Druhý den soudu s deseti obžalovanými v případu údajného pokusu o vytunelování eurofondů ministerstva pro místní rozvoj, nebyl odpoledne v soudní síni už ani jeden novinář. Projednávaná odhalení by přitom měla patřit na titulní stránky novin.

Chcete příklad? Při privatizaci České spořitelny rakouská společnost Erste slíbila investovat jednu miliardu korun do fondů pro rozvoj drobného a středního podnikání. Do dvou fondů potom rozdělila pouze šest set milionů. Na zbytek zapomněla. Když dnes obžalovaní Ing Petr Forman a RNDr Radim Špaček upozornili na čtyř set milionový dluh a dokonce dohodli s Českou spořitelnou, že by jej vložila do transformovaného fondu pro rizikové investice, který mělo převzít ministerstvo pro místní rozvoj, byli oba novým (od srpna 2004) ministrem Jiřím Paroubkem vyhozeni a veškerá jednání byla zastavena. Česká spořitelna tento závazek – podle všech dostupných informací - nesplnila dodnes.

Druhý příklad - ze zatím pronesených výpovědí vyplývá, že Paroubkovi nejbližší spolupracovníci se osobně a velmi aktivně zasazovali o vyplacení desítek milionů ze státního rozpočtu holandsko-české společnosti, přestože věděli, že tato společnost si byla natolik vědoma slabosti svých argumentů, že se v normálním obchodním sporu proti českému partnerovi neodvážila uplatnit jakoukoliv pohledávku. Tak bylo jednodušší si to dojednat se spřátelenými státními úředníky. A když to nakonec vláda neschválila, proběhla na přelomu loňského roku arbitráž, ovšem opět ne kvůli původní pochybné a dnešními obviněnými Formanem a Špačkem zpochybněné a odmítnuté „pohledávce“, ale kvůli tomu, že holandská společnost „v dobré víře“ uvěřila slibům Paroubkova týmu, že peníze nakonec dostane od státu.

Ministerstvo financí to považovalo za nesmysl, ale za Holanďany se kupodivu postavilo Ministerstvo pro místní rozvoj – rozuměj stále stejní lidé z původního Paroubkova týmu. Jak už napsáno, jeden z nich dokonce osobně svědčil u mnichovské arbitráže proti České republice. Bude zajímavé, jestli si před soudem Jiří Paroubek chlapsky ( to slovo přece sám často používá) vzpomene, jestli se s pány z této holandské společnosti sešel. Podobných otazníků před senátem Městského soudu rychle přibývá – a novinář žádný.

P.S. Děkuji za všechny slušně napsané ohlasy – včetně nesouhlasných. Jako odpověď na otázku, proč se kauzou najednou začínám zabývat až teď, přikládám text, odeslaný 21.března 2006 Mfdnes, kde, bohužel, nikdy nebyl otištěn. Příště mohu přidat prosincový text o Českém arbitrážním Bizarnistánu, neotištěný pro změnu v časopise Euro. Ať tedy žije blog na aktualne.cz! Třeba si ho jednou všimnou i skuteční novináři.

Odesláno MfD 21.3.2006 odpoledne a nikdy neotištěno

Kdyby kteréhokoliv jiného premiéra v Evropě čtyři hodiny vyslýchala policie kvůli jeho úloze v mimořádně podivných a nedokončených sporech o zpronevěru fondů Evropské unie, je jisté, že by o tom všechny důležité sdělovací prostředky referovaly v hlavních relacích a opozice by toho bezpochyby náležitě využila – notabene před volbami. Ne tak v České republice. Proč je to důležité? Už jenom proto, že český premiér nemluvil pravdu.

Všechny sdělovací prostředky opapouškovaly premiérovo vyjádření, naznačující, že s celou věcí neměl nic společného. Existují však dokumenty s jeho vlastními rukou psanými poznámkami, požadujícími podrobné informace. Nadace pro rozvoj regionů, o jejíž hospodaření se vede spor, neboť prý posloužila jako nástroj pokusu o zpronevěru téměř stopadesáti milionů korun, prý podle Paroubka byla „samostatným právním subjektem, do kterého mohlo ministerstvo zasahovat pouze přes své zástupce v radě nadace“. Pravdou ovšem je, že ministerstvo jmenovalo bez výjimky všechny členy této rady. Pokud by tedy chtělo, mohlo mít úplnou kontrolu.

