Už jenom Klausovo opakované odmítnutí veřejné televizní debaty s protikandidátem Janem Švejnarem by mělo volitelům stačit k tomu, aby ho poslali do politického důchodu. Když už v jeho verzi české parlamentní demokracie nejde o občany, neměl alespoň odmítat diskuzi kandidátů před voliteli v Senátu. Jeho instinktivní panická reakce byla nejenom politicky hloupá a pro senátory urážlivá, ale především navýsost zbabělá. Jenomže to je, bohužel, skutečný Václav Klaus.

Kdyby byl politikem, musel by vědět, že diskuze v Senátu, kde mají senátoři ODS, jejímž je čestným předsedou, drtivou převahu, by pro něj měla být výhodou. Normální politik by s takovým nápadem dávno přišel sám a konfrontace s opozicí ve Sněmovně by mu jenom upevnila podporu. Václav Klaus je ovšem politický zbabělec, který se po celou svoji kariéru vyhýbal střetům, ve kterých neměl předem zajištěné vítězství – a ještě raději zničení protivníka. Česká politická scéna ho zažívá ve skutečné konfrontaci vlastně poprvé, a nestačí se divit.

V zahraničí, kde skutečné názorové střety vzdal hned na začátku, je už přes deset let považován velkou většinou politiků, ekonomů a novinářů za lehce posmívaného výstředníka. Jeho „odvážně nezávislá“ podpora Slobodana Miloševiče, stesky nad novým médiem internetu, antievropanství a označování ochrany přírody jako ohrožení lidské svobody jsou pro svět stejně směšné, jako jeho kategorizace plastových lahví a baťůžků jako „levicových“ symbolů. Na Světovém ekonomickém fóru v Salzburgu byl už v roce 1998 k velkému gaudiu prestižního publika označen za „profesora Klauna“, ale doma mu až doposud – i díky generaci jemu zpočátku slepě poklonkujících mladých novinářů z počátku devadesátých let - procházel jeho styl pompézní sebeprezentace a shazování odpůrců. V českém prostředí ještě nezakotvilo poznání, že hádavost není zvládáním konfrontace a že umění být zvolen je pouhou první hodinou první třídy školy politiků.

Václav Klaus připomíná před prezidentskou volbou ze všeho nejvíce vymačkaný citrón. Bez nápadu, který by ho vztahoval k budoucnosti, omezuje se na fakty nepodloženou glorifikaci svého působení v devadesátých letech. V normálním politickém prostředí by proti otevřenému a na budoucnost orientovanému kandidátovi, jako je Jan Švejnar, neměl šanci. V platném českém systému volby prezidenta šanci má – ale nesmí už dělat další chyby. Jeho výhodou je, že ho všichni volitelé důvěrně znají, nikoho z nich neohrožuje, a navíc mistrně ovládá české zákulisní dohadování. A navíc – jako trvalý exponát české politiky – má za podporu skupinám volitelů co nabídnout. To sice není politika, na které by vydělala tato země, ale ke znovuzvolení by to mohlo stačit.

Dvěma největším stranám přece dodnes vládnou spoluúčastníci a děti opoziční smlouvy z let 1998-2002, která uzákonila politickou korupci jako normu. Zde je největší síla Václava Klause pro většinu myslitelných scénářů, včetně svržení stále nepopulárnějšího premiéra Topolánka a návratu k odzkoušeným praktikám „vzájemného ručení ODS a ČSSD“. Kromě zelených jsou zatím všechny ostatní politické strany strategicky nakloněny spíše zachování existující rovnováhy sil a o budoucnosti se příliš nepřemýšlí. Komunisté, kteří by ze všech nejvíce měli mít zájem na odtržení od minulosti a získání nové expertní pozice pro budoucnost, těžko najdou odvahu k otevřené hře s Janem Švejnarem jako prezidentem. Co kdyby, nedej Gottwald, museli převzít skutečnou exekutivní spoluzodpovědnost a riskovat nepopularitu u svého věrného antikapitalistického opozičního voličstva. Mnozí z jejich několika desítek poslanců by si pak museli hledat jiné uplatnění – a proto je Klaus i pro ně jistější volba.

Máme prezidenta, který tvrdí, že se nikdy nedopustil větší chyby a který nesnáší jakoukoliv kritiku natolik, že pomlouvá kritiky. Máme zbytečně polarizovanou a nekonstruktivní politickou scénu se sklonem k populismu, a řadu kritických problémů ve všech oblastech života. Namísto hledání sjednocujícího koncensu a obrácení se k budoucnosti, bojujeme. A v čele státu trpíme unaveného člověka, který, zakoukán do minulosti, hlásá, že jsme se nikdy neměli lépe, a zbabělost a nevýkonnost nazývá taktikou. Tohle nepotřebujeme. Potřebujeme prezidenta, který dokáže bez servítků mluvit o tom, co dělat, abychom se v budoucnosti měli ještě lépe, než dnes. Jenomže to by budoucnost země musela zajímat i skvěle placené a nesesaditelné tajné volitele.