Představme si: třiadvacet let po válce – tedy v roce 1968 – je v demokratických volbách zvolen novým zemským prezidentem spolkové země Bavorsko funkcionář v parlamentu zastoupené nacistické strany NSDAP. Novináře přijímá v kanceláři s portrétem a dvěma bustami Adolfa Hitlera. Do ulic německých měst by asi okamžitě vjely spojenecké tanky – a nikdo by se nedivil.

Když totéž v roce 2012, tedy dvacet tři let po krachu komunismu, udělá nový ústecký komunistický hejtman a předlistopadový „politický pracovník“ Oldřich Bubeníček pod adorujícími zpodobeninami tvůrce „rudého teroru“ Vladimíra Lenina, je to prý v pořádku. Komunistická strana Čech a Moravy je prý řádná parlamentní strana s podporou voličů, kterou prý jako demokraté musíme respektovat. Jakoby se zločinci a masoví vrazi Adolf Hitler, Klement Gottwald, Slobodan Miloševič, Robert Mugabe a nějakých dvacet kágébáků v postsovětských republikách nedostali k moci z vůle voličů v přijatelně demokratických volbách. Ani desítky milionů mrtvých zřejmě nejsou pro popletené „demokraty“ dostatečným argumentem pro pochopení nejzákladnější pravdy demokracie – svobodné volby totiž samy o sobě demokracii nezaručují. Adam Michnik kdysi napsal, že osvobození otroci si ve volbách vždycky zvolí jenom nového cara.

Zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu prohlásil komunistický režim za „zločinný, nelegitimní a ... zavrženíhodný“. Dále pak říká - „Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému“. Zákon dokonce ve svojí preambuli obsahuje závazek parlamentu, „že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona“. Nový ústecký hejtman Bubeníček byl před listopadem politickým pracovníkem okresního výboru „zločinné a zavrženíhodné KSČ“, ale dnes už to prý nikomu nesmí vadit. Je proto naprosto v pořádku, když si k sobě ze sociálních demokratů vybral právě ty nejzkorumpovanější a z minulých kšeftů s ODS nejvíce zkompromitované. Jedna krásná demokratická rodinka.

Je skutečností, že velká část českých voličů a politiků není schopna a ochotna přiznat, že sám termín „komunistický“ je i v samotné České republice neodčinitelnou urážkou pro statisíce přímých a miliony dalších obětí zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného režimu a jeho ideologie. Rozumíme tomu, proč máme dokonce zákon, postihující propagaci fašismu. Proč je ale nacionální socialismus, nacismus či fašismus horší, než internacionální socialismus komunistický? Máme prý nyní už jenom demokratické komunisty, neškodné a striktně parlamentní, kteří se zločiny minulosti nemají nic společného a odsuzují je. Se vší úctou – těžko to lze věřit někomu s portrétem kata Lenina na zdi kanceláře. Adolf Hitler by vadil, Lenin nevadí? Pošetilé výroky o tom, jak za komunistů měli všichni zaměstnání jsou ze stejného totalitního hrnce jako kdysi v poválečném Německu populární tvrzení, že za Adolfa také nebyla nezaměstnanost a ještě se stavěly dálnice.

Dvacet tři let po válce nastavila generační vzpoura německé demokracii zrcadlo. Se vší svojí naivitou a levičáctvím, nerealistickými sny a pouličními kravály – tato studentská rebelie dokázala, že demokracie v Německu není jenom hospodářský zázrak kancléře Erhardta a spořádané volby. Prvotní otázkou oné rebelie totiž bylo: „Proč máme na universitách a ve školství vůbec ještě bývalé nacisty? A proč se o nich mlčí“? Teprve rok šedesát osm byl vlastně otevřením skutečně německé diskuze o společné minulosti. Žádný jiný evropský národ se díky tomu nemůže pochlubit hloubkou a poctivostí reflexe, jakou prošlo právě nekomunistické Německo. Dvacet tři let po listopadu 1989 se nová generace v České republice také ptá, proč se má ještě stýkat nejenom s bývalými, ale současnými komunisty, kteří jsou od těch dřívějších k nerozeznání. Většina politiků a komentátorů si z nich za to utahuje. Je to pošetilá reakce. Dnešní studenti kladou legitimní a naprosto zásadní otázku o kvalitě české demokracie a spravedlnosti. Jenomže – co když mají pravdu, a formální sčítání voličských hlasů je jenom rituálem formální demokracie bez obsahu a hodnot?

