Příspěvek diskuzi o české minulosti

Motto o lži: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
(Stalinův přípitek na večeři na počest Edvarda Beneše, Moskva, březen 1945)

Motto o realitě: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
(z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948)

Úvod

České myšlení i politika jsou výjimečně soběstředné a charakterizuje je téměř sebevražedná neschopnost vnímání mezinárodního kontextu vlastního postavení. Kdyby tomu tak nebylo, přišla by česká psýché o všechny ony nesmyslné, historicky nepravdivé a sebeomluvné mýty a slepoty, na kterých se od národního obrození staví vlastně celá česká „národní identita“. Podléhají tomu téměř všichni – od lůzy, přes básníky až po prezidenty. Občas se tomu někdo dokáže vzbouřit, většinou právě v konfrontaci se zahraničním prvkem nebo svědomím - jako tomu bylo v případě legií, vojáků druhé světové války, nebo části exilu, ale doma je později rychle zatlačen mimo diskuzi, do kouta, či případně do vězení. Tam musí počkat, dokud nezestárne, nebo dokud se jeho vzpoura nestane legendou, příhodnou pro momentální potřeby „české politiky“. Stejně tak jsou ovšem ostrakizovány a potlačovány hlasy obětí jakéhokoliv halasu většiny. Kritické myšlení, pravda nebo jiný než většinový názor, prostě v českých zemích nejsou, už od Karla Havlíčka-Borovského, příliš populární.

Vyjděme při výkladu z jedné z vůbec nejvydařenějších českých definic národní identity, která pochází od Bohumila Doležala: „Identita nějakého lidského společenství se odehrává v prostoru mezi tradicí a programem (tj. tím, co toto společenství chce v přítomnosti a budoucnosti společně vykonat). Tato dvojitost tradice a programu umožňuje, aby se zúčastnění mezi sebou dorozuměli (nejen jazykově, ale i věcně), aby vzali na vědomí svou sounáležitost a společně pracovali na společné věci. Tím se společenství legitimuje vnitřně (pro své členy) a činí se zároveň více či méně srozumitelným a přijatelným navenek (pro své okolí)“. (http://bohumildolezal.lidovky.cz/cz/cz0002.html)

Rakousko-Uhersko nebo Československo byly z tohoto pohledu jasnou tradicí i programem. Zbytkostán České republiky se i po dvaceti letech existence snaží tradici nahrazovat vyprávěnkami z devatenáctého století, a programem je snad jenom přežívání od voleb k volbám a rozkrádání evropských dotací. Vláda práva? Národní vědomí? Nepolitická státní správa? Nezávislá justice a policie? Transparentní politické strany? Nenechte se vysmát. Ve chvíli, kdy tradice, opřená o fakta a přijetí nevylhané historie, je nahrazována svatou vírou v neomylné vůdce (Václav Havel, Václav Klaus), vírou v národy a jejich mytologické vyprávěnky nebo dokonce otevřené lži (Václav Klaus, Miloš Zeman), se národní identita stejně stává zbytečnou. Při první příležitosti bude možné ji znovu převyprávět podle aktuálních potřeb.

Příklad číslo 1 - Osvobození jako okupace

Druhá světová válka začala v září 1939 po proradném společném a koordinovaném napadení Polska nacistickým Německem a stalinským Sovětským svazem. V důsledku německo-sovětské agrese, a následné války, zahynulo 5,6 miliónu Poláků, tedy 17,9 procenta obyvatelstva. Tři miliony z nich byli polští Židé, čtyři sta tisíc pak polských vojáků. Na předválečném území Sovětského svazu ale Stalin zahájil masové deportace Poláků na Sibiř a do Kazachstánu už v roce 1935. Východní část Polska, nazývaná Kresy, byla agresí z roku 1939 anektována k Sovětskému svazu. Šlo o více než 200 tisíc kilometrů čtverečních – tedy dvě a půl rozlohy České republiky – s více než třinácti miliony obyvatel. Poláků z toho bylo pět a čtvrt milionu. V roce 1944-45, kdy Rudá armáda vytlačila svého bývalého nacistického spojence z území Kresy, tam Poláků zůstalo už jenom 1,8 miliónu. Přes jeden milion Poláků byl potom z těchto polských území násilně vyhnán - oficiálně „odsunut“ - za nové západní hranice Sovětského svazu. Zbytek utekl. Polsku bylo sice „náhradou“ na západě darováno území až k hranici na Odře a Nise na úkor poraženého nacistického Německa, ale celková rozloha Polska se zmenšila o sedmdesát sedm tisíc čtverečních kilometrů – tedy o rozlohu Belgie a Holandska dohromady. Krádež? Okupace, agrese? Etnické čistky a vraždění? Anebo „osvobození“? Od čeho?

