Všichni, komu antičtí Řekové nerozuměli, byli označováni za barbary. Namísto vycizelovaného jazyka filosofů, občanů městských států, vojáků a obchodníků, slyšeli od cizozemců jenom nesrozumitelné zvuky, které jim zněly primitivně a hrubě, jako štěkání „bar-bar“. Dívali se na tehdejší nenašince svrchu, a stejně tak po nich i Římané, jejichž vojenské síle antické Řecko nedokázalo vzdorovat. Pak ale jiní barbaři ve čtvrtém století dobyli Řím – a malířství a sochařství skoro na tisíc let zapomnělo na perspektivu, filosofie na jednotlivce a politika na občana.

Vyspělost či výhodnost jakéhokoliv společenského konceptu nikdy nebyla navždy platnou pojistkou před vítězstvím cizí síly nebo vlastní sebevražedné hlouposti. Po dvou světových válkách a totalitních režimech dvacátého století může v myšlenku nepřerušovaného pokroku, nekonečného zlepšování stavu světa a růstu blahobytu jeho obyvatel, věřit jenom hlupák. V zapouchlém prostředí české provinciální „elitnosti“ se ale myšlenky možné konečnosti statu quo nenosí. Takové myšlení vyžaduje zodpovědnost přesahující generace, stejně jako sdílení hodnot, které mohou přinášet rizika. Pokud si uvědomíme, že nejsme Bohem či Osudem vyvoleným národem, ale naopak zcela normální etnicky, nebo spíše pouze jazykově definovaná skupina Čechů, item Moravanů a Slezanů, co zbude? Zásadní existenciální česká otázka po tom, co nás spojuje, totiž dodnes nebyla zodpovězena.

Od chvíle, kdy jazykoví Češi a Slováci v roce 1992 v roli barbarů okupovali Československo, se do této části Střední Evropy namísto otevření se nejnovějším výzvám vrátily recyklované politické koncepty z konce devatenáctého století. Znovuobjevení exkluzivně jazykové definice národa a vlasti představuje v této části světa v každém případě riskantní deja vu návratu do hysterické nezakotvenosti negativního slovanského národovectví „proti někomu“. Teprve Petr Zídek v jedné z únorových příloh Lidových novin skvěle připomněl skutečnost, že moderní česká kulturní a politická identita nevznikala samoúčelně, či „přirozeně“. Vznikala uvědomělou volbou, a byla primárně určována hodnotově, ne jazykem. Šlo tedy o postoj a volbu navýsost občanské a demokratické.

Právě proto mohli německy mluvící a z německých rodin pocházející Češi Fügner a Tiersch založit Sokol a stát se symbolem české národní myšlenky (ten druhý už jako Tyrš). Proto mohl Bedřich Smetana, nejčeštější z českých skladatelů, většinu svých zápisků psát německy a česky se učit až jako druhému jazyku. Stejně tak i na Slovensku byla slovenská identita původně vázána na individuální volbu hodnot demokratizace. České ne-němectví, stejně jako slovenské ne-maďarství, byly pro-demokratickým občanským disentem svého věku. Ale stejně jako mnohem později mnohotvárný disent doby normalizační sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století, i tato původně tak otevřená a modernizační mobilita, založená na prolínání kulturností, a bohatá velkým důrazem na vzdělanost, vzala rychle za své. Na její místo nastoupila hodnotově neutrální, negativní, zjednodušující a zkratkovitá národní definice jazyková, protiněmecká v prostředí českém a protimaďarská mezi Slováky. Obsahem identity se stalo pouhé tribální (kmenové) vymezení se proti „nepříteli“. A to je, zdá se, pro suverenitu duchovního základu „moderního politického národa“ trochu nedostatečné.

