Ještě jednou děkuji za reakce na první blog k tomuto tématu. Nesouhlas některých kolegů blogerů se soustředil zhruba do tří oblastí. Pro zjednodušení by se daly nazvat Zahraniční vztahy, Domácí politika a Osobní důvody. Poslední pominu a pokusím se přinést více důkazů k podpoře svého názoru ve dvou speciálních pokračováních. Zde tedy několik ilustrací k podpoře tvrzení, že Václav Klaus konzistentně v okamžicích krize projevuje nestatečnost a nedůstojnou podlézavost k autoritářským „silným“ politickým figurám.

"Od 4 hodin ráno 19. srpna 1991 se na dobu šesti měsíců v jednotlivých částech Sovětského svazu vyhlašuje mimořádný stav. Na celém území SSSR platí bezpodmínečně sovětská ústava a zákony." Toto vysílání moskevského rozhlasu a televize přišlo pouhé dva měsíce potom, co sovětské okupační jednotky opustily po třiadvaceti letech Československo. Teprve v červenci byla v Praze zrušena Varšavská smlouva. V Moskvě se pučem dostalo k moci osm tvrdých stalinistů a existovala reálná hrozba, že v případě úspěchu pučistů se staré pořádky mohou vrátit i do Střední Evropy. Prakticky celá tehdejší česká politická scéna, stejně jako celý demokratický svět, postup pučistů kritizovala. Václav Klaus, jako předseda ODS, se nikdy neodvážil slovo „puč“ ani použít, odmítl přijít na protestní shromáždění politických stran a hnutí na Václavském náměstí a ve svém velmi opožděném tiskovém prohlášení nabádal k „opatrnosti“. Podle vzpomínek účastníků tehdejšího zvláštního zasedání Bezpečnostní rady státu, kam se předseda ODS tak trochu vnutil, i když tam jako ministr financí funkčně nepatřil, Václav Klaus vyjádřil obavu z dopadu kritického a Radou jednomyslně přijatého postoje k stalinistickému puči v Moskvě. Podle něj by bylo lepší počkat, až jak to v Moskvě dopadne...

Za prvních dvanáct měsíců po podpisu Daytonských mírových dohod, které na konci roku 1995 ukončily válku v Bosně a Hercegovině, přijelo do Bělehradu na státní návštěvu jenom pět cizích představitelů na úrovni prezidenta či předsedy vlády. Tři prezidenty sousedních zemí lze pochopit, protože sousedy si člověk vybírat nemůže. Zbylí dva byli africký diktátor Roberto Mugabe – a Václav Klaus. Nikdo jiný. Ostentativní zbytečnost této návštěvy, stejně jako jeho pozitivní vyjádření o Slobodanu Miloševičovi (včetně freudovského „koneckonců je na něm vidět, že to byl bankéř“), způsobila české zahraniční politice jenom škodu. Miloševič byl přitom už tehdy mezinárodní diplomacií zásadně ostrakizován, už jenom proto, že byl vyšetřován Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii pro podezření z podílu na organizování a páchání zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Připomínám, že zbrojní a obchodní embargo OSN proti Miloševičovi platilo ve své většině až do října 1996.

V lednu 1999 zmasakrovala jednotka srbské zvláštní policie vesnici Račak v Kosovu. Pro všechny, kdo tomu dodnes nevěří, podotýkám, že incident byl opakovaně vyšetřen mezinárodními experty a jednoznačně prokázán. Průkaznost důkazů vedla Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii k tomu, že chladnokrevnou organizovanou vraždu několika desítek civilistů v Račaku zařadila jako součást žaloby proti Slobodanu Miloševičovi a třem dalším osobám. Najdete ji na straně 15 anglického textu obžaloby. Okamžitě po zveřejnění informací týmu OBSE o nálezu mrtvých těl v úvozu nad Račakem ostře protestoval celý svět, včetně Ruska. Tehdejší český premiér Václav Klaus v den nejostřejší mezinárodní reakce (a jednání Rady bezpečnosti OSN) na jugoslávském velvyslanectví v Mostecké ulici v Praze na koktejlu, kam na protest nepřišel ani jeden západní diplomat, vesele oslavoval srbské vydání jedné ze svých knih.

O kosovské krizi si jako člen mezinárodní expertní komise pro Kosovo (v letech 1999-2000) dovolím zveřejnit zvláštní blog. V části české veřejnosti o ní dodnes panují, především díky dvěma politikům s důležitými privátními vazbami na srbské nacionalistické prostředí, některé mýty. Těmito politiky jsou Václav Klaus a Jiří Dientsbier.

Připomenu už jenom Klausovu opět osobní afinitu k ruskému prezidentu Putinovi. Jeho legrační předstírání ruštiny mu sice vyneslo Puškinovu medaili, stejně jako některým členům čínského politbyra, ale nepřineslo pochopení nové asertivní ruské zahraniční politiky. Václav Klaus vnímá jenom to, co mu na ní vyhovuje, a to je především její zaměření na oslabování Evropské unie. Středoevropský politik, který, doufám, že jenom instinktivně, dává přednost autoritářskému Rusku před zmatkem evropské demokratické diskuze, se kulturně a historicky diskvalifikuje pro okamžik jakékoliv možné budoucí krize. Jeho protievropanství je, bohužel, funkcí jeho osobní neschopnosti vyjednávat, hledat a vytvářet shodu a spoluzodpovědnost. Stejně, jako neuměl v roce 1998 přijmout v domácí politice otevřenou a osobně riskantní spoluzodpovědnost za vládnutí velké koalice, před níž dal přednost zákulisnímu podvodu opoziční smlouvy.

Na závěr je třeba uznat, že Klaus měl v oblasti velkých témat mezinárodních vztahů od začátku pravdu ve svojí opatrnosti k možnosti „vyvážet demokracii“. Nemám teď na mysli jeho bezzásadovost v otázce hájení lidských práv ve světě a v politice. To, kde pravdu měl, byla jeho nevíra v tuto část oficiálního amerického odůvodňování invaze do Iráku v roce 2003.