Etnicky čistý český národovecký stát je hned z několika důvodů historickým nesmyslem. Izolacionistická představa současného čecháčkismu o České republice mimo Evropskou unii a Schengenský prostor, s nároky běžné spotřební společnosti, s nicotnou armádou, neschopnou zemi bránit, bez surovin, a s moderní ekonomikou, neschopnou přežít bez zapojení do bezbariérové mezinárodní směny, pak hraničí s ahistorickou idiocií. Protože historie je přesně oč tu běží.

Historicky hluboce vzdělaný Tomáš Masaryk na sklonku života psal, že pokud by ještě mohl, věnoval by všechny síly vytvoření Spojených států evropských. Jeho vzdělání totiž potvrzovalo osobní zkušenost a prožitek jeho modernistické generace. Ta v konfrontaci s první industrializovanou světovou válkou pochopila, že evropské dějiny jsou pouze historií volby mezi válkou a mírem. Neumírněnost a ne-pragmatismus, včetně přehnaného ideologizování a náboženské, etnické a politické nesnášenlivosti, jsou pak v evropských podmínkách shluku nestejně velkých států a paktů, tvořených mimo hodnoty výhradně podle zásady „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, jen jistou cestou k válce.

Historicky nevzdělaný Václav Klaus a jeho čecháčkovští pochlebovači, pohrávající si s myšlenkou odchodu z Evropské unie a blokování evropské integrace, nemají pražádný prožitek války a zhůvěřilého násilí. Nevědí, neboť nezažili, jak rychle mohou mír, civilizace či státnost skončit hned za prvním rohem u prvního checkpointu s přiožralým ozbrojencem, ochotným zabíjet. Nevědí, neboť nezažili, jak snadno se rozpadají státy a společenství, jejichž elity daly přednost ideologii před pragmatismem a zodpovědností vůči historii vlastního společenství a kontinentu. Jejich komunistická a postkomunistická polovzdělanost (setrvačnost trendů ve školských systémech je kolem čtyřiceti let) je zásadně ahistorická a s minimem sociální inteligence. Nevěří proto, nebo spíše s pomocí ideologických klišé vytěsňují myšlenku, že by válka v Evropě byla vůbec kdy možná, nerozumějí rizikům, a odmítají je uvažovat ve svých ideologických zjednodušeninách. To co hlásají, je: „Dům si klidně postavíme bez střechy, protože už nikdy nebude pršet...“.

Nemluví se zde o tom, co se stane zítra nebo za měsíc. Řeč je o evropských dějinách, ve kterých nenajdete jiné téměř sedmdesátileté období bez velké války, jako to, které pro dnes žijící generace nejprve zajistilo jaderné odstrašení války studené, naštěstí pro všechny překonané a zcela nahrazené procesem evropské integrace a euroatlantickým spojenectvím. Řeč stejně tak je o tak snadno manipulovatelném automatismu strachu moderní davové etnicity, vzniklém ve zcela nově, a v rozporu s dosavadní historickou zkušeností, definované industriální společnosti druhé poloviny devatenáctého století, aby byl doveden k dokonalosti spojením televize, spotřeby a totalitních ideologií. Řečeno jinak, cesta k válce je v moderní spotřební společnosti bez hodnotově měřitelných a stabilizujících elit, a s její drogovou závislostí na manipulaci elektronických sdělovacích prostředků, ještě snazší, než dříve.

Elity, které rozpoutaly šovinistické běsnění válek devadesátých let v bývalé Jugoslávii, byly urbánní, modernější, vzdělanější, zcestovalejší a Západem více ovlivněné, než ty československé. V létě 1996 byl autor svědkem odkrývání několika masových hrobů obětí srebrenického masakru. V jednom z nich, který byl hrobem druhotným, do kterého byla tajně přemístěna mrtvá těla z jednoho nebo více v červenci předchozího léta narychlo vykopaných improvizovaných hrobů, bylo přes sto padesát těl mužů od teenagerů po starce. Většina z těl měla zezadu prostřelené hlavy. Řada z nich měla palce rukou svázány za zády kouskem viditelně kleštěmi utaženého drátu... V létě roku 2011 otiskl český deník Právo článek autora, který má za to, že v takzvaných srebrenických masových hrobech jsou těla padlých vojáků „muslimské“ bosenské armády, která kvůli využití v protisrbské propagandě někdo propašoval přes frontu (po tisících), a zahrabal (do buldozerem připravených jam na řadě navzájem vzdálených míst nepřátelského zázemí, aniž by si toho kdokoliv všiml). Žijeme v době zázraku, který snadno můžeme zničit vlastní hloupostí.

