šéfů ODS a ČSSD, a osobně chránil otevřeně nezákonné postupy některých členů vlády. To má být prezident České republiky? Nebo snad jeden ze symbolů lokajství české justice, pan Bureš, že by měl být předsedou zbytečného Vrchního soudu v Praze? Podvodník Pavel Blažek ministrem spravedlnosti? Stejný podvodník Zdeněk Koudelka ústavním soudcem? Stejně tak dobré, jako když před komunistickou Státní bezpečností zbabělý Ladislav Jakl mluví a předsedá zasedání vlády České republiky jménem prezidenta....

Prezident z vůle komunistů Václav Klaus volá po optimismu. Děkuji, nechci. Existuje totiž něco, čemu se říká Stockdalův paradox. Jim Stockdale byl v americké armádě důstojníkem s nejvyšší hodností, který kdy byl za dobu trvání vietnamské války sestřelen a držen v zajetí. Byl mnohokrát mučen, ale vydržel, a po více než pět let zajetí dokázal povzbuzovat morálku ostatních spoluvězňů. Paradox, po něm pojmenovaný, je založen na dvou rozhodnutích. „Buď za všech okolností realista, protože první umírají a prohrávají optimisté, kteří uvěří snům o amnestii. Musíš přijmout to, že po dobu zajetí nemůžeš ovlivnit vůbec nic“. A za druhé: „Já to přežiju. Přežiju, a budu mít ještě šanci vypovědět pravdu a znovu nabýt důstojnost“.

V den, kdy by byl Jan Fischer nebo Miloš Zeman zvolen prezidentem, bude třeba zatnout zuby. A v den, kdy bude odcházet korupcí prolezlý Václav Klaus, třeba ještě bude možné si na třetím hradním nádvoří připít sklenkou šampaňského. Protože to bude vítězství, a protože rvačka o důstojnost a svobodu jazyka a mysli bude pokračovat.

Stát se nemůže chovat jako gangster. Gangster totiž nemusí mít smysl.