Jsou životy větší, než všechny příběhy, které se o nich mohou vyprávět. Na dveřích proti Janově nemocničnímu lůžku v pražské Ústřední vojenské nemocnici po dlouhé měsíce visel plakát s krásnou fotografií sedícího TGM. Říkal mu „dobrý Tomáš“ a vedl s ním dlouhé rozhovory o dvacátém století. Zažil z něj osmdesát dramatických let a ještě deset v dalším tisíciletí. Teď odešel, a zbyl jenom příběh o klukovi z asimilované židovské rodiny v česko-německé kulturní střední Evropě, která v době jeho dospívání zešílela. A on se jí postavil.

Historie se mu neděla. Neodehrávala se mimo něj a on se nikdy necítil jako její předmět, nebo nemohoucí oběť. Dějiny a události kolem něj byly prostou, protože zákonitou, součástí jeho vlastního svědomí a osobní spoluzodpovědnosti. A také velmi osobní vzpoury proti davu, za kterým vždy dokázal rozeznat velmi osobní zbabělosti, patolízalské čecháčkovství a tupé přitakávání moci. Pokud ovšem v Československu či České republice vnímáte ohledy na „dav“, „dobu“, „režim“ a „dějiny“ jen jako výmluvy za neochotu k zodpovědnosti a činu, musíte jít proti proudu – a nesmíte nenávidět. Činil tak s noblesou a humorem. A s láskou k jazyku, v jehož používání byl mistrem. Říkával, že jazyk odráží hodnoty, ve které věří národ, který ho používá. Uměl jich hned několik, a s laskavou poťouchlostí je míchal dohromady v nový jazyk rodiny a přátel zasvěcenců. „No kňaučing“! zde bylo příkazem nejdůležitějším ze všech, a znamenalo NEKŇUČET! - nikdy a pro nic.

Zažil antisemitismus německých nacistů, ale velmi zblízka i antisemitismus český. Česká policie vydala už šestnáctého března 1939 gestapu seznamy všech vedoucích členů československých organizací, pomáhajících na útěku německým antifašistům. Na jednom z předních míst byla jeho maminka. Nepřežila koncentrační tábor. Tatínek spáchal v Jugoslávii sebevraždu, aby dal Janovi šanci a nezpomaloval ho na útěku do Francie. Přežil věznění a mučení v Itálii. Dvakrát utekl z lágru. Podruhé se mu podařilo přejít frontu, odmítl úřednické místo na Bahamách, a místo toho jako dobrovolník prošel navigátorským výcvikem a nastoupil k 311. československé bombardovací peruti britského Královského letectva. Pět let komunistického lágru, exil, kde pracoval v řadě manuálních zaměstnání, aby se nakonec stal i univerzitním profesorem, a nakonec devětaosmdesátý, a návrat do Prahy.

S noblesou a humorem se stal symbolem všech, kdo se před zkurvenou dobou a jejími zbabělci nikdy nepokořili, a nikdy tak nemuseli hledat výmluvy. Když se pak hluboko po sedmdesátce dohodl s pražským rabínem Karlem Sidonem, že by si mohl dát do pořádku své židovské kořeny, prošel všemi předepsanými přípravami a školením, dostavil se na vlastní obřad bar micva, určený třináctiletým chlapcům, s omluvou za „drobné zpoždění“. Jeho urputná přímost vzbuzovala respekt a z něj v posledních letech udělala žijící legendu. Neměla by být zapomenuta jeho věta v televizní diskuzi se slavným spisovatelem, který se po válce stal zapáleným členem komunistické strany: „Vražda zůstane vraždou, i když jí spáchá komunista. A nikdo vraždu nesmí omlouvat“.

Vzbuzoval respekt a lásku, a jako učitel byl nepřekonatelný. Naslouchali jsme mu a diskutovali s ním – a chtěli být lepší, než jsme, protože najednou bylo jasné, že to není tak obtížné, jak se říká, či mohlo zdát. Jakoby se v hlubokém sněhu před námi objevila prošlápnutá stopa. Někdo neúnavný a obětavý šel první, a ukázal cestu.

Na dveřích skříňky vedle Dobrého Tomáše dlouho viselo i stařičké sako jeho uniformy britského Královského letectva. Kdysi, v šedesátých letech, si jeho krásná mladá žena vypůjčila dva blýskavé knoflíky, aby mohla jejich malé dcerce zkrášlit doma ušitou sukni. Na chvíli se rozhněval, ale nikdy potom už se o tom nezmínil. A kamkoliv po světě šel, jeho památeční sako šlo s ním jen se dvěma namísto čtyř knoflíků. Na jaře 2009 se v nemocnici probudil po několika dnech z bezvědomí jaksi naráz, otevřel oči a s úsměvem se zeptal svojí ženy: „Zuzanko, kdy mi vrátíš ty dva knoflíky?“ Za několik týdnů přišla z Londýna obálka od ctihodného Martina Armstronga, předsedy nadace, starající se o veterány RAF, a v ní dva chybějící knoflíky.

Martin Armstrong pak přijel i do Prahy a setkal se Janem v nemocnici. Když se ho pak někdo ptal, proč se Královské letectvo po pětašedesáti letech od války ještě zajímá o nějakého veterána v Praze, nechápavě, a možná i trochu uraženě, opáčil: „Ti muži bojovali na naší straně. A je jedno, jestli to bylo včera, nebo před sto lety“. A když odjížděl z Prahy, opakoval si přípitek dnes už téměř beze zbytku mrtvých vojáků československé 311.bombardovací perutě, který se naučil od jednoho z posledních z nich, nezlomného, byť pomalu odcházejícího, Jana Wienera: „Never above, never below, never far aside – but always together“. Jde vlastně o vzájemný slib létat ve skupině - a nikdy jinak. „Nikdy nad, nikdy pod, nikdy stranou – ale vždycky pospolu“... Leť s bohy, Janíku...