Poláci mají dost důvodů a sebeúcty neoslavovat konec války jako osvobození. Zcela logicky, a v souladu s fakty – genocidní likvidace polského důstojnictva a inteligence v Katyni, zrada varšavského povstání a zastavení postupu Rudé armády, včetně zablokování leteckého zásobování ze Spojenci dobyté Itálie, tak aby nacisté spolu s Varšavou zničili i celé velení a velkou část oddílů protikomunistické Armije Krajowej. Připomeňme ještě fyzickou likvidaci prolondýnského protinacistického odboje při postupu Rudé armády přes polské území, zatýkání a likvidace prolondýnských komitétů, tedy polské státní správy na obsazeném území Polska a vytváření vlastních prosovětských „národních výborů“. Poláci oprávněně chápou konec války jako pouhou výměnu jedné okupace nacistického agresora za novou okupaci sovětskou.

Komunistický režim jim byl vnucen násilím, když Sovětský svaz namísto legální exilové vlády v Londýně nastolil svoji vlastní loutkovou „vládu“ – bez ohledu na skřípání zubů západních spojenců. Výsledkem byla občanská válka, která trvala až do roku 1947. U nás se o tom neví, protože nechce vědět. Je obrovskou zásluhou mimořádného zjevu české žurnalistiky, Luboše Palaty, který se jako jeden z pouhých dvou novinářů v českých médiích (druhým, a posledním, je občas Bohumil Doležal), dlouhodobě zabývá kontexty Střední Evropy, že na tyto problémy začal poukazovat (naposledy LN, 9.5.2013).

Do roku 1990 se ani nesmělo mluvit o tom, že několik jednotek polských partyzánů (odhaduje se celkem kolem patnácti set mužů) se před koncem války přesunovalo a probojovávalo přes české území do amerického pásma, jenom, aby se vyhnulo sovětské okupaci. Desítky tisíc polských zahraničních vojáků se po válce raději nevrátilo domů vůbec. Ze sto dvaceti generálů polské zahraniční armády se do komunisty ovládaného Polska vrátilo jenom devět. Ještě jedenáct let po skončení války vedl legendární generál Wladyslaw Anders ulicemi Londýna přehlídku více než dvaceti tisíc bývalých polských vojáků v exilu. Osvobození nebo okupace?

Československá analogie

Československý/český pohled na stejný konec stejné války je proti tomu postižen nepochopitelnou slepotou. Všechna fakta byla a jsou známa. Ale jako by je nikdo nechtěl vidět. Ani v minulosti, ani dnes. Jediný rozdíl, který přitom lze najít mezi osudem a okupací Polska a Československa na konci druhé světové války je v tom, že československá „demokracie“ proti sovětské okupaci ani náznakem nebojovala. Československá „demokracie“ si o sovětskou okupaci sama řekla.

