Podle výsledků letových zkoušek mohla íránská raketa Shahab 3 už v roce 2003 zasáhnout jižní okraj Evropy, jmenovitě dnešní členské státy NATO nebo Evropské unie Turecko, Řecko, Bulharsko a Rumunsko. Podle některých studií i většinu Itálie a jih Francie. To bylo před čtyřmi lety, a nedá se očekávat, že by íránský raketový program od té doby usilovně pracoval na zkrácení jejich doletu.

Po USA, Rusku a Číně je čtvrtý největší na světě a zaměstnává tisíce odborníků s prakticky neomezenými finančními prostředky. Řada nejvyšších íránských představitelů, včetně prezidenta, opakovaně vyhlásila, že dlouhodobým strategickým cílem jejich země je zničení židovského státu Izrael – bez náhrady.

Prostřednictvím jmenovaných integračních seskupení NATO a EU a jejich bezpečnostních záruk má Česká republika povinnost všechny svoje – a tedy i jihoevropské - spojence v případě napadení bránit – a to se v případě pokusu o jeho fyzické zničení určitě týká i Izraele. Režim prezidenta Putina likviduje v Rusku nepohodlné novináře, zavírá je do blázinců, vyhrožuje vojensky sousední Gruzii, a střídavě politicky a ekonomicky Pobaltí. Vývoj nové generace ruských raket s konvenčními i jadernými hlavicemi či obnovení letů strategických bombardérů nad mezinárodními vodami oceánů jsou pro mezinárodní vztahy stejně konstruktivní, jako vyhrožování omezením dodávek ropy a plynu, vytváření parlamentem nekontrolovatelných vojenských jednotek státních firem, věrných jenom Kremlu, demonstrativní zavraždění nepohodlného kritika na území Velké Británie plutoniem, nebo vyzbrojování Sýrie a Íránu nejmodernějšími systémy protiletecké a protiraketové obrany. Nová generace íránských raket, vyvíjená v projektu, nazvaném Koussar, je stavěna na redesignu vyzkoušeného ruského raketového motoru RD-216, používaného v balistických i kosmických programech. Rusko ho Íránu předalo už koncem devadesátých let. Pokud nic z uvedeného starostlivce z Brd nezajímá, mohli by alespoň vysvětlit, proč má Sýrie, Írán a Rusko nárok na větší protiraketovou bezpečnost, než Česká republika a její spojenci.

V celé neslavné diskuzi o radaru v Brdech chybí od začátku dva důležité argumenty. Od počátků vojenství se obranné systémy stavěly jako prevence – tedy ještě předtím, než vzniklo bezprostřední ohrožení. Postavit hrad u hraničního průsmyku trvalo nějakou dobu, a začít ho stavět až ve chvíli, kdy do země vtrhlo nepřátelské vojsko, by asi nebylo příliš praktické. Silný hrad na správném místě navíc sloužil i jako odstrašení a zcela určitě znemožňoval překvapivý útok. Z tohoto ohledu se o výstavbě radarové obrany Evropy a Spojených států začalo uvažovat až příliš – tak o deset let - pozdě.

Druhým opomíjeným momentem je technologická nevyhnutelnost vztahu vývoje útočných a obranných systémů. Tanky znemožnily poziční zákopovou válku. Proti tankům byly rychle vyvinuty nové ruční, dělostřelecké i letecké zbraně. A tak dále. Pokud jsou vyvíjeny mezikontinentální rakety, jsou vyvíjeny a instalovány i systémy protiraketové obrany, včetně systémů včasného varování. Ve věku takových raket je nemožné stavět obranu prostředky a v prostoru tradičního evropského národního státu. Je příliš malý a chudý na to, aby si mohl dovolit obranu svého území „na všech azimutech“ – tedy ve všech oblastech možného napadení a proti všem potencionálním technologiím. Představa o tom, že do bezpečnostních otázek mezikontinenální obrany budou promlouvat starostové, místní referenda a chalupáři z území o nějakých čtyřiceti čtverečních kilometrů je poněkud mimo kontext doby.

To nejméně chytré, co však specificky česká debata na toto téma v Brdech přinesla, je požadavek starostů některých obcí na vyplacení jakési vládní kompenzace za možné budoucí ztráty, které prý mohou výstavbou radaru vzniknout pro jejich obce. Nic proti snaze využít zájem vlády o lokalitu pro výstavbu radaru pro zlepšení místních financí. Podobným – byť o něco inteligentnějším - způsobem postupovaly rozdrobené středověké státečky, které si přivydělávaly výběrem mýta za přejezd mostů – a když neměly řeku, tak most postavily na suché cestě. Namísto jednorázového výpalného získaly stálý zdroj příjmu. Někteří brdští starostové jsou natolik oslněni přelétavou mediální slávou odmítání všeho, a hlavně osoby a zprostředkování Tomáše Klvani, že zapomněli, že jejich hlavním úkolem je jednat ve prospěch jim na čas svěřených obcí s péčí řádných hospodářů. Zatím se dokázali spojit pouze v hlasitém křiku proti radaru, vládě a jejímu mluvčimu. Je typicky novočeské, že je nenapadlo spojit se pro něco pozitivního. Kdyby dali hlavy dohromady, a předložili vládě projekt rozvoje turistického ruchu v této nádherné krajinné partii Čech, kam by se vešly desítky nových cyklostezek a tras pro koňskou, auto i pěší turistiku, včetně dosud hodně chudé infrastruktury, je mimo pochybnost., že by dosáhli na vládní fondy mnohem snáz, a s mnohonásobně větším dlouhodobým ekonomickým efektem pro svoje obce, než když budou pokračovat v boji o jednorázové výpalné. Podobný projekt regionálního rozvoje turistiky s napojením na zemědělství by s podporou vlády měl i vynikající šanci na získání prostředků z fondů Evropské unie. Tak by jednali skuteční hospodáři.

Současný přístup mediálně pumpovaných starostů však připomíná spíše zbojníky, kteří kupce obrali, co získali propili a projedli, zimu přečkali – a na jaře zas neměli nic. Jedna věc je na této bouři ve sklenici vody potěšitelná – a to je pan Tomáš Klvaňa. Zdá se totiž, že přes všechny nesnáze začíná vyhrávat. Přesto, že ho v tom premiér a vláda nechali poněkud zbaběle samotného, přes nekvalitní práci médií, ustrnulých bez kontextu na výkřicích odpůrců a příznivců radaru, i přes plky píárových radilů, kteří mu v jeho „komunikačním přístupu“ zapomněli zkritizovat snad jenom barvu kravaty a střih spodního prádla, aniž by sami jednou jedinkrát vytáhli paty z redakcí.

Člověk s ním nemusí ve všem souhlasit, ale nelze si nevšimnout, že v českém politickém rybníku se objevil muž s odvahou. Odmítl se přizpůsobit patolízalství na Hradě a s rovnou páteří odešel od egotického prezidenta. Na rozdíl od jiných nenapsal bulvární paměti a nikdy se o důvodech svého rozchodu s Václavem Klausem nezmínil ani slovem. Se stejnou odvahou a ochotou sloužit tomuto státu přijal i tento – jak se ukázalo hodně osamělý a sebevražedný - úkol být představitelem vlády pro otázky výstavby spojeneckého radaru. Takže nakonec výzva pro starosty z mých milovaných Brd – přestaňte křičet, proti komu jste, a namísto toho řekněte, pro co jste. A panu Klvaňovi, ať už jeho poradarová kariéra bude jakákoliv, snad jen: „Klvaňa, do toho!“ a „GO, KLVAŇA, GO!!!“