Pokud jste ještě neviděli nejnovější vskutku krylovský videoklip Barbory Polákové a Davida Kollera, pak vřele doporučuji jeho shlédnutí ještě před čtením tohoto blogu. (https://www.youtube.com/watch?v=DXCrJ9IpSBA)
A až si začnete myslet, že se tento skvělý a brutální song může stát generační hymnou roku 2012, kupte si a přečtěte knihu profesorky Vladimíry Dvořákové „Rozkládání (rozkrádání) státu“.

V tom, že stejný pocit a analýza stavu české politiky najdou současné vyjádření v tak odlišných způsobech sdělení, je výrok o závažnosti tohoto stavu. Za normálních okolností se světy umělecké nadsázky a politologické analýzy totiž nestýkají. Komunistická oligarchie konce osmdesátých let by mohla vyprávět. Obě díla se shodují i v identifikaci vlastně optimistických řešení – a kombinace těchto dvou zdrojů optimismu by měla pomoci mnoha dalším lidem k prohlédnutí z už poněkud ušmudlaného přesvědčení devadesátých let, že pouze „klasická volební soutěž“ „standardních politických stran“, reprezentujících ideje údajné levice a stejně údajné pravice, je jediným smyslem, podstatou a samolékem všech neduhů české politiky. Pamatujete? Za prezidenta máme obstarožního politického „vejbora“, který sice krade péra na zahraničních návštěvách, ale zase umí rozdělit všechny spotřební předměty, potraviny i pití na „levicové“ a „pravicové“. Nikdy za nic nemohl, je geniálním otcem naprosto bezchybné privatizace, financování ODS podle Lajozse Bacse bylo úplně v pořádku a ve čtyřech letech byl už nejmladším barikádníkem Pražského povstání...

Nemáme, a nikdy po listopadu jsme neměli „standardní“ politické strany. Stanislav Gross či David Rath byli asi tak levicoví, jako Aleš Řebíček, Patrik Oulický nebo Alexander Novák pravicoví. Krádež skrze politické funkce je v České republice endemická, ale určitě ne levicovo-pravicová. Dovolím si ocitovat výrok generála Karla Randáka – ano, to je ten pán, co ho premiér Topolánek vyhodil, aby tolik nekoukal slušným politikům a jejich Dalíkům na ruce – „Korupce není ani levicová, ani pravicová, ale je vždycky politická“.

Bude to zážitek a skvělá ilustrace výše zmíněné pravdy – sledovat zatím chyceného Davida Ratha, jak ve Sněmovně hovoří k ještě nechyceným kolegům politikům. Ve Sněmovně, která nese zodpovědnost za to, že Česká republika ročně přichází díky korupci o sto miliard korun. Zdrojem korupce je totiž systém, který využívá politické strany jako zástěrku a sluhu. Janoušek, Roman, Rittig nemají politické funkce – oni jenom tahají za jejich provázky.

Reakce na píseň a knihu jsou také veskrze české. O mimořádně důležitém titulu knihy profesorky Dvořákové se raději mlčí. Je tam příliš mnoho pravdivých pozorování – a třetí ze čtyř částí knihy, detailně analyzující kauzu plzeňských práv, a přinášející rozbor dvaceti čtyř případů konkrétních prominentních „studentů“, by si zasloužila přinejmenším zvláštní veřejné diskuze a televizní zpracování. A že je profesorka Dvořáková z obavy před právní pomstou nejmenuje? Každý čtenář, který si ke knize otevře internetový vyhledávač, může mít úplný jmenný seznam cobydup – a příběh této neuvěřitelné systémové korupce a klientelismu české politiky, justice a bezpečnosti je pak o to syrovější. A právě proto o něm čeští „politlíci“ (podle vzoru trpaslíci) budou dál mlčet.

Když v osmdesátých letech japonské ministerstvo zdravotnictví přiznalo, že díky nedostatečné kontrole se transfúzemi krve nakazily desítky lidí virem HIV, poklekl ministr a jeho hlavní náměstci na nádvoří a s hlavou u země před televizními kamerami poprosili sezvané příbuzné obětí o odpuštění.

Reakce českých politiků na konstatování krize krylovským obratem „Jsme v prdeli – můžem si za to sami“ je zcela opačná – a hodně trapně „klasická“. „Ať si ti zpěváci založí novou stranu, která bude super, akorát budou mít problém, kde do ní vezmou lidi. Ale jinak co, je to jenom písnička. Já bych také takovou uměl složit“ – pravil matador české stranické politiky Jaroslav Kubera z ODS. Český politik totiž, na rozdíl od méně inteligentních, ne tak krásných a ne tak vzdělaných jedinců ze zbytku společnosti, umí úplně všechno, nejlíp – a nikdy nepocítí potřebu se omluvit.

Panu Kuberovi, stejně jako české politice, ještě ani po třiadvaceti letech nedošlo, že politici jsou jenom zaměstnanci, kteří by se ke svým zaměstnavatelům, tedy k voličům, měli chovat uctivě, slušně, a neměli by je okrádat. Dnes už se nesluší přistiženému zlodějskému sluhovi napráskat bičem. Ten song a kniha jsou skvělé i tím, že možnou změnu nechutného ne-pořádku shodně vidí v tom, že nejprve se musí zatvrdit a proměnit pán a zákazník politiky.

Jak se praví v písni – a trochu jiným jazykem i v knize –

„Nejsme v prdeli a změníme to sami
a nebudem rejt zase držkou v zemi
Nejsme sami a nejsme idioti
co jen čumí a nadávaj a platí“.

„Klíče měly smysl a furt jsme na to hrdí
ty klíče byly od basy a tam vás dáme
politický strany jsou mafiánskej systém
prachy až na prvním místě
to může říct jen …“

P.S. Slušní lidé v takzvané politice mají nejvyšší čas začít přemýšlet – a jednat. Rozhněvaný zákazník začíná chtít lepší výsledky.