Dvacátého dubna roku 1653 vešel do britského parlamentu voják Oliver Cromwell. Pronesl zoufalou obžalobu nemravnosti, korupce a neochoty se dohodnout v zájmu země a, podpořen oddílem kyrysníků, poslance jednoduše z parlamentu vyhnal, aby se sám na pár let stal lordem protektorem a nejvyšším napravovatelem neřádů.

Čeští politologové roku 2011 téměř jednohlasně varují, že pokleslost mravů dnešní české politiky otevírá cestu podobnému zoufalství a narůstající podpoře radikálních, a třeba i extrémistických zkratek a představitelů. Jak sladce a oprávněně mohou i po více než tři sta padesáti letech znít pro mnohé nešťastné české uši Cromwellova slova:

„Je nejvyšší čas, abych ukončil toto vaše zasedání, jež jste zostudili svým opovrhováním všeho dobrého a poskvrnili svými neřestmi. Jste než sebranka a nepřátelé schopné vlády. Jste než prodejní ničemové. Jako Ezau byste prodali svou zemi za kus bídného žvance a jako Jidáš zradili svého Boha pro pár drobných. Je ve vás vůbec kousek dobrého? Existuje nějaká neřest, jež by vám nebyla vlastní? Nejste o nic více věřící nežli můj kůň. Zlato je vaším Bohem. Kdo z vás neprodal své svědomí za úplatky? Je mezi vámi jediný muž, který alespoň nepatrně hájí zájmy státu? .... Jste nechutně odporní celému národu. Pověřili vás sem, abyste napravovali křivdy! Tak tedy! Seberte si své cetky a zamkněte za sebou. Ve jménu Boha, jděte!"

Kdyby dnes někdo s náležitým patosem přednesl stejná slova v české Poslanecké sněmovně, měl by o popularitu postaráno.

Oliver Cromwell byl náboženským fanatikem, masovým vrahem, válečným zločincem, který nechal zmasakrovat tisíce bezbranných zajatců a civilistů, a více než patnáct tisíc Irů nechal prodat do otroctví jenom proto, že byli katolíky. Nikdo jiný by asi svoje Boží poslání na zemi nebral tak důsledně, aby ve jménu jediné pravdy rozpustil parlament, prodlužoval občanskou válku a pro jistotu nechal popravit i krále. Ani v tom se nic nezměnilo. Nejsystematičtější odrůdou „politika“ vždy byl, je a bude - nenávistný fanatik. Ironií dějin se ve stejný den v roce, dvacátého dubna 1889, narodil Adolf Hitler...

Evropa roku 2011 je zázrakem míru, bezpečí, bohatství a zdraví. V dějinách Evropy nenajdeme jiné období téměř sedmdesáti let míru mezi mocnostmi. Dnešní stav je výsledkem nudného parlamentarismu a postupného dobrovolného sebeomezování, vyrostlého z poznání, že vzájemná spolupráce je vždy výhodnější, než fanatické lpění na jediné vlastní pravdě. Žádný geniální vůdce nebo jediná svatá ideologie se o to nezasloužili. Mír – tedy přinejmenším absence násilí – je i smyslem evropské integrace. A je-li cenou za tento nejdelší mír v dějinách nudný, občas tupý, prolhaný, korupcí a nekulturností prolezlý, patetický a neslušný parlamentarismus, díky za něj. Neboť není jediný důvod, proč by užvanění a úplatní čeští i jiní poslanci, politici drzého čela nebo psací péra kradoucí prezident a jeho poklonkující nohsledové měli být lepší, než je společnost, která si je svobodně vybrala – a z lenosti nechce nebo neumí kontrolovat.

Rostoucí emocionalita české politiky je jenom jedním z výrazů nejistoty a neschopnosti elit i společnosti definovat konečně českou národní identitu a smysl. A nebude lépe, dokud bude většině společnosti mýtus milejší než fakta, a známosti důležitější než zákon. Každé nesebevědomé – a tedy spolupráce neochotné společenství - definuje samo sebe nejprve jako potlačovanou menšinu, která se musí bojem domoci svých „práv“, byť i proti jenom imaginárnímu „nepříteli“. Cromwell měl katolíky, Hitler Židy, čecháčkové Brusel. Zbabělost rodí fanatismus, a s ním i potřebu vůdce. Vem je čert. Do nudného a nemravného parlamentu je možné alespoň obrazně kopat. Vůdce dříve nebo později nechá zakopat svoje kritiky – a dav kolem bude nadšeně jásat – až dojde k válce.

A tak snad ještě jedno připomenutí všem, kdo by chtěli čekat na nového Cromwella. Pouhé dva roky po jeho smrti a pompézním pohřbu byla obnovena monarchie. O rok později bylo jeho tělo exhumováno a potupně oběšeno. Britská monarchie, doplněná o nudný a občas i nemravný parlament, trvá dosud.