Malý tlustý puč
Když Dustin Hoffman ztvárnil ve filmu Malý velký muž člověka v průběhu sta let jeho života, věřili diváci každé vteřině jeho proměny z mladíka až po starce nad hrobem. Vlastimilu Tlustému naopak nevěří už nikdo a nic.
Každý po svém ovšem docházejí úspěchu. Česká politika prochází kruciálním obdobím. Ve vlastnictví státu už brzy nebude co privatizovat – a o to ostřejší je proto boj o každý měsíc u moci. Jediným – v českých poměrech bohužel až vražedně stabilním – modelem, který v tomto ohledu uspokojoval největší počet vlivných politiků, byla opoziční smlouva z let 1998-2002.
To, že nejméně na deset let znemožnila programové zrání a modernizaci dvou největších politických stran, nebylo pro jejich tehdejší vedení důležité. Václav Klaus i Miloš Zeman se intelektuálně vyčerpali už společným pochodem k moci. Svým stranám při odchodu z předsednických postů nepředali nic než otevřeně korupční model vzájemného ručení – a klíče od sekretariátů. Jejich nástupci to proto mají s intelektuálními inovacemi těžké. Pokud nezaručí minimálně stejný vliv a příjem pro minimálně stejný počet vyvolených, nebude je nikdo chtít.
ČSSD rituálně popravila Vladimíra Špidlu, kterému, přes všechny jeho nedostatky, jako jedinému nelze upřít snahu o hledání jiného stylu nekorupční politiky. Stanislav Gross jako dítě opoziční smlouvy naopak symbolizoval stejně rituální návrat ke kořenům.
Jiří Paroubek ukoval z ČSSD lehce zpocený marketingový produkt, který má podle jeho brand managerů oslovovat více voličů bez názoru. Ještě nikdo se s nabídkou jakéhokoliv podílu na doprivatizaci státních majetkových účastí nevnucoval tak vehementně, jako on.
A velká část ODS to slyší a vítá. Jakkoliv nedůsledný a v mnoha ohledech nedůvěryhodný může být současný premiér Mirek Topolánek, představuje jednu pro českou politiku velkou zvláštnost – je u moci a přitom není produktem a příznivcem opoziční smlouvy. Po odchodu Václava Klause v ODS dozrálo několik osobností schopných skutečné politiky – především Petr Gandalovič, a překvapivě i druhdy dryáčnický Ivan Langr. Jsou v menšině, a k zuřivosti tradiční opozičně smluvní garnitury ve vedení strany právě oni pomohli Mirku Topolánkovi vytvořit koaliční vládu bez tradičních privatizačních partnerů ze sociální demokracie.
Jediným smyslem současných snah Vlastimila Tlustého je dostat se zpátky do vlády, a pokud možno, do křesla ministra financí. A je jedno, zda to bude za cenu oslabení vlastní strany, nebo dokonce svržení vlády Mirka Topolánka a za podpory komunistů. Namísto malého velkého muže jen malý tlustý puč. Nejde o snižování daní, jde o moc kontrolovat poslední privatizace. A potom klidně může přijít potopa. Pak se snad obě největší české politické strany konečně dostanou k výměně generací a programové srozumitelnosti, nadřazující expertní přístup k řešení problémů nad přemílání ideologických a marketingových klišé poloviny dvacátého století.
Každý po svém ovšem docházejí úspěchu. Česká politika prochází kruciálním obdobím. Ve vlastnictví státu už brzy nebude co privatizovat – a o to ostřejší je proto boj o každý měsíc u moci. Jediným – v českých poměrech bohužel až vražedně stabilním – modelem, který v tomto ohledu uspokojoval největší počet vlivných politiků, byla opoziční smlouva z let 1998-2002.
To, že nejméně na deset let znemožnila programové zrání a modernizaci dvou největších politických stran, nebylo pro jejich tehdejší vedení důležité. Václav Klaus i Miloš Zeman se intelektuálně vyčerpali už společným pochodem k moci. Svým stranám při odchodu z předsednických postů nepředali nic než otevřeně korupční model vzájemného ručení – a klíče od sekretariátů. Jejich nástupci to proto mají s intelektuálními inovacemi těžké. Pokud nezaručí minimálně stejný vliv a příjem pro minimálně stejný počet vyvolených, nebude je nikdo chtít.
ČSSD rituálně popravila Vladimíra Špidlu, kterému, přes všechny jeho nedostatky, jako jedinému nelze upřít snahu o hledání jiného stylu nekorupční politiky. Stanislav Gross jako dítě opoziční smlouvy naopak symbolizoval stejně rituální návrat ke kořenům.
Jiří Paroubek ukoval z ČSSD lehce zpocený marketingový produkt, který má podle jeho brand managerů oslovovat více voličů bez názoru. Ještě nikdo se s nabídkou jakéhokoliv podílu na doprivatizaci státních majetkových účastí nevnucoval tak vehementně, jako on.
A velká část ODS to slyší a vítá. Jakkoliv nedůsledný a v mnoha ohledech nedůvěryhodný může být současný premiér Mirek Topolánek, představuje jednu pro českou politiku velkou zvláštnost – je u moci a přitom není produktem a příznivcem opoziční smlouvy. Po odchodu Václava Klause v ODS dozrálo několik osobností schopných skutečné politiky – především Petr Gandalovič, a překvapivě i druhdy dryáčnický Ivan Langr. Jsou v menšině, a k zuřivosti tradiční opozičně smluvní garnitury ve vedení strany právě oni pomohli Mirku Topolánkovi vytvořit koaliční vládu bez tradičních privatizačních partnerů ze sociální demokracie.
Jediným smyslem současných snah Vlastimila Tlustého je dostat se zpátky do vlády, a pokud možno, do křesla ministra financí. A je jedno, zda to bude za cenu oslabení vlastní strany, nebo dokonce svržení vlády Mirka Topolánka a za podpory komunistů. Namísto malého velkého muže jen malý tlustý puč. Nejde o snižování daní, jde o moc kontrolovat poslední privatizace. A potom klidně může přijít potopa. Pak se snad obě největší české politické strany konečně dostanou k výměně generací a programové srozumitelnosti, nadřazující expertní přístup k řešení problémů nad přemílání ideologických a marketingových klišé poloviny dvacátého století.