Je štěstím nedokonalého lidstva, že sídlo „českého žvástu“, jak trefně nazval Pražský hrad Jiří Gruša, se stává stále viditelněji autoritou celosvětovou. My nedokonalí a omylní bychom shnili bez každodenního vyhlašování projevů a rad Nejvyššího Moudra, zahynuli bychom hned zítra pod botou cizáckých uzurpátorů, neschopni rozeznati nejenom protičeských, ale dokonce globálních spiknutí ekologů, horších než Al-Kajdá, bilderbergistů, CIA, homosexualistů, bruselských štváčů a socialistů obecně.

Jsme šťastni, že žijeme v míru, a že se o nás starají a vedou nás ti nejkrásnější, nejinteligentnější a nejlepší. Vždyť pod ideovým vedením božského Nejvyššího Žvásta vyrostl z mladého podprůměrného normalizačního pisálka Petra Hájka, z jehož „progresívních “ spisků se před listopadem čítalo za hurónského řevu po hospodách (neb tehdy byl ještě považován za režimního pitomce, kterému by bez jeho sekernického normalizačního otce nevyšla ani řádka), skutečný vědec a myslitel světového formátu. Z komunistického protekčního hocha-internacionalisty vyrostl roduvěrný a nebojácný „běloch, heterosexuál a křesťan, v němž občanské ctnosti jako vlastenectví jsou denně vystaveny plivancům na mediálním pranýři“. Gigant ducha, jehož DNA je sice z devadesáti osmi procent totožné s DNA goril horských, tak jako ostatně u všech jedinců druhu Homo sapiens, ale jenom on dokázal nahlédnout, že nemá s opicemi nic společného. A my můžeme být oprávněně hrdí na to, že to byl právě Petr Hájek, kdo pod vedením prezidentovým jako první z Čechů dokázal potlačit opici v sobě...

Leč dosti srandy. Jistá pitoresknost hradního gheta se už dávno vymkla realitě. Obavu i v době dnešních virtuálních krizí může vzbuzovat jenom historická tendence davu ve chvílích nejistoty věřit těm největším pitomcům, slibujícím bezpečí a věčné říše hned jak se odstraní pár tisíc nebo milionů obtížných nepřátel „národa“. Nesebejisté davy rády slyší na „boj proti nepříteli uvnitř“, „návrat k původním národním hodnotám“, a podobné hlouposti. To, že jde vždy jenom o momentální souhru davové potřeby ztotožnění pocitu bezpečí s psychickou poruchou jedinců nebo malých skupin u moci či mikrofonu, se zjišťuje, až když se odklidí mrtví z válek a koncentráků, a převládne stud nad tím, jak jsme mohli být tak blbí. Václav Klaus je v řádu těchto historických pochodů novým českým Nejvyšším Žvástem a Petr Hájek je jenom jeho nestabilní prorok, který jenom vyměnil jednoho dominantního otce za druhého.

Uměle bičovaná polarizace a konfliktnost vytvářejí stav zdánlivé nemožnosti tolerance a soužití. „Věc“ se „musí řešit“, a „národ/elita/čistí/prezident musí zasáhnout“. Nepřátel je dostatek. Pravdoláskaři, Židé, bilderbergisti, ekologové, novináři, přistěhovalci, a teď nově homosexuálové. Je úplně jedno, že mužů a žen s homosexuální orientací je mezi občany České republiky řádově víc, než členů fašizujícího DOSTu. Nevím o nikom z nich, kdo by Petru Hájkovi-Přítulnému zakazoval pořádat DOST Parade. Nikdo z nich nedostal funkci za věrnost, jako Hájkův oblíbenec Bátora. Nikdo z nich neútočí na svobodu slova způsobem a s ukřičenou agresivitou jazykových troglodytů, jako právě tito prezidentovi oblíbenci. Hradní parta se prohlašuje za věrozvěsty konzervatismu. Ve skutečnosti jde o neomarxistickou deviaci. Lidé, kteří jsou tak hluboce přesvědčeni, že existuje jenom jedna pravda a jediné možné uspořádání hodnot a společnosti, že jsou připraveni potlačovat názorovou různost, mají opravdu blíže k totalizujícím zpotvořeninám myšlenek Karla Marxe o automatice dějin, než ke konzervatismu. Nechápou a nikdy nepochopí, že žádný fatální a vždy platný –ismus neexistuje. To, co je reálné, je víra v něj, a stejně tak i fanatismus, který jakoukoliv myšlenku dokáže přetvořit v masové popravy, čistky, cenzuru a hromadné hroby.