Koho bude volit ona přitloustlá zpocená, ale jinak určitě slušná žena, která s takovým nadšením vyřvávala do kamery České televize „Cikáni do plynu“? Čeští politici a novináři si zřejmě nic nepamatují. Momentální popularita a pocit nadřazenosti jsou pro ně, zdá se, důležitější, než porozumění problémům, a natož jejich řešení. Při čtení jejich „objevných“ zamyšlení nad momentální krizí ve Šluknovském výběžku totiž vzniká dojem, že až do této chvíle nikdo o žádných větších problémech nevěděl. A ještě jedno je zajímavé. Všichni mají najednou potíže vzpomenout jméno bývalého ministra pro lidská práva Michaela Kocába. Když varoval, že podobné konflikty jsou na spadnutí, byl posmíván a premiér Nečas se jenom ironicky usmíval.

Bylo by asi dobré vzpomenout, že první zásadní informace o strmém růstu problémů s dezintegrací vztahů romské a většinové populace v důsledků ekonomických a společenských změn po listopadu 1989 vznikly za doby vládních zmocněnců pro lidská práva Petra Uhla a Jana Jařaba, počínaje rokem 1999. Teprve pod tlakem, s pomocí a za peníze Evropské unie vznikl dnes už historický sociologický výzkum, prezentovaný v roce 2006 Ivanem Gabalem. Nejpozději od této chvíle víme o stovkách romských ghet, o příčinách jejich vzniku a o třaskavé nebezpečnosti sociální vyloučenosti. Terénní práce Člověka v tísni, doplněná o další sociologické výzkumy přinesly už před několika lety úplné informace o propojení realitních mafií na komunální politiky a regionální oligarchie, které sociálně vyloučená gheta uměle vytvářejí. Jakoby nikdo nechtěl slyšet. Naopak. Stalo se přihlouplou módou ideologicky „informovaných“ posmívat se lidským právům, a především členům vlády, kteří měli zodpovědnost za tuto, jak se znovu ukázalo, pro oblast sociálního míru klíčovou oblast. Nejprve ministryně Džamila Stehlíková, ale po ní především Michael Kocáb, se v podání novinářů stali vlastně komickými figurkami, už jenom proto, že mluvili o nějakých právech, potřebě myslet dlouho dopředu, varovali před možnými konflikty, které nikdo, kdo „byl in“, neviděl. Trh se přece postará, „každý má stejná práva a povinnosti“, a kdo to nezvládá, musí přidat. A když už se problémy vyskytly, tak Kocáb přece jezdil do těch krizí jen proto, „aby se zviditelnil, a zatím byl jenom trapnej“. Nevzpomínáte? Dnes titíž novináři kritizují politiky za to, že do Varnsdorfu nejezdí...

Ministr Kocáb byl Petrem Nečasem vyhozen z vlády především kvůli tomu, že protestoval proti tomu, že nová vláda se odmítá zabývat riziky narůstajícího napětí ve stovkách romských ghet, a vůbec se nezajímá o alarmující poznatky, soustřeďované jeho ministerstvem. Natož, aby vůbec začala naplňovat strategický program „Koncepce romské integrace na období 2010–2013“, přijatý už v prosinci 2009 vládou Jana Fischera. Vřele doporučuji k přečtení. Všechna varování na jednom místě. Návrhy konkrétních opatření a programů. Úkoly pro ministerstva, kraje, samosprávu, policii. Ministr školství Dobeš od té doby prakticky nehnul prstem. Na nějakou prevenci nejsou peníze. Petr Nečas si za svého poradce pro oblast lidských práv zvolil Romana Jocha, jehož jedinou kvalifikací byla ideová spřízněnost křesťanského konzervativce. Ministerstvo rovnou zrušil. Vládní rada pro lidská práva přestala pracovat, protože ji nikdo v pravidelném termínu pro jistotu nesvolal. Pak došlo k náhodně nezvládnutému místnímu konfliktu ve Šluknovském výběžku - a k velkému překvapení je po ruce jenom represe. V ulicích jsou tisíce demonstrantů a na tisíc policistů, a hloupé titulky novin už zase hovoří o válce...

Neměl by nést někdo zodpovědnost za to, že k této krizi vůbec došlo? Nemuseli jste ministra Kocába obdivovat nebo mu fandit. Stačilo uznat, že dokázal zúročit práci svých předchůdců, že uměl postavit tým a dopracovat řadu koncepčních materiálů, které dokonce Vláda České republiky schválila. Před ním, a už vůbec ne po něm, to nikdo nedokázal. Víme o tom problému dost na to, abychom s tím něco začali dělat. Máme vědomosti, a máme i prostředky. Ve Šluknově nemuselo k žádné krizi dojít, kdyby Nečasova vláda pod silným vlivem spoluviníků krize, regionálních politicko-podnikatelských oligarchií, vědomě nesmetla ze stolu již hotové, navržené a vládou Jana Fischera schválené, strategie a programy. Problémy se začnou řešit, až explodují – a budou stát stokrát tolik. Sklízíme býlí české politiky, které pro momentální popularitu zahazuje dlouhodobý zájem státu. Místní novinařina na tom není o moc lépe. Kocáb měl pravdu – a zasloužil by si omluvu.