Jihočeský hejtman Jiří Zimola má pocit, že studenti přehánějí, ale jako demokrat je s nimi ochoten diskutovat. Určitě by stačilo, kdyby sám studentům zjevil svůj nekompromisní názor na zločinnost komunistického režimu (jenom by tím naplnil dikci platného zákona) a veřejně navrhl komunistickým zastupitelům a radním, aby se stejně veřejně sami distancovali od minulosti, a pokud se stále cítí komunisty, aby se omluvili svým obětem. A třeba by jim mohl pomoci pochopit, že už jenom z úcty k desítkám milionů obětí komunismu by sami mohli uvnitř svojí strany zahájit diskuzi o změně jejího názvu. Ono i pozdní a symbolické pokání je pokání.

Požadavky třeboňských studentů jsou nepohodlným připomenutím jednoduchosti českých politických pravd. Hejtman Zimola potřebuje do hry na demokracii hlasy, a jak kdysi řekl jistý Paroubek, když mu je dodají Marťani, udělá koalici klidně i s Marťany. Udělal by koalici s nacisty, kdyby prošli volbami? Přesně toto účetnické uvažování eroduje sociální demokracii celých posledních dvacet let. Miloš Zeman měl kolem sebe od začátku sbírku odiózních bývale komunisticko-funkcionářských figurek, kterým dodnes věří nade všechno. Předseda Sobotka sice pronese pár silných slov proti komunismu, ale hned dodá, že on ani ČSSD tu reflexi za KSČM dělat nebudou. Pilát si umyl ruce a nenese nadále žádnou zodpovědnost. Když si ale laskavý čtenář dá práci, a prohlédne si minulé i nově zvolené rady jednotlivých krajů, prakticky všude najde ve funkcích za sociální demokraty nějaké bývalé komunisty – a ne ledajaké. Třeba Václava Šlajse v Plzni – dvacet let politruka v komunistické armádě, absolventa Vysoké školy politické ÚV KSČ a do roku 1989 člena KSČ.

Zbývá jen litovat vlastních chyb a neochoty Občanského fóra v listopadu 89 Komunistickou stranu buď zakázat, nebo donutit k odstranění slova komunistický z jejího názvu. Měli jsme to udělat. Ani dvacet tři let totiž neodstranilo nebezpečnost komunismu pro skutečnou demokracii. Dnešní komunisté a sociální demokraté (stejně jako komunisté v ostatních politických stranách) odmítají o minulosti diskutovat a vyvozovat z takové diskuze jakékoliv důsledky. Jihočeští a zlínští studenti mají pravdu. Mají jenom jednu nevýhodu. Na rozdíl od generace svých předchůdců z roku 1968 v Německu, jsou příliš slušní na to, aby se skutečně vzbouřili. Tento systém formální partokratické „demokracie“ jim naslouchat nebude.

Jedna legrace nakonec. V roce 2004 řekl Miloš Zeman, čerstvě osvobozený od politiky, v rozhovoru s paní Renatou Kalenskou slavnou větu: „Komunismus byl horší než fašismus“. Co by sám sobě řekl dnes? O normalizačním komunistovi Janu Fischerovi, který asi nikdy neslyšel o tom, že slušný člověk v autoritářském a prolhaném režimu kariéru nedělá, snad někdy příště.