Začněme u začátku války. Mnichovem zmrzačené Československo s dobrovolně oklešťovanou demokracií se v březnu 1939 rozpadá. Fašistický Slovenský štát se jako třetí gangster nadšeně zúčastnil německo-sovětské agrese do Polska. Českoslovenští komunisté prohlásili válku za imperialistickou. Moskevské vedení KSČ vystoupilo ostře proti Benešově vyhlášení válečného cíle obnovení ČSR. Tu měl, podle KSČ, nahradit širší státní celek sovětských republik. Jenomže nejenom komunisté, ale i exilový prezident Edvard Beneš i vláda se pak po napadení Sovětského svazu po zbytek války mohli přetrhnout, aby ve všem vyšli vstříc přáním maršála Stalina – bez ohledu na demokracii. Marné bylo i varování generála Heliodora Píky, který už v srpnu 1941 varoval prezidenta Beneše, že cílem Sovětů není obnova Československa, ale diktatura proletariátu. Vedení KSČ – Gottwald a Kopecký – se o tom z Londýna dozví, a požadují Píkovo odvolání. Generál Heliodor Píka neví, že si tím podepsal rozsudek smrti. S přibližujícím se koncem konfliktu, který měl znovu překreslit hranice ve Střední Evropě, se to jenom zhoršovalo. Od poloviny roku 1944 sovětské vedení blokovalo výstavbu československého armádního sboru, odmítalo nebo dokonce nechávalo vypovídat československé důstojníky, poslané ke sboru z Londýna, jen aby je nahrazovalo vlastními prokomunistickými kádry. Prezident Beneš i vláda to, bez výjimky, tolerovali.

Že si Stalin ukradl Podkarpatskou Rus, bylo pak tak nějak úplně samozřejmé, a nestálo za to o tom vůbec mluvit. Tisíce lidí bylo odvlečeno do lágrů, mučeno nebo zavražděno – tentokrát ale už s přímou pomocí stovek sovětských agentů v československém armádním sboru. Desítky let se oslavovala jatka úplně zbytečné a nakonec zastavené karpatsko-dukelské operace, ve které Stalin nechal první československý armádní sbor úmyslně vykrvácet a zdecimovat. V dějinách této války neexistuje jiná operace, při které by zahynulo devadesát procent důstojníků jednotky – a naprostá většina z nich náhodou patřila právě k důstojníkům, poslaným z Londýna. Pravdou je i to, že čtvrtý ukrajinský front úmyslně a z čistě politických důvodů zdržoval dopravu druhé paradesantní brigády na podporu Slovenského národního povstání, dokud nebylo pozdě, a dokud už neměla sebemenší šanci na udržení povstaleckého území proti nacistickým protiútokům. I ona potom v ústupových bojích při přechodu Nízkých Tater prakticky vykrvácela.

Souběžný postup Rudé armády v rovinatých terénech Polska a Maďarska by přitom ve stejné době sám o sobě donutil německé jednotky na Slovensku k ústupu, protože žádný vojenský velitel by nevystavil svoje jednotky bez letecké podpory a bezpečných zásobovacích tras nebezpečí obklíčení. V Polsku se však fronta v kritické chvíli na podzim 1944 na čtyři měsíce na příkaz z Moskvy zastavila. V Maďarsku, kde měla Rudá armáda více než dvojnásobnou převahu v počtech vojáků i techniky, poslalo sovětské velení namísto vytlačování nacistických armád z co největšího území, kterým by se uvolnila cesta na Moravu a do Čech, svoje jednotky proti těžce opevněné Budapešti. Jenom v této další nesmyslné tzv. budapešťské operaci ztratila Rudá armáda přes tři sta tisíc mužů.

Nejdůležitějším známým, ale nepochopeným a „neviděným“, historickým faktem je to, že celá Svobodova armáda byla ovládána i zevnitř komunistickou agenturou „osvětových a kádrových důstojníků“, kteří byli prakticky bez výjimky fanatickými agenty stalinských zvláštních služeb. Autor si zde dovolí ocitovat dva výroky jednoho z této agentské skupiny, partyzánského komisaře brigády Mistra Jana z Husi, a pozdějšího vyšetřovatele ZOB Miroslava Picha-Tůmy: „My jsme nebyli českoslovenští komunisté – my jsme byli komunisté sovětští“. Výrok druhý: „Pro nás válka nikdy neskončila“… (opakované výroky z řady osobních rozhovorů s autorem – osmdesátá léta minulého století. Z rozhovorů vzniklo na jedenáct hodin magnetofonových záznamů, které měl v držení syn Miroslava Picha-Tůmy).

