Lze s jistotou doufat, že katolická církev projeví více inteligence a mlčenlivé moudrosti, než tradiční poklonkovači Václava Klause, a co nejrychleji na jeho taškařici se zneužitím připomínky svatého Václava zapomene. Církev, jejímž posláním je lidi spojovat a utěšovat, si zloděj per, a podle posledního vtipu i o rok mladší bratr Chucka Norrise (nezranitelný Texas Ranger, vynálezce dělení nulou, jediný muž, který umí mluvit Braillovým písmem a který postavil svůj rodný dům), vybral jako kulisu pro řeč nenávistnou, a protentokrát hloupou až nehorázně.

„Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie“ – pravil Čech s německým jménem, představitel národa, jehož tisícileté dějiny nemají jiný pozitivní obsah, než právě multikulturalismus, věčné střetání, soužití a vzájemné ovlivňování českého, německého a židovského, dalších kulturních vlivů italských i holandských, a víry křesťanské v tolika podobách, že jenom zmínit je všechny by zdržovalo.

Každá přehnaná póza mění jakýkoliv divadelní kus ve frašku. Klausova snaha neustále přepisovat a aktualizovat historii a svatováclavskou legendu ve svůj prospěch skutečnou diskuzi o historii znemožňuje a mění v kýč. Jde o jev typický pro jeho neomarxistické vidění světa, ve kterém historie začíná teprve s námi, protože teprve naše myšlenky a interpretace dávají minulosti poprvé smysl a význam. Klausova nevzdělaná ahistoričnost je proto vtipem stejně špatným, jako jeho pokrytecké odvolávání se na rodinné hodnoty.

Jak vzdálená takové lacinosti je reflexe smyslu svatováclavské legendy z úst arcibiskupa Dominika Duky, který takto odpověděl na otázku „Jakými vlastnostmi a jakým životem získal svatý Václav pověst mučedníka a dědice české země?“

„Možná že i Herderova definice Slovanů jako holubičího národa vychází z interpretace svatováclavských legend. Víme však, že tomu ve skutečnosti bylo jinak. Čechy po dobu více než dvou století ohrožovaly okolní země. Praha byla v raném středověku největším tržištěm otroků. Právě v tomto kontrastu vystupuje postava svatého Václava jako vládce, muže a křesťana, který respektuje důstojnost a právo druhých, vykupuje otroky, pomáhá bědným, kácí šibenice. V tomto smyslu jeho smrt v sobě nese nejenom tragiku vraždy, ale také i obavu, že svoboda, lidská důstojnost a bezpečí mohou být zajišťovány jedině Boží pomocí přímluvou svatého Václava, a proto je mu česká zem dána do dědictví, aby v ní tyto hodnoty byly chráněny“.

Důstojnost a práva druhých? Vykupování otroků a pomoc bědným? Tragika, obava, Boží pomoc? Ale kdež, že, pane prezidente... Smysl svatováclavské legendy je v tom, že Václav vykupoval otroka, ne proto, že byl Čech, ale protože to byl otrok....

Po pádu komunismu se dalo doufat, že nový politický systém bude generovat představitele, kteří, na rozdíl od svých komunistických předchůdců, alespoň nebudou občanům, společnosti a národu, škodit. U funkce prezidenta, které, tradičně a bohužel, Češi tak důvěřují, se doufalo dvojnásob. Nepovedlo se. Václav Havel se alespoň snažil držet obecně mravních zásad, a i když společnost polarizoval a v domácí politice nedosáhl prakticky ničeho, pro zájem země v zahraničí udělal obrovskou práci. Václav Klaus už se nepovedl vůbec a z České republiky dokázal udělat posmívánka mezinárodní politiky.

Největší obětí klausismu je, bohužel, česká pravice. A dokud bude Klaus brán vážně, nemůže se český konzervativní proud, a s ním i česká pravice, hnout z místa. Může jenom, spolu s Václavem Klausem, otevírat prostor pro hledání nepřítele, xenofóbní extrémismus a populistická zneužívání jakékoliv „národní“ myšlenky. Česká katolická církev je, naštěstí, na rozdíl od prezidenta, daleka opakování chyb z Druhé republiky a Protektorátu, kdy svatováclavský mýtus dovolila zneužít k obhajobě a propagaci ne-lidskosti. Takže máme kliku...