Společný jazyk a potřeba nepřítele možná stačily pro kmenová společenství, ale jako nejmenší společný jmenovatel rozvoje moderního národa v rychle se globalizujícím světě už nestačí. Potřeba být sám, tedy být suverénní, je jenom jiným výrazem pro neochotu nebo neschopnost rovnoprávnosti, a zde nejvíce neochotou a neschopností komunikace s ostatními. Jazyk je vždy jenom nástrojem zjevování a broušení hodnot. Bez hodnot však jazyk sám o sobě hodnototvorným není. Bez hodnot, o které by se opíral, je pouhou prázdnou slupkou povrchní komunikace mezi barbary, kopírujícími od jiných jenom nejprostší modely moci a spotřeby.

Obě totalitní říše dvacátého století nevyhnutelně deformovaly původně bohaté národní jazyky do patvaru bezobsažného štěkání, ve kterém smyslem zůstal jenom zvuk jako nástroj rituálů potvrzování absolutní poslušnosti. A stejně nevyhnutelně se proto jazyk divadla, literatury či dokonce často jen spotřebního šlágru mohl tak snadno stát prostředkem odporu. Jazyk, neopřený o prožité a vybojované nediskutovatelné hodnoty společenství, se nemůže stát nástrojem skutečně bohaté identity – kulturní, politické a historicky zavazující. Identita, jak už poznamenal Karl Jaspers, je totiž nikdy nekončícím úkolem - ne podmínkou. I z tohoto pohledu je ovšem česká národní identita ještě nedokončená a neúplná.

Československo, ač to čeští a slovenští „jazykovci“ slyší velmi neradi, bylo mnohem víc, než jenom součtem Čechů a Slováků. Reprezentovalo nejenom jinou kvalitu státnosti, ale i jiné hodnoty politické, institucionální, a občanské kulturnosti. Československo bylo sice nakonec neúspěšným, ale velmi moderním konceptem občanského demokratického státu, kde občanova loajalita ke státu, vlasti a demokracii, byla nadřízena etnicitě a jazyku. Byly to hodnoty a ctnosti občanství, které teprve dávaly etnicitě a jazyku hodnotový smysl. A teprve takovéto občanství dávalo smysl přerušované historii Čechů i Slováků tím, že mnohasetletou symbiózu mnohonárodnostního středoevropského života, postavenou nakonec politizací a centralizací státu na nadřazenosti němčiny a maďarštiny, dostali šanci převrátit do rovnoprávnosti. Neuspěli, i když neúspěch nebyl jistě jenom jejich zaviněním. Jenom nečestná neobčanskost konce Československa byla dobrovolným dílem převážné většiny českých i slovenských politiků.

Je symptomatické, že k vzepjetí českoslovenství došlo právě v krizích první a druhé světové války. Nejvyšší hodnota občanské připravenosti hájit demokratické hodnoty i za cenu oběti byla naplněna a ztělesněna v legiích, stejně tak i v letcích a vojácích československých jednotek za druhé světové války. Těžko lze někde jinde najít příklad vzniku stotisícové armády, která v první válce bojovala „v cizích službách“ za myšlenku demokratického zřízení státu, který ještě neexistoval, a v druhé válce pak za stát, který už neexistoval. Bez ohledu na jazyk, původ a riziko. Je ovšem ironické, že i v časech komunistické federativnosti byla československá federální rovina moci podstatně kvalitnější než „národní“ vlády, a to nejenom odborně, ale hlavně tím, že „nadnárodní“ přítomnost a spolupráce vylučovaly a omezovaly možnost vzniku regionálních tribálních klik, které devastují demokratickou politiku obou zemí v jednadvacátém století.

Občanský ideál, stejně jako obsah občanství jako pocitu neoktrojované spoluzodpovědnosti, však historicky ani v české, ale ani ve slovenské společnosti nebyl postojem většiny. Sdílela ho pouze poměrně úzká a difúzní „elita“, výrazně orientovaná na budoucnost, sebevědomá a výkonná. Nemám zde na mysli její vzdělanost, protože zahrnovala skupiny ze všech vrstev a povolání, ale její úctu ke vzdělání, právu a státu. Právě proto mělo občanské českoslovenství rostoucí podporu mezi mladou generací. Dvacet let První republiky však nestačilo k tomu, aby se z tohoto proudu stala identita úkolu a většinový pocit nediskutovatelné sounáležitosti. V první i druhé světové válce většina doma zůstala u nejjednoduššího vjemu nástrojnosti jazyka jako negace jinosti – Být Čechem znamenalo být Ne-Rakušanem, Ne-Němcem - a, jaksi samozřejmě, Ne-Židem.