Evropský mír je dokonalou hodnotou a úplným politickým a sociálním programem. Nepřítomnost ozbrojeného násilí v Evropě je cílem a nezpochybnitelnou metodou získávání času na řešení jakýchkoliv problémů vyjednáváním – cílem jakkoliv nudným, ne-populárním natolik, že vylučujícím populismus, zcela určitě drahým, ale přesto ve všech ohledech o tolik levnějším a žitelnějším, než válka. Není lepšího nástroje k udržení míru, než je proces evropské integrace – a je zcela lhostejné, jak byrokratický, drahý, nedokonalý, nehezký a ne-populární proces to je. Návrat k nekoordinujícím národním státům v Evropě by znamenal hospodářskou sebevraždu, řádové zvýšení výdajů na obranu, posílení významu státní byrokracie, zavedení branné povinnosti, ale především vytváření mezistátních paktů, návrat reálpolitiky mocností - a posílení moci nedemokratického Ruska, proti kterému by dnešní putinovština byla zlatým věkem. Česká republika by nevyhnutelně patřila k těm, kdo by prohráli nejvíc.

Čecháčkovská tradice historicky odmítá vnímat svět, jaký je. Čecháčkismus se skutečnosti štítí. Dává přednost ideologizaci a boji za dokonalost nápravy světa – až do těch hrdel. Václav Klaus a jeho epigoni jsou v tomto ohledu jenom pokračováním poněkud trapné a sebevražedné chiliastické tendence českého husitství, stavovských konfesijních neshod, odmítání mnohonárodnostního soustátí ve Střední Evropě nebo většinové podpory nástupu komunismu. Čecháčkismus, trapný svojí podstatou a za všech okolností náchylný k totalitě, se znovu a znovu snaží pochopit a vykreslit svět jako právě v této chvíli v Praze objevenou jedinou možnou celosvětově platnou ideovou konstrukci, jejímž prosazením nastane zaručený ráj na zemi. Jedinou mezinárodní politikou je proto ne-účast, odmítání práce a osočování druhých z nedokonalosti – dokud neprohlédnou a dokud se k Nám nepřipojí. Nestačí, pokud s námi Evropa nebo svět souhlasí z osmdesáti procent. My „máme pravdu“, s důrazem na její osobní a s nikým nesdílené vlastnictví, a proto, dokud nás neposlechnou a neskloní se před naší genialitou, dáme jim přinejmenším najevo jejich intelektuální nedostatečnost. Čecháčkismus není schopen spolu-práce a spolu-zodpovědnosti, protože práci a zodpovědnost nahrazuje obranou „svaté pravdy“, ve skutečnosti však jenom privilegií vyvolených – tu husitů, tu katolíků, tu českých stavů, tu komunistů či členů vedení té které strany či regionální oligarchie. Čecháčkismus je tímto otevřeně korupční subkulturou, už svojí podstatou zbožím podpultovým. Je stejně nesmyslný, jako je zbytečný a pro české národní společenství škodlivý.

Pro čecháčkismus je proto nejlepším obdobím cizí vpád a okupace – tedy skutečně, nebo i jenom zdánlivě nezaviněná ztráta zodpovědnosti za svůj život, a tím i omluva ne-činu. Strach ze samé možnosti mít strach je pak omluvou pro cokoliv nemravného a nedůstojného, kolaborace s mocí se stává mravní hodnotou „záchrany rodiny“, a jinak myslící, či dokonce jednající lidé, ať už jsou to emigranti, odbojáři, političtí vězni, legionáři nebo disidenti, jsou touto pseudomravností odsouzeni mezi nezodpovědné, politicky nezralé, a případně i psychicky nestabilní ostrakizované jedince.

