Jiřímu Dienstbierovi, Táně Fischerové, Vladimíru Franzovi, Zuzaně Roithové, Karlu Schwarzenbergovi, Přemyslu Sobotkovi (a Vladimíru Dlouhému, kdyby byl přece jen vrácen do hry).
Z hlediska demokracie je celá diskuze o tom, zda komunismus byl lepší či horší než fašismus, nesmyslná. A praktická je asi jako spory o tom, která z forem nákazy morem, tedy hlízová (žlázová) nebo plicní, byla historicky „smrtelnější“.
„Já jsem nikdy v té partaji jediné duši neporoučel. Já jsem dělal svojí branži, které jsem podle mého soudu zatraceně rozuměl,“ prohlásil Jan Fischer nedávno v rozhovoru pro časopis Týden. A potom přišla ona kouzelná formulka. Členství ve straně prý nikdy nevyužíval k tomu, aby se dostal výš, než mu jeho schopnosti dovolovaly. Přesně takhle se po válce vymlouvaly tisíce nacistů. Schopnosti mají být omluvou – a pro co vlastně? A byla odborná práce statistika na Federálním statistickém úřadě ČSSR skutečně tak nevinná, jak posledních deset let tvrdí uchazeč o úřad prezidenta?