Z hlediska demokracie je celá diskuze o tom, zda komunismus byl lepší či horší než fašismus, nesmyslná. A praktická je asi jako spory o tom, která z forem nákazy morem, tedy hlízová (žlázová) nebo plicní, byla historicky „smrtelnější“.

Devatenácté století ukončilo po staletí drženou nehybnost společenských a politických modelů. Industrializace, masová migrace, radikální zvýšení počtu zdrojů bohatství a autority – to všechno otevřelo dveře zcela novým diskuzím, ve kterých nutně nevítězili ti nejzodpovědnější. Fašismus i komunismus nebyly nikdy ničím jiným, než poněkud primitivní a technicistní deviací monoteistického náboženství - a to ještě výhradně v jeho extrémistickém prožitku. Nepochopený princip jednoho Boha je, bohužel, intelektuálním původcem prakticky všech vylučujících nedynamických řešení, jako byly jedna rasa a třída, světová revoluce, jeden národ, jeden vůdce či jedna Říše. Pro obě směřování existuje jen jedna jediná možná pravda bez variant a alternativ. Jediný uzavřený a provždy platný koncept spásy světa, omezeného na množinu vlastních věřících. Všechno ostatní, včetně kritického myšlení nebo svobodného umění, je pro takovou zjevenou pravdu jen popletenou nedokonalostí, hříchem, herezí - a brzy i zločinem. Obě hnutí proto nevyhnutelně musela použít „ve jménu osvobození a pokroku“ i historicky odzkoušené, ale moderně organizované, modloslužebnictví a symbolické zbožštění jinak stoprocentně lidského vůdce – Lenina, Stalina, Hitlera nebo Mao Ce tunga.

Světská deviace monoteismu se už v druhé polovině devatenáctého století převlékla za „Vědu“¨. Tímto skvělým marketingovým tahem se úspěšně postavila nejenom proti zkostnatělosti církve, což bylo zcela oprávněné, ale i proti víře jako principu vidění světa. Omezující rámec mravnosti jednotlivce, z víry automaticky vyplývající, byl nahrazen přesvědčením o ničím neomezeném potenciálu vědeckými poznatky rozvíjejícího se jednotlivce. Scientia-vědení ale nepřineslo duchovní osvobození. Bylo uchopeno stejně iracionálně a pseudonábožensky, především ve společenských „vědách“ a politice, jako dřívější církevní dogma. Stalo se tak pouze novým opiem pro masy, stejně nebezpečným duchovně, ale mnohonásobně zničujícím vzhledem k pokroku techniky. Polarizace, probuzená v té době pseudovědou v otázkách identity, národa, rasy a třídy, byla stejně nesmiřitelná, jako víra ospravedlňující dříve vraždění jinověrců, upalování čarodějnic či pogromy – jenom industriálně výkonnější.

Jakkoliv nedokonalá a omezená může být náboženská víra, obsahuje většinou i paradigmata uznání nekonečnosti života, sebeomezení a „zjevené“ mravnosti. Není jistě sporu o tom, že i tato část víry byla v historii mnohokrát zneužita. Nová technicistní deviace monoteismu si však dala za cíl ukončit dějiny poskytnutím posledního, jediného, nejdokonalejšího a už navždy platného, přísně „vědeckého“ a čistě pozemského vysvětlení všeho. Vůči absolutistickému pojetí „vědy“ pak tradiční kategorie svědomí, mravnosti, lítosti ani odpuštění nemohly obstát. „Věda“ si pomocí politiky vynutila na historii novou morálku všemocného člověka-stvořitele.

Údajné osvobození od slepé náboženské víry přineslo i průmyslově organizovanou masovost a stejně masovou organizaci státního „politického“ zastrašování a tvorby identity. Nová kvalita stejně slepé víry, tentokrát v možnost jediného technického řešení světa, se potom nevyhnutelně stala ve století dvacátém největším zabijákem v dějinách.

Nemůže existovat humánnější fašismus, nebo lepší, případně demokratický komunismus – stejně jako nemůže existovat léčebná forma moru. Pokud by tyto ideologie a jejich politické mocenské organizace přijaly samotnou možnost různosti řešení, popřely by tím nadřazenost svého „vědeckého“ pohledu nad vším ostatním - a ztratily by smysl. Pokud totiž tvrdím, že existuje jenom moje pravda, všechno ostatní je nutně nedokonalé, nižší a právě proto nemá právo na existenci, natož na rovnoprávnost v zacházení. Moje jsou dějiny a já jsem právo světa.

