Jugoslávský důstojník Ratko Mladič, který se po rozpadu Jugoslávie stal bosenskosrbským generálem a modlou srbských šovinistů, obviněný postupně z řady válečných zločinů, a posledních patnáct let uprchlík před zákonem, byl jinak i poměrně jednoduchým sebestředným maniodepresívním pijanem s mesiášským komplexem. Internacionální komunista a ateista v mládí se stal srbským šovinistou a pravoslavným věřícím.

Celoživotní pozér, který miloval publicitu, ale který se nikdy nevzpamatoval ze smrti svojí dcery Anny v roce 1994. Spáchala sebevraždu poté, co ho i jeho bývalí kolegové z jugoslávské armády obvinili z organizování válečných zločinů. Na jejím pohřbu se ještě neuměl ani pokřižovat. Srebrenický masakr a zbytečné lidské oběti posledního roku války byly jeho velmi osobní podlou pomstou.

Nikdy nebyl geniálním velitelem, jak o něm rozhlašovali pochlebovači. Velitelé UNPROFOR, s výjimkou Francouzů, pro něj v době války měli přezdívku „butcher“, tedy řezník, a tvrdili, že sedmdesát procent území Bosny a Hercegoviny by v roce 1992 dokázala obsadit i cvičená opice, pokud by, stejně jako generál Mladič, dostala přes noc od odcházející jugoslávské armády veškerou těžkou techniku včetně tanků a dělostřelectva, a k tomu většinu mužstva a důstojnického sboru, kteří si jenom přišili jiné frčky. Zvláště, když jeho protivníkem byla zpočátku jen špatně vyzbrojená domobrana bez jednotného velení, v teniskách a pouze s ručními zbraněmi. To opovržení Západu vracel – snad si ještě někdo vzpomene na záběry z května 1995, kdy na jeho osobní rozkaz bosenskosrbské jednotky použily v rozporu s válečným právem desítky neozbrojených vojenských pozorovatelů OSN – včetně několika Čechů – jako živé štíty, připoutané k vojenským objektům jako ochranu před leteckými útoky NATO.

Po letech ostudných odkladů byl konečně chycen. Je mu šedesát osm let a nejspíš zemře v Haagu, nebo, pokud při svém údajně ne zcela fungujícím zdraví vůbec přežije určitě několik let trvající proces před mezinárodním tribunálem, v některém holandském vězení. Jeho proces bude nejspíš vůbec posledním, který ICTY provede. Jeho zatčení a tradičně rychlý přesun do soudní vazby v Haagu označují den, kdy Srbsko je s konečnou platností osvobozeno od dědictví válek devadesátých let. Pro Balkán i pro Evropu to symbolizuje nový začátek.

Je třeba si všimnout všech pozitivních konotací Mladičova konce. Především je skvělé, že se srbské vládě konečně podařilo dostat pod civilní kontrolu tradičně velmi samostatnou, zpolitizovanou a nedůtklivou armádu, která dlouhá léta vydáním válečných zločinců aktivně bránila. Byl vyvrácen mýtus o tom, že armáda, její zpravodajci či „lid“ Mladiče nikdy nevydají. Osobní nasazení a skutečně obdivuhodné politické hrdinství prezidenta Tadiče posunují Srbsko k Evropě. V minulých týdnech se poprvé mnohem razantněji začalo probírat i téma uznání samostatnosti Kosova cestou výměny území a případně i obyvatelstva. To bylo doposud stejně nedotknutelné téma, jako zatčení Mladiče. A symbolismus toho, že zákon, i když se zpožděním, platí pro všechny stejně, může nové generaci, nezatížené už osobním prožitkem nesmyslné války, otevřít zcela jiné obzory uvažování o historii a moci.

Jsou obrazy, které nelze zapomenout. Osmdesát kilometrů na jih od Dunaje byla po léta mrtvá země bez lidí, zabitých či vyhnaných, ve které nestál jediný nezničený dům. Mrtví v ulicích ostřelovaného obklíčeného Sarajeva. Zšedlé oči všech, kdo v té hrůze museli žít, a ještě pomáhat ostatním. Sto padesát osm těl v jednom ze srebrenických hromadných hrobů. Sotva čtrnáctiletí kluci propletení s muži a starci. Všichni s palci, svázanými kouskem drátu za zády. A prostřelenou hlavou. Nevylíčitelný smrad války, který ještě po letech probouzí ze spaní, i když už je jenom vzpomínkou. Miliony obětí dnes cítí zadostiučinění. Ratko Mladič je zatčen a postaven před soud. Válka skončila.