Od nástupu do funkce prý měl pochybnosti a obavy, že v nadaci docházelo k závažným nedostatkům v hospodaření. Proto prý také mezi říjnem 2004 a březnem 2005 odmítal převzít akcii, která by ministerstvu zaručovala kontrolu nad oněmi téměř stopadesáti miliony. Zatím nikoho nenapadlo namítnout, že kdyby ji převzal, nikdy by k žádnému pokusu o zpronevěru nemohlo dojít. Nakonec, v březnu 2005, ministr Paroubek převzetí akcie přece jen podepsal, ale z nějakých důvodů, které si prý nepamatuje, ji fyzicky nepřevzal. Je to jako kdybyste si koupili nové auto, ale nechali je v prodejně na parkovišti s klíčky v zapalování. Podivné? Ani náhodou. Státní zástupce se na to nezeptal. A když se na to chtěli premiéra zeptat obhájci, státní zástupce jim to nedovolil.

„V době výkonu funkce ministra nařídil Jiří Paroubek prošetření věci nezávislou advokátní kanceláří. Posudek potvrdil jeho obavy, že docházelo k závažným nedostatkům v hospodaření“ – pravila mluvčí vlády Lucie Orgoníková. Jak to ona kancelář zjistila, ministerstvo odmítá sdělit. Potvrdil to prý i nezávislý audit společnosti HZ. Pozoruhodné ovšem je, že takto zásadní výroky někdo pronesl, aniž by zkontroloval účetnictví prověřovaných společností. Audit bez prověrky účetnictví je přitom právnický protimluv.

Mimochodem, dnešní ministr pro místní rozvoj Radko Martínek se ohání novým nezávislým auditem, jehož závěr předloží v příštích dnech vládě. Ta má rozhodnout, zda se vyrovná s holandskou společností, která zahájila arbitráž proti České republice právě kvůli sporu o správu fondů Evropské unie. Jak potvrdili úředníci MMR i představitelé žalobce, nový „nezávislý audit“ ministerstva provádí opět společnost HZ. Je možné, aby dospěla k jinému závěru než před rokem, notabene, když ani tentokrát nesáhla na účetnictví?

Holandský stěžovatel je opakovaně popisován jako zkušený matador rizikového investování. Přitom existují dokumenty, dokazující, že v roce 1999 zahraniční i domácí banky raději s nemalou ztrátou zrušily společnost Czech Private Equity Fund, než by pokračovaly ve spolupráci s někým, koho kritizovaly za neschopnost, příliš velké náklady a minimální pracovní výkon. Přesně kvůli stejným důvodům ukončil v roce 2003 dnes obviněný bývalý náměstek Petr Forman s touto skupinou spolupráci při správě fondů EU.

I tato holandská společnost se zaštiťuje „nezávislým auditem“. Novináři i ministerstvo to, bohužel, opakují. V anglickém textu vyjádření „auditora“ je přitom jasně řečeno, že se o audit nejedná a že posuzovatel nezkoumal pravdivost předložených čísel, ale pouze a výhradně jenom správnost metodiky výpočtu. A znovu – na účetnictví nikdo ani nepohlédl. Existuje písemné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství z května 2004 pro ministerstvo pro místní rozvoj, které o konání holandsko-českého poradce říká doslova: „V tomto případě byly zjištěny závažné skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestné činnosti“. Není známo, že by NSZ v tomto ohledu změnilo názor, ale vláda už podruhé bude raději projednávat možnost mimoarbitrážního vyrovnání.

Státní zástupce pak může v klidu tvrdit, že „premiér vypovídal ochotně a vyjadřoval se pragmaticky“. Svědek, který si čtyři hodiny nic nepamatoval, pak je v Právu ocitován: „To není korupce, to je zlodějna. V tomto jsem podával svědectví, a bude-li třeba, podám ho znovu“. Může si být jist, že přepracovaní novináři i opozice se ho na to důležité nikdy nezeptají. A na konci příběhu může být tichá nekontrolovatelná dohoda o stamilionovém vyrovnání „aby se zabránilo arbitráži“ a také něco, co až příliš může připomínat justiční omyl na politickou objednávku. Dva z deseti obviněných totiž se zbytkem skupiny neměli nikdy nic společného a opakovaně písemně upozorňovali ministry Paroubka a Martínka na rizika, plynoucí z nečinnosti státu v této kauze.