Ve chvíli, kdy by nacismus uznal rovnost ras a demokracii, přišel by o Norimberské zákony a vůdcovský princip, SS, Gestapo a SA by nesměly existovat, a NSDAP by ve volbách musela předvést v soutěži s jinými politickými stranami pozitivní společenský program, a ne jenom štvaní proti „nepříteli“ a „obranu zájmů národa“ proti všem. Ve chvíli, kdy by komunismus uznal rovnost tříd a demokracii, přišel by o vedoucí úlohu, Lidové milice, Státní bezpečnost, zadrátované hranice, zneužívání školství, justice i zdravotnictví. Totalitní ideologie se nemohou změnit. Nemohou se vyvíjet a stát se někým jiným. Musely být poraženy. Fašismus a nacismus ve strašlivé válce, komunismus vyčerpáním a vzpourou poddaných. Fašismus byl zničen, zakázán, vyhlášen za neslušný a nepřijatelný. Komunismus v Československu byl pouze jednou poražen.

A právě proto je i dnes důležitý jazyk a symboly, kterými se staví společenský konsensus. Komunismus nepřestal být totalitní, neslušný a nepřijatelný, stejně jako neléčený mor nepřestal být smrtelným. Pokud chce být česká radikální levice demokratickou, a chce se podřídit pravidlům parlamentní demokracie, nemůže chtít nazývat sama sebe komunisty. Samo slovo je urážkou všech obětí totalitní ideologie a režimu. Samo o sobě je i urážkou demokracie. Komunisté to velmi dobře vědí. Vědí, že samo odstoupení od onoho slova by je dostalo do potíží, protože by ztratili výlučnost parazitujících kritiků bez zodpovědnosti. Proto budou dál urážet a budou dále ničit demokracii. Nejde přitom o to, zda by bezprostředně chtěli a měli v úmyslu otevírat koncentráky a zakazovat dětem třídních nepřátel studovat na středních školách – i když i toho je po výrocích některých jejich volených funkcionářů třeba se obávat. Komunisté jsou nepoučitelně a nezměnitelně neslušní a nebezpeční svojí samotnou monoteistickou podstatou. Mor zůstane morem.

Dnešní agresívní obrana KSČM je postavena na dvou tvrzeních. Mandát voličů z demokratických voleb jí prý dává stejnou legitimitu, jako všem ostatním politickým stranám. To je pravda. Stejná pravda jako tvrzení, že nezakázaná NSDAP by ve svobodných volbách po válce v Německu dostala ještě mnohem více hlasů, než KSČM v České republice v roce 2012. Potenciál extrémistických hlasů totiž existuje v každé demokratické společnosti. Rakousko, se svojí nedávnou zkušeností s Haiderovými Svobodnými, by o tom mohlo vyprávět. Jenomže ani Jörg Haider nemohl se svojí osobní chválou SSmanů fungovat ve stejnojmenné pokračovatelce nacistické NSDAP. Rakouská demokracie dokázala vyvřelý výron extrémismu zvládnout.

Druhým, ještě pravdivějším, argumentem je tvrzení, že hlasem pro KSČM frustrovaný volič protestoval proti zkorumpovanosti dnešních „demokratických“ politických stran a bezvýchodnosti jejich „politiky“. Je to tak - přesně takhle ale začínala masová podpora fašismu v Itálii a Německu. „Neschopná demokracie“, „zapomínající na zájmy lidu“, úmyslně „rozvracená spiknutími přisluhovačů jeho nepřátel“, atd, atd. Dokud se česká demokracie nestane skutečně důvěryhodnou, bude sama sebevražedně pomáhat svému komunistickému nebo jinému totalitnímu hrobaři.

Demokratické politické elity promarnily i v posledních volbách šance občanů na slušnou a nudnou demokracii. ODS i ČSSD ignorovaly vážnost varování a všeobecnou erozi občanské loajality. Establishment, obydlený najednou zase předlistopadovými somatotypy poslaneckých vyžírků a přiožralých kmotrů, je odmítán stejně všeobecně jako komunistický režim v listopadu 1989.
Naděje na vnitřní demokratizaci ODS a ČSSD jsou mizivé. Sociální demokraté navíc enormně riskují právě svým úsilím legitimizovat údajně „levicové“, ale stoprocentně totalitní komunisty. Očekávání, spojovaná se vznikem TOP 09, se nenaplnila. VV a LIDEM nejpozději v příštích volbách zaniknou. Je tedy stále pravděpodobnější, že Česká republika bude muset projít trpkou zkušeností návratu totalitních komunistů k podílu na moci. Je načase se na tento boj o skutečnou demokracii začít připravovat. Stejně tak je načase poděkovat studentům a všem, kdo proti návratu nestoudných pohraničníků a soudružek, co to vždycky mysleli dobře – i s těmi popravami – začali něco dělat. Protože při slabosti, zbabělosti a korumpovatelnosti dnešních „demokratů“ by k opakování Února 1948 už nebyly potřeba ani Lidové milice. Protože představa léčivého moru je pouze pro blbé nebo mrtvé.