Československý armádní sbor nebyl armádou Československé republiky. Ve skutečnosti byl pouze nástrojem k ovládnutí všech československých bezpečnostních a silových složek poválečného státu ve prospěch stalinistického sovětského okupanta. Znovu je třeba připomenout i desítky takzvaných organizačních a zpravodajských výsadků, které kromě rozvědek frontů ke konci války posílala na Slovensko a do protektorátu i NKVD. Jejich hlavním úkolem bylo zajištění archívů a zpravodajských sítí gestapa, sledování vlasovců a hlavně, příprava prokomunistických národních výborů pro převzetí moci bezprostředně po skončení války. (Takové úkoly měly třeba výsadky na území Protektorátu: Zarevo – prosinec 1944, Promin – březen 1945, kpt.Olesinskij – duben 1945, Vperjod – březen 1945 nebo Fakel březen 1945.)

I zdržení osvobození Prahy v květnu 1945 bylo vojensky nesmyslné. Americké jednotky mohly být v Praze nejpozději šestého května. Wehrmacht v té chvíli nestál o nic jiného, než o zajetí na západě. Čistě politický, a velmi špinavý kšeft, ve kterém generál Eisenhower ustoupil náčelníku generálního štábu sovětské armády Alexeji Antonovovi měl být, a nebyl, pro československou politiku významným signálem. Sovětské velení razantně odmítlo Eisenhowerův návrh ze 4.května, aby americké jednotky mohly postoupit až po západní předměstí Prahy. Sověti ale měli jiné plány. Potřebovali být „osvoboditeli“ hlavního města. Do devátého května, kdy se konečně od Berlína dostali do Prahy, zemřely v pražském povstání stovky lidí. Povstání mohlo skončit nejméně o tři dny dříve.

Sovětskému svazu nikdy nešlo o osvobození demokratického Československa, ale o jeho postupnou okupaci a změnu režimu. Kromě Finska, které si demokracii dokázalo ubránit i za cenu odstoupení obrovského území v Karélii, neutralitu, a které k tomu sovětským vítězům poskytlo ekonomické výhody a na deset let i vojenské základny na svém území, neexistuje jediná Sovětskou armádou „osvobozená“ země, která by neskončila ve Stalinově područí. Osvobození nebo okupace?

Toto konstatování neubírá nic na hrdinství tisíců bojovníků proti nacismu v československých a statisíců v sovětských uniformách. Oni bojovali, krváceli a umírali za svobodu svojí vlasti. Ti, co je často vědomě posílali do zbytečných útoků a nechávali je masakrovat, to dělali v cizích službách. Když o tom bývalý velitel armádního sboru a stárnoucí československý prezident Ludvík Svoboda chtěl na počátku sedmdesátých let vydat konečně alespoň částečné svědectví, zakázali i po těch letech sovětští „soudruzi“ vydání druhého dílu jeho prezidentských pamětí, a druhé vydání prvního dílu muselo jít do stoupy. Hotový rukopis druhého dílu musel být zničen. Zahraniční moc, schopná ještě po třiceti letech zakázat prezidentovi „suverénní“ spřátelené a spojenecké země, aby vydal svoje válečné paměti? Okupace nebo osvobození?

Zasloužil se prezident Beneš o stát?

Naivita a zaslepenost prezidenta Beneše a většiny tzv. “demokratických“ československých politiků je z pohledu historických faktů jenom těžko pochopitelná. Až nesoudná neschopnost vyrovnat se s ponížením Mnichova, posílená všeobecným antiněmectvím v české společnosti, z něj udělala doslova slepou Stalinovu loutku. Na rozdíl od Polska tak pro sovětské okupanty nebylo nutné jít v Československu cestou hrubého plošného násilí a vyvolání občanské války. Prezident Beneš totiž sám „demokraticky“ odevzdal do rukou Stalinovi absolutně poddaných komunistů pro budoucnost demokratického státu rozhodující silová ministerstva obrany a vnitra, a tím i faktickou moc ve státě.