Čecháčkismus obecně je tak jen poněkud nedůstojnou náhražkou sdíleného národního mýtu, který by byl nediskutovanou předobčanskou a občanskou hodnotou, spojoval protichůdné názory a generace, a překonával i sociální, kulturní a vzdělanostní bariéry. Jsme odsud, a proto jsme svoji, však v Česku neplatí. Proto byl komunismus v Polsku jen těžkou nemocí, zatímco v českých zemích katastrofou, srovnatelnou se zničujícím efektem tsunami. Příslušnost k zemi zde se stává hodnotou, teprve až je stvrzena loajalitou k osobní ikoně moci, k vůdci. Země sama je, na rozdíl od Poláků, Maďarů, Izraelců či národů skandinávských, u nás hodnotou diskutovatelnou, ba dokonce hodnotou obchodovatelnou a zraditelnou – její momentální a jakkoliv hloupý nebo krutý vůdce, vyžadující pro sebe tradičně pochlebování a neomylnost, je však nedotknutelný. Bláznovství a nezodpovědnost Rudolfa II je stejného rodu, jako megalomanie a nepraktičnost Edvarda Beneše či paralyzující zbabělost Klementa Gottwalda nebo Milouše Jakeše. Velká část nesebevědomého „lidu“ je přesto uctívala a vzhlížela k nim jen proto, že neměla jiného mýtu, který by je spojoval.

Čecháčkismus politický je proto jenom o to horší. Příkladem nad jiné jednoduchým je současný český prezident. Osoba, která by v takové funkci v jakémkoliv slušném státu podrývala ústavní pořádek rozvracením vlády a Ústavního soudu, otevřeně zpochybňovala základní strategii zahraniční a bezpečnostní politiky státu, a snažila se ji paralyzovat v očividném souladu se zájmy zahraniční mocnosti, by byla jinde nepochybně souzena pro velezradu. Václavu Klausovi to nehrozí, i když se každý z uvedených poklesků proti české Ústavě a dobrým mravům dá v jeho případě opakovaně a snadno prokázat. Je ztělesněním ideologie čecháčkismu dnešní doby a jen tak nebude překonán. Mainstreamovým politikem by se ovšem mimo sféru vlivu této ideologie mohl stát jen stěží.

Pro čecháčkismus je ahistorismus povinností stejně mocnou, jako jeho ufňukaný patos a potřeba nepřítele. Tuto myšlenkovou prázdnotu současné formy čecháčkismu lze snadno ukázat na příkladu. Otec politického konzervatismu osmnáctého století Edmund Burke skvěle definoval společnost jako „smlouvu a partnerství žijících, zemřelých a dosud nenarozených.“ Smlouva je nadčasovým, kulturním a civilizačním závazkem dodržovat pravidla a sdílet společný mýtus a hodnoty. Nic nemůže být pro čecháčkismus strašidelnější, než povinnost sdílet někým jiným definované hodnoty a nechat se svázat pravidly. Čecháček je sám sobě zjevením a mýtem, jediným Bohu podobným zdrojem všech hodnot a pravidel bez podrobení se času či prostoru. Dějiny světa začínají znovu a znovu s každou novou skupinou či generací Čecháčků, která se prodere k moci uvnitř co nejmenšího kontrolovatelného mocenského či politického prostoru. Reálný svět není důležitý. Důležité je okupovat a kontrolovat „náš“ prostůrek.

Připomíná to konec feudalismu, kdy drobní vládcové „řešili“ svoji neschopnost ekonomické konkurence stavěním mostů nad neexistujícími potoky a řekami, kde vybírali mýtné. Jezdit jinudy bylo zakázáno. Připomíná to československé komunisty, kteří v roce 1939 i v okupované vlasti podporovali německo-sovětský pakt, protože „stál proti imperialismu“. Megalomanského Edvarda Beneše, který v Moskvě roku 1943 chtěl poučovat Stalina o mezinárodní politice. Rok 68 a slepou nevíru vedení KSČ v možnost okupace, protože „to by si sovětští soudruzi přece nemohli dovolit“...

