Vážení čtenáři,

je mi ctí, že mohu na tomto místě zveřejnit nezkrácenou verzi mimořádně zajímavé úvahy Ivana Ryndy o stavu současné české politiky. Děkuji editoru za svolení umístit ji na tomto blogu, a Vám přeji zajímavé čtení a zdvořilou diskuzi "ad rem" - tedy k věci...
Jan Urban

Současná politická krize obsahuje tři již všeobecně známá témata. Nejsou propojena jen personálně, ale i věcně. Společným motivem je perverze: obrácení určitého jevu v jeho pravý opak, které tak popírá jeho původní funkci a smysl.
Vojenské zpravodajství, jehož smyslem je hájení státu jako celku proti vnějšímu celkovému ohrožení, bylo zneužito v nejsoukromějším zájmu jedné žárlivé a chtivé ženy v neprospěch druhé jediné ženy. Vojenské zpravodajství nesmí obecně operovat ve vnitřních věcech; co ještě může být vnitřnější než zášť milenky vůči sokyni?
Veřejné zakázky byly v politickém prostoru dlouhodobě systematicky zneužívány pro politický a ryze soukromý ekonomický zisk. Veřejná služba byla zneužívána pro soukromé obohacení.

Podstatu těchto dvou témat nikdo nezpochybňuje, ale řada vykladačů je aspoň zlehčuje. Právě to, že se na zahraničí orientovaná zpravodajská služba nechá tak pitoreskně snadno zneužít ve válce žen o chlapa, činí případ ještě závažnější. Více žen do politiky! Ano, trochu se vraždilo, trochu se kradlo – no a co, i to je tak trochu normální, lidské a stejně se nic nedokáže. Kdo krade víc než padesát procent, není slušný člověk (parafráze senátora Vladimíra Drymla).
Svou pozici ve třetím tématu však hájí politici svorně „napříč politickým spektrem“ a s otevřeným hledím. Postarat se o stranického kolegu je „standardní“ součást politiky. To děláme my, slušná politická strana; všechny naše případy se přece od korupce u konkurence zásadně liší. Slovem „standard“ se ostatně stále častěji perverzně obhajují ty nejkřiklavější prohřešky proti normě a slušnosti. Co je tedy skutečnou podstatou handlu se třemi odpadlíky?

Korupce je v morálním i trestně právním smyslu poskytnutí určitého statku, služby nebo možnosti, o nichž ve službách veřejného zájmu a z veřejného pověření rozhoduji, výměnou za osobní výhodu, prospěch, zisk.
Zastupitelem se člověk nestává jen proto, že umí označit společenské problémy a nabídnout v uceleném programu nástroje řešení, ale dokonce především proto, že tento názor umí zdůvodňovat, hájit a ve veřejném prostoru (sněmovny, zastupitelstva) diskutovat. Tato diskuse (nikoli tupou většinou, ale samotnou podstatou politického diskursu: parlament – mluvírna) vysvětluje a legitimizuje výsledek. Aby byl výsledek (zákon, exekutivní rozhodnutí) nikoli spravedlivý, ale obecně přijatelný, musí být důvěryhodný a reprezentativní. Volby jsou výběrem reprezentativního vzorku programů a názorů. Každý zastupitel je volen za program své strany, ale současně slibuje, že bude hlasovat a jednat podle svého svědomí.

Právě tato dvojakost zajišťuje na jednu stranu vnitřní kontrolu strany všemi jejími zastupiteli, ale současně morální kontrolu situací, které jsou nepředvídatelné, ale v nichž se může většina dostat do rozporu s obecnými mravními normami. Tento soud je (a mravnost byla a bude vždy) v posledku subjektivní (neplatí „rozkaz je rozkaz“), musí však být opravdový. Dostane-li se zastupitel do mravního konfliktu, může buď hlasovat proti, nebo odstoupit. Výsledek, dejme tomu hlasování o návrhu zákona, je však opravdový (autentický) a reprezentativní. Takto jste nás zvolili, takto rozhodování o vašich (samozřejmě včetně našich) zájmech jaksi přirozeně dopadlo. Svědomí a poctivost rozhodování garantuje neporušenou reprezentativitu a nejvyšší dosažitelnou spravedlnost. Jestliže zastupitel přijme cokoli, co ho přiměje rozhodovat jinak než podle svědomí, porušuje nejen to základní, proč byl sám volen a co slíbil, ale zásadně znehodnocuje reprezentativitu a legitimitu rozhodnutí celého orgánu.

