Jsou výroky, které by nikdy neměly zaznít. Český prezident Miloš Zeman nízkým a vrcholně hloupým způsobem urazil památku Alexandra Dubčeka, bezesporu jednoho z nejdůležitějších mužů slovenských i československých dějin. Na začátku oslav stého výročí založení Československé republiky o něm na Pražském hradě prohlásil, že patřil mezi ty, kdo se po vojenské okupaci v srpnu 1968 „podělali hrůzou“.

Znal jsem Alexandra Dubčeka osobně, stejně jako Miloše Zemana. Prvního jsem si nikdy nemohl přestat vážit, přesto že jsem s ním v řadě věcí nesouhlasil. Byl to laskavý, ale přesto tvrdý a rovný chlap. Člověk své doby, ideálů o lepším světě – i jejích omylů. Do Slovenské komunistické strany vstoupil v ilegalitě v roce 1939. Tehdy to nebyl kariéristický kalkul, ale poukázka na popravčí sekeru. Jako partyzán bojoval ve Slovenském národním povstání a v boji byl zraněn. Jeho bratr Július v povstání padl.

20. srpna 1968 v noci byl spolu s několika ostatními odvlečen sovětským vojenským komandem na pražské letiště a odvezen do neznáma. V tu chvíli už věděl, že řada jeho nejbližších kolegů a spolupracovníků s okupanty tajně spolupracovala. Jeho životní ideál komunisty byl rozbit. Čtyři dny byl v izolaci krmen historkami o krveprolití v Praze i dalších místech v Československu. Po převezení do Moskvy se na“jednáních“ fyzicky zhroutil a opakovaně při nich omdlel. Vzal na sebe ostudnou kapitulaci, protože neviděl jinou možnost, jak zabránit násilí, a ještě chvíli naivně věřil, „že bude možné něco uhrát“.

Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené spolupráci s disentem. Po násilném potlačení demonstrací za práva věřících v březnu 1988 ale začal postupně vystupovat i na obranu politických vězňů. O rok později už sedal v první řadě v soudní síni při procesu s Jánem Čarnogurským a dalšími slovenskými disidenty. 17. listopadu 1989 byl Alexander Dubček zadržen v Praze komandem Státní bezpečnosti u Paláce kultury na Pankráci ve chvíli, kdy ho desítky lidí ve studentském průvodu z Albertova poznaly a zdravily.

Tento muž projevil odvahu a vlastenectví v nejtěžších chvílích. O Miloši Zemanovi do srpna 1989 slyšel málokdo. Po rozruchu, který v té době vzbudil první jeho veřejně známý článek, se raději utekl schovat na několik týdnů do Sovětského svazu. Jeho tvrzení, že spolu s ostatními demonstranty stál 17. listopadu 1989 na Národní třídě nikdo jiný nepodpořil.

Omlouvám se všem Slovákům za hrubost a neúctu českého prezidenta. Omluvit by se měla oficiálně i česká vláda.