Vystoupení českého premiéra Petra Nečase v bavorském parlamentu je třeba ocenit jako odvážné, skutečně státnické gesto, které, jistě, mohlo a mělo zaznít o mnoho let dříve. Text jeho projevu, napsaný, podle dostupných údajů, na ministerstvu zahraničních věcí, patří obsahem i formou mezi to nejlepší, co v oficiálních vztazích z české strany za poslední roky zaznělo. Na úroveň, hloubku a velkorysost dopisu prezidenta Joachima Gaucka k výročí lidického masakru si na české straně prostě budeme muset ještě počkat, ale dnešní Nečasův projev by měl sloužit za vzor a jako takový být vzpomínán. A to i přesto, že, věren tradici, přešel vraždění německých civilistů, ale neopomněl zdůraznit nemožnost navracení majetku…

Tento projev by se přesto mohl stát přelomem i v domácím nehybném nepochopení lidské a historické odpovědnosti společnosti, nebo, chcete-li, národa. Znamenalo by to, ovšem, že se především čeští politici, jejich strany a s nimi i sdělovací prostředky a univerzity, odváží o odsunu a zvěrstvech, spáchaných především na jeho divokém začátku, vůbec hovořit. Pokud Nečasova řeč zůstane jednorázovým gestem, které doma nebude rozvíjeno, zůstane z něj jen účelová pachuť plácnutí do vody. Odsun, a spolu s ním i retribuce, nejsou totiž primárně debatou česko-německou, ale česko-českou.

Nejde totiž o řešení otázky odsunu jako takového. Na tu mohou být různé názory, a Československo nebylo jediným státem, který chtěl využít konce války k odsunutí německé menšiny ze svého území. Československý stát však zneužil svoji moc, včetně armády a zákonodárství, aby uměle vytvořil bezprávní prostředí. Byl to československý údajně demokratický stát, který vědomě do takového prostředí vypustil lůzu, které poněkud zvrhlým zákonem č.115/1946 zpětně zaručil beztrestnost. Odsun německy mluvícího obyvatelstva měl být zárukou míru a demokracie. Jenomže stejná lůza, státem organizovaná a legitimizovaná, se opila mocí, chopila se jí, a v Československu mír i demokracii zničila na příštích čtyřicet let. Zde je třeba vidět i příčiny české neschopnosti najít společný výklad vlastní minulosti. Bývalí estébáci či pohraničníci ve funkcích komunistických radních jsou toho dobrým příkladem.

Ona česko-česká debata je nyní potřebnější, než kdykoliv předtím. Měli bychom chtít vědět, co se tehdy odehrávalo, kdo k tomu vydával rozkazy, a proč prakticky nikdo z pachatelů masových zločinů divokého vyhnání, nebyl nikdy potrestán. Sami mezi sebou bychom měli diskutovat o tom, zda je vhodné udržovat exkluzívní symbol nacistických zvěrstev na českém civilním obyvatelstvu v Lidicích a Ležácích, a vůbec nevědět o poválečných českých zvěrstvech na německém civilním obyvatelstvu, která byla svým rozsahem i počtem obětí větší.

Moje generace vyrůstala na mementu heydrichiády. Symbolem byl pro nás středoškolský profesor ve filmu Vyšší princip, který svým studentům, šokovaným popravou tří jejich kolegů „za schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora“ ze stupínku řekl: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem“. Měl pravdu, byl to skvělý film, a ovlivnilo to životy mnohých z nás.

Je čas, aby někdo se stejnou naléhavostí řekl: „Ze zákonů, i z hlediska vyššího principu mravního, vraždy civilistů, dětí, žen a starců vždy byly, a nikdy nepřestaly být zločinem“. Platí to i pro české vrahy. Premiér Nečas má šanci udělat víc, než pronést jednu jedinou dobrou řeč na toto téma.