Proto ve smyslu definice korupce uvedené výše je takový zastupitel příjemcem úplatku a jde o korupci. Korupčníkem je však i ten, kdo úplatek nabízí, a to i z dalšího důvodu. Státní podnik musí ze zákona o státním podniku hospodařit ve veřejném zájmu. Své orgány má doplňovat tehdy, když se hospodaření nedaří, je nutné odborně doplnit nebo vyměnit jejich členy. Pak má politik hledat odborníky pro podnik; nesmí hledat podnik (dozorčí radu, správní radu) pro politika. Podnik má sloužit veřejnosti, nikoli politice; opak je perverzní. Politik nemá právo, má jen oprávnění. Není však oprávněn nakládat se svěřeným státním podnikem v zájmu provozu politiky, ale v zájmu veřejnosti. Právě takto přestává být politika správou věcí veřejných a stává se technologií a konzumací moci. Veřejná obhajoba korupce ve výroku expremiéra Nečase „člen strany pomůže straně a státu a strana se k němu nějak postaví“ je absurdní svou naivitou a perverzní svým obsahem. Stát ani podnik nejsou historicky zdrojem pro svévolně udělované léno, jak se nesmyslně domnívá jistý politolog (Josef Mlejnek jr.; Jan Lupoměský a další), protože demokracie jaksi není monarchie… A argumentem nemůže být ani to, že úplatkář jednal ve veřejném zájmu „aby nepadla vláda“ – to, zda je ve veřejném zájmu, aby padla nebo se udržela, má vyjít samo, jako výslednice poctivého diskursu dvou set zastupitelů založeného na svědomí, nikoli z toho, že malá skupina uplatí veřejným statkem ještě menší skupinu, aby rozhodla proti svému svědomí.

Politika nemá sloužit politikům a stranám, ale strany a politici mají sloužit politice a politika voličům. To platí dokonce i tehdy, kdyby bylo (věřím, že není) státní zastupitelství a / nebo policie inspirováno opozicí. Zcela podle vzoru „to, že jste paranoik, ještě neznamená, že Vás nesledují“ – pokud někdo policii navedl, neznamená to ještě, že se korupční skutek nestal. Vrcholem perverze je neskrytý názor exprezidenta „vraťme politiku od mužů v kuklách politikům“; je však plně konzistentní s jeho myšlenkovou linií (neexistují špinavé peníze; zhasněme, kapitál se rychle akumuluje kradením).

Mezistranické půtky ve stylu „a vy zas bijete černochy“ a „ale naše situace je přece úplně odlišná“ jen stvrzují perverzi zcela všeobecnou a přijímanou jako normu či „standard“ již i explicitně, výslovně. To, že je něco bohužel běžné, ještě neznamená, že je to správné. Fakt, že na policejní šetření doplatila vláda, která průchod spravedlnosti svým postojem a personálně umožnila, jen završuje paradoxní logiku situace.
„Policie dala zajímavý názor: politika je trestná,“ píše rádobykonzervativní publicista Karel Steigerwald; „toto není korupce!,“ vykřikuje rádobykonzervativní politik Marek Benda… To není jen krize konzervatismu, to je krize hlídacího psa demokracie a politiky jako takové.
Fakt, že politici teď houfně tvrdí, že bez trafik by už nešlo dělat politiku, je veřejným pokusem o legitimizaci politiky jako technologie a konzumace moci. Politik a parlament má mluvit, aby odkrýval cíle, nástroje a smysl konkrétních politik. Jestliže veřejně nabízí úplatek z veřejných zdrojů v údajném veřejném zájmu, obsah politiky jako správy věcí veřejných účinně zakrývá. Jsme svědky perverzního opaku skutečného smyslu politiky.

Strašnice 18. června 2013 Ivan Rynda
ve zkrácené verzi vyšlo v LN, 25.6.2013