Potřeba nepřítele

Čecháčkismus je největší slabinou moderního českého národního vědomí, které do dnešního dne nedokázalo najít svůj pozitivní obsah. Historicky mu chybí společně sdílený nedělitelný mýtus, potvrzující hodnoty a pozitivní smysl exkluzivity „českosti“. Nejde o mýtus Čecha, který vyvedl svůj kmen na kopec a obsadil krajinu pod ním, protože tam nikdo jiný nebyl. Jde o nediskutovatelnou hodnotu, systém zvyklostí, které národ spojují bez ohledu na různost názorů, tedy skutečná kultura (kulturnost), do velké míry nezávislá na národním jazyku. Zploštění národní identity k jedinému znaku společného jazyka pak českou národní modernizaci jen dále zbrzdilo. Dnešním čecháčkům se dá jenom těžko vysvětlit, proč představitelé českých stavů v květnu 1618, při ostatně velmi hloupém a sebezničujícím činu vyhazování císařských místodržitelů z oken Pražského hradu, konverzovali – německy. Česká identita je historicky formulována negativně, jako ne-identita, postavená na principu „být proti někomu“. Jsem proti někomu, tedy jsem. Bez nepřítele tedy nemohu být. Nejsem. Samoomezenost takového postoje se nikdy nemůže vyrovnat pozitivní identitě, postavené na principu „být pro něco“. Mimochodem, přesně tohle „být pro něco“ bylo obsahem masarykovského pokusu o vytvoření pozitivní identity československého ne-jazykového státu a národa.

Brusel jsme my – ne oni

Stejně, jako bylo Československo bohatším a nosnějším konceptem, než pouhým součtem Čechů a Slováků, je evropská integrace podstatně komplexnějším a důležitějším programem, než je pouhá mezivládní koordinace členských států. Podmínkou už dávno přežitého pojetí státní a národní suverenity byla dostatečně silná armáda, zaručující za všech okolností odstrašující funkci před jakoukoliv možnou vnější agresí. K tomu mělo patřit i dostatečně hluboké zázemí, včetně spojeneckých smluv, hospodářské a vojenské rezervy pro vedení delší obranné války, odhodlaná společenská ochota se bránit a nekapitulantská elita. Nic z toho dnešní Česká republika nemá. Nemám-li tuto staromódní, ale dodnes v řadě situací a zemí respektovanou schopnost, musím být připraven ji nahradit jedinou existující alternativou - aktivním zapojením do mezinárodní spolupráce v nadnárodních institucionálních rámcích.

Pojetí autarkní suverenity je mrtvé – i když to možná čecháčkismus nechápe. Suverenita státu jednadvacátého století je měřena pouze jeho schopností spolu-zodpovědnosti a spolu-práce v nadnárodních rámcích, a to současně na dvou rovinách – politicko ekonomické a vojenské. Spojenectví, tedy suverenita dneška, je, měřeno hodnotou míru, sdílenou identitou, jejímž základem je schopnost býti za všech okolností informovaným a aktivním spojencem a spolutvůrcem sdílené koncepce. Jsem suverénem pouze do té míry, do jaké jsem spoluaktérem, a ne odmítačem a brzdičem. V tomto ohledu není rozdílu mezi čecháčkovstvím Jana Kavana, který se čtrnáct dní po vstupu do NATO začal ptát, jak se z něj dá vystoupit, a čecháčkovstvím Václava Klause, jehož emoce proti evropské integraci už hraničí s paranoiou. Srovnávat totalitní brežněvovskou Moskvu s dnešním Bruselem je z jeho strany už jenom neinteligentní křeč. Namísto snahy býti aktivnějším a vzdělanějším rovným mezi rovnými v Evropě, převažuje v myšlení čecháčkismu jen slabošská touha být první mezi nicotnými doma.

