Národní bezpečnostní úřad je buď blahoslavený, neb chudý duchem - a jeho jest tudíž království nebeské - anebo neví, co činí, a pak jest mu třeba odpustiti. Pokud to však ví a není chudý duchem, měl by vysvětlit, proč lže – a to dokonce i Policii České republiky.

Pochopil jsem to dnes ráno, když jsem se na telefonickou výzvu dostavil na služebnu Policie ČR v Praze 2. Na prosklené nástěnce u mříže jsem si v přízemí přečetl, že mě pozvala poručík Peršínová z 1.oddělení obecné kriminality – Násilná trestná činnost. Podle poučení a protokolu mě pozvala k podání vysvětlení v trestním řízení proti neznámému pachateli pro ohrožení utajované informace. Jak jsem vyrozuměl, stěžoval si Úřad pro zahraniční styky a informace Národnímu bezpečnostnímu úřadu, že jsem v březnu napsal v Lidových novinách, že si stát ještě sedmnáct let po listopadu myslí, že může zneužívat tajné služby a policii v obchodních sporech. A abych to doložil, ocitoval jsem signatury tří dokumentů (dvou od BIS a jednoho od ŕozvědky ÚZSI), které moje tvrzení potvrzovaly víc než dostatečně.

Mimochodem, Ústavní soud před nedávnem vydal přelomové usnesení, ve kterém státu připomněl, že v právních sporech je pouze jednou z rovnoprávných stran. Co se zneužívání mocenských nástrojů týče, Ústavní soud napsal „…logicky to svádí k domněnce, že se stát snaží vylepšit si svoji procesní pozici, a to minimálně získáním informací prostředky orgánů činných v trestním řízení a dalších mocenských složek, nejde-li přímo o pokus o zastrašení dalšího účastníka řízení. Takový postup je v demokratické společnosti zcela nepřijatelný a je hoden odsouzení“.

NBÚ to hodilo dále na Městské státní zastupitelství, a na konci jsme - osm měsíců od skutku - seděli proti sobě u stolu s poručíkem Peršínovou. Z její strany naprosto korektní a profesionální jednání nás brzy přivedlo k překvapení. NBÚ nesdělilo policii, že jsem zmíněné dokumenty kromě článku v Lidovkách uvedl a okomentoval i v knize, a dokonce pověsil na internet. NBÚ nesdělilo policii ani to, že určitě v prosinci 2006, ale předtím zřejmě už v červnu stejného roku, provádělo kontrolu na ministerstvu zdravotnictví.

Nechtěl jsem poručíka Peršínovou plést, protože bylo jasné, že NBÚ a její nadřízení jí dali k formálnímu vyřízení případ bez základních informací a kontextu. A tak jsem se jenom přiznal, že jsem dokumenty měl, pověsil je na internet, odmítl jsem sdělit zdroj svých informací, podepsal protokol a šel pryč.

NBÚ, stejně jako BIS a ÚZSI, vědí nejpozději od podzimu roku 2006, jak a kdo vynesl ještě za ministrování Davida Ratha dokumenty z Ministerstva zdravotnictví. Proto i ona prosincová prověrka NBÚ na tomto ministerstvu. To je informace, potvrzená z více zdrojů – a navíc to jako prověření profesionálové nemohou nevědět. Každé nahlédnutí, notabene kopírování dokumentů, vedených v deníku zamřížovaného Bezpečnostního odboru ministerstva, kam má přístup jen velmi omezený počet lidí, je přesně evidováno a zaznamenán čas a datum.

Proč tedy lže NBÚ policii a nutí ji ztrácet čas a energii nedůstojnou šaškárnou? Jen náhodou jsem z chodby zaslechl povzdech jiného policisty 1.oddělení – Násilná trestná činnost - nad tím, že má dvaadvacet případů, které nestíhá vyšetřovat. Nevěřím, že by Národní bezpečnostní úřad byl chudý duchem, nebo nevěděl, co činí. A tak se nemohu zbavit dojmu, že NBÚ svojí prokázanou nepravdou uvedl Policii vědomě v omyl kvůli tomu, co Ústavní soud nazývá „pokus o zastrašení“. Je dobře, že Ústavní soud říká i to další: „Takový postup je v demokratické společnosti zcela nepřijatelný a je hoden odsouzení“.