„Já jsem nikdy v té partaji jediné duši neporoučel. Já jsem dělal svojí branži, které jsem podle mého soudu zatraceně rozuměl,“ prohlásil Jan Fischer nedávno v rozhovoru pro časopis Týden. A potom přišla ona kouzelná formulka. Členství ve straně prý nikdy nevyužíval k tomu, aby se dostal výš, než mu jeho schopnosti dovolovaly. Přesně takhle se po válce vymlouvaly tisíce nacistů. Schopnosti mají být omluvou – a pro co vlastně? A byla odborná práce statistika na Federálním statistickém úřadě ČSSR skutečně tak nevinná, jak posledních deset let tvrdí uchazeč o úřad prezidenta?

Jan Fischer zachází už dlouhá léta s fakty poněkud volně. Pravdou je, že už od třetího ročníku studia na Vysoké škole ekonomické v Praze, kam se tehdy nedostával každý, patřil mezi takzvané kádrové rezervy. Dnes lze už jenom spekulovat, jestli mu tak tehdejší pedagogové, z nichž někteří byli vděčnými studenty jeho slavného matematického otce Otto Fischera, chtěli pomoci, nebo tím sledovali něco jiného. Poprvé mu bylo členství v KSČ nabídnuto už v posledním ročníku v roce 1974, společně s návrhem, aby zůstal na fakultě jako odborný asistent. Něco takového, s prominutím, nebylo možné bez předchozího projednání a schválení fakultního výboru KSČ, potvrzeného schválením OV KSČ. Pokud o této první nabídce Jan Fischer dnes hovoří jako o svém „odmítnutí“ vstoupit do KSČ, míjí se s pravdou. „Byla to podmínka, abych jako jeden z nejlepších absolventů mohl zůstat na VŠE a věnovat se akademické práci v oboru statistiky. Tehdy jsem odmítl.“ Není to pravda. Měl prostě jenom trochu jiné plány. Okamžitě po skončení fakulty (1974) nastoupil totiž do podstatně prestižnějšího Výzkumného ústavu sociálně ekonomických informací, který existoval v rámci Federálního statistického úřadu. Ten byl ovšem přímo podřízen a bezprostředně řízen Ekonomickým oddělením ÚV KSČ, a jeho pracovníci byli velmi pečlivě vybíráni.

Zvláštnímu dohledu pak podléhaly právě výzkumné ústavy FSÚ. Je, například, prokázáno zveřejněnými dokumenty z archívu ÚV KSČ, že ve stejné době, kdy mladý statistik Fischer v odborných ústavech FSÚ pracoval, byl nejméně jeden z nich, Ústav pro výzkum veřejného mínění Federálního statistického úřadu, přeřazen pod bezprostřední řízení Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ, které přímo řídilo celozávodní výbor a dokonce všechny tamní základní organizace KSČ.

Jan Fischer z výzkumného pracovníka postupně dorostl na pozici odborného referenta, a na VŠE získal titul kandidáta věd v oboru ekonomická statistika. Právě k získání pozice odborného referenta bylo ale zapotřebí mít stranickou legitimaci, a Jan Fischer v roce 1980 bez sebemenšího váhání do komunistické strany vstoupil. V roce 1985 se proto mohl stát i ředitelem odboru metodiky, což byla už stoprocentně nomenklaturní funkce, z metodického hlediska dokonce nadřízená všem ostatním pracovištím FSÚ. Že by Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ nemělo v té době s FSÚ nic společného, si asi ani dnes nikdo tvrdit nedovolí. Kontrole stranických orgánů na FSÚ podléhal nejenom výběr pracovníků, ale vedle schvalování témat výzkumu i schvalování otázek v jakémkoliv dotazníku. Na FSÚ se zpracovávaly i tajné výzkumy pro potřeby ÚV KSČ, například „Názory československých občanů na některé stránky ideologického působení západní televize a rozhlasových stanic“, z února 1986, nebo „Názory na působení zahraničních sdělovacích prostředků ve vztahu k vybraným aktuálním politickým otázkám,“ předané na ÚV ještě v listopadu 1989. Kdopak asi hlídal metodiku?

Fakt, že byl v letech 1980 až 1989 členem KSČ, zveřejnil Jan Fischer teprve až po své nominaci na českého premiéra v dubnu 2009. Deset let po listopadu o něm úspěšně mlčel. Přesto později opakovaně tvrdil, že „ se s tím nikdy netajil ve svých životopisech“. V žádném z jeho oficiálních životopisů z té doby na webu Českého statistického úřadu, nebo rozdávaným, novinářům při jeho jmenování do funkce předsedy ČSÚ v roce 2003, to však uvedeno nebylo. Fakt, že byl členem stranické organizace, přímo řízené ÚV KSČ, nezmínil nikdy.

Tvrzení bývalého ředitele odboru nomenklaturní organizace, přímo řízené soudruhy z ÚV, „Byl jsem řadovým členem, nikomu jsem neubližoval a žádné výhody jsem neměl. Ani jsem díky stranické knížce nedělal kariéru. Jedinou „výhodou“ bylo, že jsem se mohl věnovat odborné práci,“ ve světle výše zmíněného zní poněkud pošetile.