Československá občanskost byla komunistickým režimem od počátku pronásledována a ničena. Rozsahem nevelký politický a kulturní disent, vznikající teprve v normalizačních letech sovětské vojenské okupace, nedokázal uchopit a pochopit závažnost tohoto problému. Cokoliv znervozňovalo režim a vyzývalo pronásledování, se zdálo být pozitivní a pro - demokratické. Jednotlivé hlasy, zdůrazňující národní práva, ať už etnická (Slovensko – Pavol Čarnogurský) nebo regionální (Brno), byly sice brány v ochranu, jako výraz svobody projevu, ale obecně považována za folklór, který ze všeho nejspíše sám od sebe časem vymře. Naivní byla představa, že demokratická aktivní občanská spoluzodpovědnost tohle všechno jednou srovná. Nikdo nepochopil, že československé občanství jako občanská „identita – úkol“ nejspíše už dávno uschlo, když komunistický režim nahnal do věznic nebo do emigrace většinu těch, kdo se odvážili bojovat proti nacismu, a s nimi všechny, kdo se pokusili otevřeně trvat na svém občanském právu na svobodu názoru, víry či projevu.

Listopad 89 byl poslední možností, jak obnovit československost jako občanskou identitu. Málokdo to však v té intenzívní době vnímal jako důležité. Osobní ambice i politický populismus, tak jako prakticky ve všech post-komunistických zemích, dokázaly s pomocí rituálu demokratických voleb přetvořit jazykové národovectví v mocný sen o konečné historické spravedlnosti. Jazyk se tak po roce 1989 opět stal jenom náhražkou hodnotově orientované identity. Lze jenom znovu a znovu připomínat dnes už klasický výrok Adama Michnika, že propuštění nevolníci si ve volbách vždy zvolí jenom nového cara. Ani jeden ze dvou nových státních národů, nebo přesněji jejich politické, mocenské a mediální elity, suverenitu neunesly ku prospěchu svého společenství, jímž se při rozdělování státu tolik zaklínaly. Ani po více než dvaceti letech nedokázaly vystavět důvěryhodný hodnotový a institucionální rámec demokracie.

Jazykové národovectví zatím necítilo potřebu se vyvíjet. Jednak se dodnes svým přednašečům v politice vyplácí, ale asi i proto, že jeho hlavním znakem je nerealismus. Primitivnost sebeoslavných nereálných mýtů domnělého konzervativního liberalismu Klause v Čechách bylo v devadesátých letech stejného rodu, jako byly mýty populistického mečiarovského nacionalismu na Slovensku. Stejně jako jejich výsledná korupce a rozklad důvěry. Namísto občanské spoluzodpovědnosti za stav věcí „v dobrém i ve zlém“ vidíme v politice jenom boj nositelů nereálných mýtů a různých verzí slibů nebeského království. Mlčení o korupci, prorostlé státem i údajně nezávislou justicí, znovu a znovu připomíná ne-normálnost vzniku a fungování českých politických stran, které by v demokracii měly být nositelem oněch občanských hodnot. Přinejmenším v České republice se naopak staly jejich největším ničitelem a nepřítelem.

Jedním z nejméně vkusných argumentů českých euroskeptiků je tvrzení, že evropská integrace nemá smysl jednoduše proto, že by za EU nikdo nebyl ochoten položit život. Prý proto, že nemá jakési nezměřitelné a nepopsané kvality národního státu. Tribální, výhradně jazykově definovaný národní stát s difúzní identitou a bez občanského demokratismu, se bránit nebude tím spíše. Kdo by dnes, s prominutím, bránil Českou republiku? Její třicetitisícová armáda bez letectva a těžkých zbraní? Nebo se naši zdatní politici sjednotí a budoucí barbary, ohrožující naši „elitnost a výjimečnost“, ukecají k smrti a svobodě? Co nás tedy spojuje?