Okolnosti přijetí takzvaného Košického vládního programu připomínají ze všeho nejvíc Velkou říjnovou socialistickou revoluci, která ve skutečnosti nebyla socialistická, a proběhla až v listopadu. Dokument, oficiálně podepsaný zástupci exilových stran v Košicích 5.dubna 1945, byl ve skutečnosti pod sovětským tlakem podepsán v Moskvě už 29.března. Zástupci londýnského exilu přijeli na jednání naprosto nepřipraveni a v čele s churavějícím prezidentem nebyli ani na chvíli schopni odolávat tlaku zástupců KSČ. Vedle silových resortů komunisté dostali i klíčové ministerstvo zemědělství, které brzy rozdělovalo půdu a nemovitosti po odsunutých Němcích, samozřejmě, především „svým lidem“, ministerstva školství i informací a osvěty - celkem osm míst v pětadvacetičlenné vládě, ve které navíc její předseda Zdeněk Fierlinger a někteří další nekomunističtí ministři byli KSČ zcela loajální. Komunistická strana kromě toho řídila i Fond národní obnovy, který měl spravovat ostatní majetek, získaný odsunem německého obyvatelstva. Nikdo už se nedopátrá, kam později zmizela většina z odhadovaných padesáti až šedesáti miliard korun z tohoto majetku. Kam zmizelo prvních čtyři sta vagónů kořisti z pohraničí, které oddíly Obranného zpravodajství už v červnu a červenci 1945 přivezly do Prahy?

Obsah Košického vládního programu je svým kapitulantstvím vůči Stalinovu Sovětskému svazu srovnatelný snad jenom s diktátem tzv.moskevského protokolu ze srpna 1968. Benešovi záleželo výhradně na udržení svého prezidentského titulu a tím i „odčinění Mnichova“. Ve všem ostatním komunistům podlehl a zradil i svoje veřejně opakované sliby domácímu nekomunistickému odboji, že bez jeho stanoviska se o ničem nebude rozhodovat.

Článek III Košického vládního programu se týká armády.
„Vláda, oceňujíc výjimečné zásluhy Rudé armády o naše osvobození i její rozhodující úlohu v zajištění naší budoucnosti a vzdávající hold nedostižnému vojenskému umění, bezpříkladné sebeobětavosti a bezmeznému hrdinství jejich příslušníků – chce ještě více upevňovat bojovou spolupráci čs.armády s Rudou armádou a vidí v ní vzor pro budování nové, skutečně demokratické, antifašistické čs.armády“.
„Aby bylo umožněna co nejužší bojová spolupráce s Rudou armádou, nutná v zájmu vítězství i naší budoucnosti, budou organizace, výzbroj a výcvik nové čs.branné moci stejné, jako organizace, výzbroj a výcvik Rudé armády. Tím bude současně umožněna účinná pomoc Rudé armády a dosaženo dokonalého využití jejích neocenitelných bojových zkušeností“.
„Aby naše armáda byla vychovávána v duchu státním, demokratickém a antifašistickém, chce vláda jednou provždy skoncovat s tzv.“nepolitičností“ armády….“
„Aby byla mezi všemi příslušníky branné moci vypěstována a udržena i za nejtěžších bojových podmínek a zkoušek vysoká bojová morálka a vysoký antifašistický demokratický duch, bude ve všech vojenských jednotkách, složkách a ústavech zřízena instituce „osvětových důstojníků“, kteří budou zástupci příslušných velitelů v oboru výchovy a osvěty a u vyšších velitelství budou řídit oddělení výchovy a osvěty. Řídícím výchovným orgánem bude v rámci MNO „hlavní správa výchovy a osvěty“, jejíž náčelník bude přímo podřízen ministru národní obrany“…
„Odpovědná úloha tu připadá aparátu „obranného zpravodajství“, který musí být vybudován z nejspolehlivějších lidí v samostatný orgán, odpovědný vyšším velitelům“.
Vláda „vyžádá si pro přechodnou dobu profesory a instruktory od Rudé armády pro vlastní vojenské školství“.

