Vážným kandidátem na příštího srbského prezidenta je radikální ultranacionalista Tomislav Nikolič. Otevřeně podporoval všechny balkánské války a etnické čistky devadesátých let, pokud se netýkaly Srbů. Váleční zločinci jsou pro něj hrdiny. Prosazuje umístění ruských vojenských základen na území Srbska, které by se, podle něj, mělo stát součástí budoucího pravoslavného rusko-bělorusko-srbského soustátí. Roztržka Západu s Ruskem v otázce Kosova a zřejmě nevyhnutelné jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku jeho šance na zvolení výrazně zvyšují.


Srbsko odmítá opustit mýtus o nedotknutelném svatém a bezchybném srbství, obklíčeném odnepaměti nemravným a nepřejícím světem. Srbský šovinismus v devadesátých letech pomohl rozpoutat na území bývalé Jugoslávie čtyři války. Všechny prohrál. Porážky ve Slovinsku, Chorvatsku a Bosně však dnes pro většinu Srbů neznamenají nic proti traumatu už jenom formální ztráty Kosova. Už od poloviny osmdesátých let tato otázka znemožňuje normální politický vývoj a diskuzi v Srbsku. Fakticky je totiž Kosovo pro Srbsko ztracené už dvacet let, kdy jeho mocenská a intelektuální elita jako první začala právě kvůli Kosovu rozbíjet federální pojetí Jugoslávie. Tehdy stačil jeden fantasmagorický manifest srbské Akademie věd, aby se zastavila diskuze o demokratizaci a modernizaci celé jugoslávské federace po Titově smrti.

O dvacet let později je Bělehrad zaplaven vlasteneckými billboardy. Nemožnost vzdát se už dávno ztraceného Kosova na nich zapáleně hlásají nejenom politici, ale i populární fotbalisté, umělci i ženy v domácnosti. Západem obdivovaný filmový režisér Emir Kusturica, který před více než dvaceti lety zdůrazňoval, že je agnostický Muslim z multietnického Sarajeva, se dnes pateticky prohlašuje za pravoslavného Srba a vydává temná varování Západu. Nikoho nezajímají historická fakta, kromě jiných i to, že Kosovo bylo formální součástí historického Srbska pouhých několik desetiletí, a ne tisíc let, jak věří i někteří čeští politici. Srbsko se už pokolikáté ve svých moderních dějinách propadá do mýtu o vlastní ublížené výlučnosti a na reálné politické uvažování nemá čas. To není smrtelné. Pokud však Rusko bude pokračovat ve strategii rozbíjení Evropské unie a otázka Kosova pro něj bude jenom další příležitostí znemožnit společný postup mezinárodního společenství, v Srbsku nejspíše zvítězí ultranacionalistický fašismus. Rusko tak pro svoje cíle Srby znovu obětuje.

Nejsme v situaci, která by se dala a měla popisovat poměrem mezi dobrým a špatným, spravedlivým a nespravedlivým. V Bělehradě dnes neexistuje politik, který by si mohl dovolit souhlasit s nezávislostí Kosova. Tam zase neexistuje albánský politik, který by mohl chtít méně než vyhlášení nezávislosti. Přitom jde o volbu mezi dlouhodobým napětím, a možná dokonce teroristickou kampaní - a mírem. Je nezměnitelným faktem, že Kosovo dříve či později vyhlásí samostatnost a bude mu lhostejné, co na to řekne Srbsko a zbytek světa. Už nyní má za sebou osm let faktické nezávislosti, vytváření na Srbsku nezávislých exekutivních i soudních institucí. Všechny strany sporu, včetně mezinárodního protektorátu, promarnily osm let manévrováním a neřešením skutečných problémů. Srbům i Albáncům, postiženým zrcadlovým mýtem nemožnosti soužití a kompromisu, pomůže už jenom drsné probuzení do reálpolitiky.

A právě tady by mohl pomoci společný postup přinejmenším Evropské unie a Spojených států – pokud by ho podpořilo i Rusko. Dnes už je totiž zbytečné rozebírat kořeny této krize. Více než milión uprchlíků, vyhnaných z Kosova intervencí srbské armády a policie, by koncem devadesátých let zcela destabilizoval velkou část Evropy. Už jenom proto muselo být Srbsko vojensky poraženo a donuceno ponechat Albánce v Kosovu. Tohle je reálpolitika. Nesmyslnost dnes tak módních posměšků nad strategií výhradně leteckého nasazení sil NATO nejlépe vynikne srovnáním s vojenskou zkušeností a lidskými oběťmi Guerniky, Coventry, Hamburku nebo Drážďan ve druhé světové válce. Tohle je také reálpolitika. Stejně zbytečné je lamentování nad velmi pravděpodobnými ekonomickými, správními, politickými a bezpečnostními obtížemi samostatného Kosova nebo strašení opakováním kosovského scénáře jinde v Evropě. V západní Evropě k ničemu nedojde už jenom proto, že žádný z možných sporů nemá potenciál přerůst v masové násilí. Žádné separatistické hnutí v Evropské unii také nemá podporu cizího státu, jako tomu bylo právě v bývalé Jugoslávii. A Rusko si v Moldavsku, na Kavkaze a ve Střední Azii stejně vždycky udělá, co bude chtít. I tohle je reálpolitika.

Formální vyhlášení samostatnosti Kosova pouze označí začátek konce pochodu, na který se nešťastné Srbsko vydalo, když následovalo svoje autoritářské komunistické pohlaváry, kteří se v polovině osmdesátých let ve strachu ze ztráty moci objali s ultranacionalismem. Mělo možnost jít cestou nudné politické demokracie, ve které by etnický původ nehrál významnější roli. Stejně jako všude v postkomunistickém světě se tato cesta ukázala příliš obtížnou. Nikdo na to ale nedoplatil víc, než Srbsko. Za deset let muselo po prohraných válkách přijmout statisíce uprchlíků z Chorvatska a Kosova, přišlo o Černou horu, přístup k moři (přes všechna varování prosrbských „znalců“ bez sebemenších problémů) – a teď přijde i o Kosovo. Je to ztráta nevyhnutelná, ale zároveň i šance na probuzení a nový začátek. Pro Srbsko je to historická volba mezi autoritářskou tendencí Ruska a demokratickou Evropou.

Evropská unie může v této chvíli pomoci mnoha způsoby, ale hlavně jako vzor nudné bohaté stabilní institucionalizované demokracie, ve které hranice a historické mýty ztratily význam – a která je ochoítná spolupracovat a pomáhat, pokud se shodneme na podobných hodnotách. Evropa se ovšem musí připravit i na to, že Srbsko se momentálně propadá do marasmu a beznaděje, srovnatelných jen s Německem před nástupem nacismu. Rusku to, bohužel, bude vyhovovat. Appeasement, a to je nejtvrdší lekce, uštědřená kdy Evropě historií reálpolitiky, není na místě. Pokud bude Tomislav Nikolič skutečně zvolen srbským prezidentem, měl by se k němu demokratický svět chovat jen podle jeho slov a činů. Možná, že dokáže vyrůst v zodpovědného evropského spoluhráce, který se zřekne válečnické rétoriky a ochrany válečných zločinců. Pravděpodobnější je, že výměnou za preferenční ceny ropy a zemního plynu natruc obejme ruský protektorát a politiku revanše. Pak si budeme muset počkat na to, až sami Srbové zjistí, že hrubiánský fašista Srbsku Kosovo nevrátí, stejně, jako mu nepřinese rozkvět a prosperitu.

Jan Urban, v letech 1999-2000 člen Mezinárodní expertní komise pro Kosovo
www.kosovocommission.org