Ve chvíli, kdy namísto nezaujatého posuzování všech historických faktů nastoupí nacionalistická demagogie a omlouvání zločinů, je prvním poraženým sám národ. Brutální lži nebo mlčení totiž ještě žádný národ na světě neučinily lepším. Česká debata o minulosti je v tomto ohledu pozoruhodná právě mírou politizace, opovrhováním fakty a jejich zamlčováním. Jaká jsou tedy po téměř sedmdesáti letech nezpochybnitelná fakta o vlně násilností proti civilistům československé německé menšiny po druhé světové válce, podložená stovkami dokumentů?

1) Likvidace německých menšin ve východní a střední Evropě patřila v kombinaci s posunutím území Polska na Západ, a znovuobsazením Pobaltí a Besarábie, mezi strategické cíle sovětských expanzívních plánů na poválečné uspořádání této části Evropy. Autorem a režisérem provedení československé části operace byl Stalinův dlouholetý důvěrník, masový vrah, člen Vojenské rady a politický komisař 4. ukrajinského frontu Lev Zacharovič Mechlis. Obranné vojenské zpravodajství, které v lednu 1945 vytvořil ze zfanatizovaných mladých československých komunistů ve Svobodově armádě, podléhalo přímo sovětské rozvědce SMĚRŠ, a zcela ovládlo bezpečnostní a politické uspořádání na osvobozených územích. K tomu byly už od podzimu 1944 na území Protektorátu vysazovány takzvané organizační výsadky, které měly rozkaz vyhýbat se střetům s nacisty, a připravovat komunisty ovládané „národní výbory“ k převzetí moci ve chvíli skončení války. Velkou část masakrů německého civilního obyvatelstva (Postoloprty, Švédské šance, Petržalka) v létě 1945 organizovaly a provokovaly právě jednotky (nebo důstojníci) Obranného zpravodajství pod ochranou, a dá se předpokládat, že i na příkaz Mechlisovy rozvědky. Jediným cílem bylo vytvořit co nejrychleji, a ještě před Postupimskou konferencí, situaci, ve které bude masový odsun jedinou možnou alternativou. Dosavadní česká diskuze o odsunu tento rozhodující sovětský mocenský aspekt zcela opomíjí. Stejně tak je pomíjen fakt, že Obranné zpravodajství – tedy Sověty řízená agenturní, vlivová a mocenská síť – měla reálně větší moc, než vláda, prezident nebo poválečný parlament.

2) Poválečné vysídlení německé menšiny z Československa patřilo po celou dobu války k základním tématům diskuzí londýnské exilové Státní rady, kterou Edvard Beneš bez konzultací osobně najmenoval. Vědomě do ní přizval radikály, jako byli Václav Nosek a Josef Kalla, které postupně posiloval přijímáním dalších radikálů, především komunistů. V memorandu „Náš boj“ napsal Kalla už v lednu 1940 (tedy na samém začátku druhé světové války) o představě odsunu: „Část jich povraždíme, část jich vyženeme, mnoho jich uteče před pomstou a zbytku se zbavíme přestěhováním ... potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve ... Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let“. Beneš také otevřeně podporoval hlasy domácího odboje, které taktéž už od roku 1940 požadovaly stále radikálnějším způsobem odstranění Němců z poválečného Československa. Dochované odbojové depeše do Londýna ze září 1944 pak už požadují dokonce očištění republiky od všech „Němců a Židů“. Není tedy pravdou, že prezident Beneš myšlenku odsunu přijal až na jakési vybídnutí britského premiéra Winstona Churchilla v roce 1943.

3) Edvard Beneš vědomě nadřadil svoje antiněmectví nad demokracii. Záznamy o jeho jednáních se Stalinem a Gottwaldem v Moskvě už v roce 1943, a znovu v březnu roku 1945, dokazují, že, k nelibosti západních spojenců, za moskevskou podporu odsunu vědomě podřídil veškerou československou zpravodajskou, vojenskou i politickou akci sovětským zájmům. Beneš ve svojí naivitě věřil, že Stalin i českoslovenští komunisté budou po válce respektovat jeho vliv a nebudou zasahovat do jeho politiky. Poválečná soutěž politických stran o co nejtvrdší protiněmecký postoj zcela odsunula potřebu budovat demokratické instituce, právní stát a politickou kulturu. Otevřela tak svojí slepotou dokořán dveře nedemokratické komunistické diktatuře. Edvard Beneš po Mnichovu přestal věřit v demokracii. Jeho trapný příklon k mocenským kšeftům se Stalinem a československými komunisty na úkor demokracie a ve jménu „československé cesty k socialismu“ z něj činí na desítky let hrobaře československé demokracie.