Jinými slovy – nikým nevolená vláda a prezident v kritické chvíli formování základů poválečného státu programově odevzdávají nejdůležitější mocenský nástroj - armádu, její výcvik a zajištění výzbroje, zpravodajskou činnost i vojenské školství - do rukou cizí, zjevně nedemokratické, moci. Cynismus tohoto „vládního programu“ je v tom, že za úmysl „vlády“ vydává popis už existující situace. „Obranné zpravodajství“, podléhající výlučně sovětské rozvědce, ovládalo čs.armádní sbor už od svého vzniku – v lednu 1945. V Polsku nebo ve Finsku by se to považovalo za velezradu. My tomu říkáme osvobození a budování demokracie.

Článek IV vládního programu je potom otevřeně nehodný demokratického státu, dbajícího na svoji nezávislost. V dubnu 1945 je už Podkarpatská Rus ukradena Sovětským svazem, jehož diktatura už na podzim 1944 násilně mobilizovala československé občany do Rudé armády. Na přelomu října a listopadu proběhly „první svobodné volby“ v režii NKVD. Nikdo jiný než komunisté nesměl kandidovat. Voliče podle seznamů svážela do volebních místností Rudá armáda a oddíly NKVD. Voliči pod dozorem vhazovali do uren pouze jeden seznam kandidátů, na kterém nesměli dělat žádné změny. Jen o čtyři týdny později požádal sjezd takto zvolených delegátů o připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k Sovětskému svazu. 8. prosince sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země. O pět měsíců později českoslovenští „politici“ napíší do „vládního programu“:

„Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu, bude vláda pokládat za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě. Smlouva československo-sovětská z 12.prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci bude určovat pro veškerou budoucnost zahraničně politickou pozici našeho státu. S pomocí Sovětského svazu bude dovršeno osvobození Československé republiky, aby tak s jeho oporou byla navždy zajištěna její svoboda a bezpečnost a aby za všestranné součinnosti se Sovětským svazem byl národům Československa zabezpečen pokojný rozvoj a šťastná budoucnost“.
„Vláda bude od počátku uplatňovat praktickou součinnost se Sovětským svazem, a to ve všech směrech – vojensky, politicky, hospodářsky, kulturně“…

A aby té poníženosti a vzdání se vlastního názoru nebylo dost, ještě úryvek z článku XV:
„Zcela nově bude vybudován i v kulturním ohledu náš poměr k největšímu našemu spojenci- SSSR. K tomuto cíli nejen bude z našich učebnic a pomůcek odstraněno vše, co tam bylo antisovětského, mládež bude i náležitě poučována o SSSR. Ruský jazyk bude proto v novém učebním plánu z cizích jazyků na prvním místě. A bude postaráno i o to aby naše mládež nabyla potřebných vědomostí o vzniku, zřízení, vývoji, ekonomii a kultuře SSSR. Na univerzitách k tomu účelu budou zřízeny i nové stolice: dějin SSSR, ekonomiky SSSR a práva SSSR“.

Zcela jistě se dá předpokládat, že nemělo jít o výklad zločinů stalinismu, uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině, zničení rolnictva, vedení agresívních válek a vyvražďování opozice. Otázku Podkarpatské Rusi, nazvané v programu už sovětským termínem Zakarpatská Ukrajina, v duchu patolízalské reálpolitiky vyřeší necelých pět řádků textu:
„Vláda si přeje, aby otázka tato byla vyřešena podle demokraticky projevené vůle karpatoukrajinského lidu a v plném přátelství mezi Československem a Sovětským svazem, a jest přesvědčena, že tomu tak skutečně bude“.

Je jenom těžko uvěřitelné, že se dodnes udržuje představa o nesporně demokratickém charakteru československé vlády a zřízení v letech 1945-1948. Prezident Edvard Beneš (a nejenom on) obětoval demokratické instituce a zásady svojí osobní mstě za Mnichov. Nezasloužil se o stát. Zasloužil se nejprve o jeho oslabení, a pak i zničení. Jeho pozdní prohlédnutí bylo už jenom tragickým epilogem nemocného bezmocného starce, který si nepřipustil, že se už před lety stal nejlepším spojencem diktatury, která zničí jeho republiku – a který neuměl odejít.

psáno pro www.pritomnost.cz (pokračování)