Dnešní Evropská unie, ani Severoatlantická aliance, jistě nejsou vzory dokonalosti. Jejich kritika a opravy jsou životně důležitým procesem. Nepohnou se bez diskuze uvnitř těchto organizací. Diskuze jakkoliv dlouhé a nepohodlné, ve které velikost státu nemusí být vždy výhodou a důvěryhodnost a předvídatelná jasnost názoru platí stále víc. Jakkoliv ne-ideální a ne-spravedlivé, jsou živou zárukou míru, schopnou vývoje. Je rozdíl mezi odmítáním členství v Evropské unii britskými konzervativci, vládnoucími jaderné mocnosti a bývalé první evropské velmoci, a jejich čecháčkovskými napodobiteli, jejichž konzervatismus je stejně opsaný, jako byl český fašismus či snaha o československou cestu k socialismu v letech po druhé světové válce. Čecháčkismus nikdy nebyl schopen být, a není součástí diskuze o směřování evropské integrace a obraně. Jenom opisuje. Bojí se být mezi rovnými. A dokud si český politik dovolí o Bruselu mluvit jako o „nich“ v protikladu k „nám“, nikdy součástí takové tvůrčí a mír zaručující diskuze nebude. Český stát v rukou čecháčků se jako pouhý konzument míru může znovu a snadno stát jeho největší slabinou a koncem. A to už tady bylo mnohokrát.

Tragikomicky povědomá historická ilustrace, aneb jak bylo v čecháčkismu odvěku důležitější mít moc, než zajistit zemi mír a vládu práva

Po smrti posledního Přemyslovce propukly mezi českou mocenskou elitou spory o nástupnictví. 24. července 1307 pak došlo vlastně ke státnímu převratu. Takhle to popsal František Palacký:

„Celé jednání o povýšení a uznání nového krále stalo se velmi bouřlivým, ba i krvavým...
Hlava však strany rakouské, nejvyšší maršálek Dobeš z Bechyně, nedal se ani tím, ani tělesnou chorobou odstrašiti, aby nehájil celou mocí a výmluvností svou práva vévodou Fridrichem nabytého. Strádaje pakostnicí, dal se donésti do shromáždění stavův a představoval jim živě, do jakého nebezpečí uvedou zemi, jestliže proti tomu, kdo měl moc v rukou a komu dali také právo, zvolí nyní knížete slabého, jenž je nikoli proti celé říši uhájiti nedovede... Když protivníci domlouvali mu s hrozbou, aby již přestal volati cizozemce a nepřátely ku panování nad krajany svými, odpověděl jim ousměšně: „Chceteli naprosto někoho domácího míti za krále, tedy jděte jen do vsi Stadic. Tam mezi sedláky najdete snad nějakého starého strýce vymřelého rodu Přemyslova. Přiveďte ho sem a usaďte si ho na stolec královský!“ Pro ta slova pan Oldřich z Lichtenburka plný vzteku přiskočiv, probodl nešťastného řečníka mečem v plném sněmě, po boku biskupově, u přítomnosti královny Elišky. Týmž časem zabil také synovec jeho Hynek Krušina z Lichtenburka jednoho synovce pána Bechyňského. Povstalý tím náhle hluk a pokřik vražedný nejen rozplašil sněmovníky, ale naplnil i celé město hrůzou a zmatkem“.

Co následovalo, Palacký popsal takto:
„Pod vládou, která tak málo uměla rozeznávati pravdu ode křivdy a zjednati zákonům úctu a poslušenství, nemohla země tolikerými rozbroji podrývaná, jakovéž byly Čechy tehdejší, nikoli nabýti potřebného upokojení. Všecky ve společnosti lidské rodící se neduhy vystoupily tudíž na jevo: staré půtky obnovovaly se krvavě, a nové plodily se bez počtu. Každý osobil sobě právo pomáhati sobě sám a počínati cokoli se mu líbilo. Proto nebylo míry ani konce loupežem, požárům, vraždám, záštím a pychům po celé zemi. Souvěké zprávy vedou žalostné nářky na anarchii k víře až nepodobnou, do kteréž tehdáž království bylo uvrženo..“.

Věnováno Karlu Hvížďalovi k sedmdesátinám a na dovolenou