4) Z rozhodnutí prezidenta i vlády se československá armáda podílela od prvních dnů po osvobození ČSR na divokém vyhánění německých civilistů. Z desítek dokumentů, které to prokazují, lze znovu ocitovat záznam porady „k vyčisťovacím akcím“, na které 6. června 1945 ministr obrany Ludvík Svoboda u prezidenta republiky referoval takto: „MNO přikázalo nejprve likvidovat jazykové ostrůvky jihlavský a svitavský. Zde se zřizují jakési koncentrační tábory, podle možností četnější a menší, aby Němci mohli být používáni na běžné práce. Jakmile velitelé oblastí dosáhnou svými vojsky hranic, budou tlačit Němce přes hranice. Požádal jsem sovětské velitele, aby nám v tom nečinili potíže. Takovýmto způsobem ale již nyní přechází hranice několik tisíc osob denně s nejnutnějšími zavazadly, někde i s použitím ruských vozidel“. Tato porada nejvyšších československých činitelů se konala více než měsíc před Postupimskou konferencí. Není tedy pravdou, že spojenecké velmoci teprve v Postupimi rozhodly o provedení odsunu. Pravdou naopak je, že pouze ex post souhlasily s už probíhající nezastavitelnou operací, a v československém případě si vynutily alespoň její organizovanější a humánnější provádění. Ještě do konference v Postupimi bylo z Československa vyhnáno více než 450 000 sudetských Němců. V žádném případě tedy nešlo ani u „masakrů“ o izolované akce „úchylných vojenských velitelů“, jak se snaží naznačovat například Miloslav Bednář (LN 30.dubna 2004), ale o promyšlenou a koordinovanou politiku vedení státu. Použití výrazu „koncentrační tábory“ snad hovoří samo za sebe.

5) Není pravdou, že ČSR zločiny proti Němcům trestala. Ze sto padesáti případů takzvaného „gestapismu“, tedy hrubého násilí, vražd, znásilnění a krádeží proti německým civilistům, včetně dětí, žen a starců, které měly jít před soud, byly nakonec odsouzeny jenom čtyři (!) osoby. Záznamy z jednání československé vlády v letech 1946-47 jasně prokazují politické intervence do resortu spravedlnosti, censurní zásahy do svobody tisku, či nátlak na soudce tak, aby došlo buď k zastavení trestního stíhání, nebo k jeho utajení. Téměř všechna zdokumentovaná provinění, včetně vražd, znásilňování nebo krádeží, byla v praxi zahrnuta pod mimořádně nedůstojný amnestijní zákon č.115 z května 1946. Tento zákon byl pro svoji ne-právnost po letech zcela správně s výrazem politování zmíněn i v česko-německé deklaraci z roku 1997. Všichni odsouzení byli brzy po komunistickém převratu osvobozeni a často i odměněni vysokými funkcemi.

6) Několik jmen sovětských agentů, „Mechlisových parchantů“ z Obranného zpravodajství, jako důkaz.

a) Karol Pazúr velel masakru více než 270 převážně německých civilistů, včetně sedmdesáti dětí, na Švédských šancích poblíž Přerova v červnu 1945. Mezi zavražděnými a oloupenými civilisty bylo i několik slovenských odbojářů. Pazúr však ve vězení strávil pouze rok. Po propuštění dostal řadu vyznamenání a ještě v sedmdesátých letech patřil k nejvyšším představitelům Svazu protifašistických bojovníků. Vojenský prokurátor Anton Rašla, který ho dostal před soud, byl naopak odsouzen ve vykonstruovaném procesu do vězení na několik let.
b) Viliam Šalgovič. Podle několika svědectví jako nadřízený Pazúra řídil masakr na Švédských šancích z vlaku na přerovském nádraží. Vlastizrady se znovu dopustil v srpnu 1968, kdy jako náměstek ministra vnitra pomáhal okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Dlouholetý poslanec a vysoký funkcionář ÚV KSČ a ÚV KSS. Nositel řady řádů a vyznamenání.
c) Karel Vaš – zodpovědný za zmizení stovek nepohodlných osob na Slovensku a Podkarpatské Rusi i za masakr v Postoloprtech. Později prokurátor, pracovník justice, vysokoškolský pedagog.
d) Eduard Kosmel – zodpovědný za masakr v Petržalce. Dlouholetý poslanec a vojenský zpravodajec. Od roku 1960 studoval vojenskou akademii v Moskvě. 1969-72 zástupce náčelníka štábu spojeného velení ozbrojených sil států Varšavské smlouvy. Řada vyznamenání. Za zmínku by stáli i Bedřich Reicin, Miroslav Pich-Tůma, Bedřich Smetana a mnozí další sovětští agenti, kteří byli jako důstojníci Obranného zpravodajství aktivní v kriminálních aspektech odsunu.

Je ostudou české politiky a justice, že ještě ani po téměř sedmdesáti letech nezačaly používat zákon č.405/2000 proti popíračům masových vražd německého civilního obyvatelstva v poválečném Československu. Jestliže je trestné popírání holocaustu a schvalování nacistických a komunistických zločinů proti lidskosti, jak to, že se netýká komunisty na sovětský rozkaz organizovaného vraždění Němců?

§ 261a
„Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.".

P.S. Prosím diskutující, aby se zabývali předloženými fakty. Nacismus a jeho režim nebyli Němci, stejně jako komunismus nebyli Češi a Slováci. Vražda bezbranných zůstává vraždou bezbranných bez ohledu na režim a dobu.