V přežívajících liberálních či konzervativních částech západních společností zavládla v posledních letech tak trochu panika. V Čechách tradiční nářek nad světem, který se zbláznil, se tak stal téměř globální módou a začal být vysvětlován nejprve módními floskulemi o tom, že „elity se vzdálily občanům a jejich starostem“, a zatím naposledy i tím, že celý dnešní „svět postpravdy“ vstoupil do „doby post-faktické“.

Žijeme prý už dokonce ve „Věku hovadin“ (Age of Bullshit) a pokolikáté od začátku dvacátého století se mluví i o „krizi idejí“. Fakta přitom nikam nezmizela a způsoby jejich poctivé interpretace také zůstaly stejné. Tak co se to děje?

Vypadá to, jako by si tradiční politické školy po sto padesáti letech opravdu přestaly rozumět s „lidem“. Ten dnes prý stále častěji namísto odborníkům naslouchá populistům, šaškům či sprosťákům bez tradice a programu. Jako kdyby to tady už nebylo. Jako by nebyli zvrhlí populisté a šílenci jako Mussolini, Hitler nebo Gottwald zblblým „lidem“ zvoleni ve více méně normálních volbách. Demokratický Západ dosud zřejmě úplně nepochopil lekci střetu s totalitními režimy, ve kterých stamiliony lidí desítky let upřímně milovaly svoje katy. Koneckonců největšího z vrahů Stalina ještě dnes obdivuje šedesát procent Rusů. Co když tedy ani „lid“ v dnešních demokraciích není svatý a nedotknutelný? Co když vždycky byl a je omylný, a jenom se, už pokolikáté v dějinách, načas „zbláznil“? Anebo - co když se po více než dvou stoletích přežila klasická forma demokracie a politických stran sama o sobě?

Čtyři sloupy fungující demokracie
Už od starověkého Řecka je představa demokracie vystavěna na komunikaci idejí mezi občany obce – společnosti, symbolizované sdíleným příběhem. Pro úspěšné demokracie je typické, že jde o pozitivní příběh úspěchu nebo kulturní výlučnosti. Problematické jsou naopak demokracie s příběhem negativním, s komplexem oběti, jak je tomu ve Střední Evropě, některých latinskoamerických nebo arabských zemích. Ony čtyři sloupy – politické ideje, jejich komunikace, občan a sdílený příběh - podpíraly stavbu společenství, posilovanou ve starověku vírou ve společné bohy a samozřejmou povinností každého občana (tehdy muže) být součástí obrany obce. Logicky musely být v rovnováze, jinak stavbě hrozilo zhroucení. Co a jak se tedy změnilo v jejich dnešní interakci?

Politické ideje
Politické ideje dnes mají jen velmi omezený vliv. Koncem osmnáctého a v devatenáctém století odrážely zjevné skupinové, stavovské či třídní, ekonomicky definované zájmy. Staly se také zásadním programem nové společenské vrstvy – střední třídy. Demokratická politika sama se ovšem postupně – a velmi často nedemokraticky - začala uzavírat do rámce takzvaných národních států a jejich soupeření, včetně koloniálních výbojů. Ze všeobecného přijetí už svojí podstatou konfrontačního a negativistického modelu „národního státu“ pak demokraticky vyplynuly dvě strašlivé světové války. Stojí za to připomínat, že „lid“ všech válečných stran nastupoval do těchto šílených jatek s nadšením.

Rozvoj politických idejí moderní demokracie byl dále na dlouhá desetiletí blokován válkami a konfrontací s totalitními režimy. V roce 1989 se zdánlivá nehnutelnost mocenského patu studené války zhroutila – ale v nabídce politických idejí v proměněném světě uměla demokracie nově příchozím nabídnout jenom formální kopírování sto let starých institucí a rituálů národních států a, v lepším případě, spolupráce jejich vlád. I ty nejúspěšnější pokusy o inovace politické demokracie, jako bylo prosazování obrany individuálních lidských práv na základě mezinárodních smluv (závěrečný akt helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, Všeobecná deklarace lidských práv či konvence proti mučení) nebo snahy o reformu Rady bezpečnosti OSN a myšlenka Mezinárodního trestního tribunálu, byly po roce 1989 velmi rychle zapomenuty a opuštěny.

Viditelné symptomy problémů parlamentní demokracie přitom byly zjevné už v té době. Diktátoři v postkomunistických zemích vyhrávali svobodné volby jak na běžícím páse a hospodářské pozice v nově demokratizovaných společnostech, stejně jako oblast výkonu práva a spravedlnosti, ovládly postkomunistické mafie. Zavedené západní demokracie selhávaly v Bosně, Iráku, Afghánistánu či Kosovu, vůči Číně, Rusku i Latinské Americe. Ukázalo se, že přes nabubřelá slova o vítězství nad totalitními ideologiemi automatický vývoj společností od diktatur k demokracii a tržní ekonomice prostě neexistuje. Politické ideje se tak dnes pro domácí publikum staly prakticky nestravitelným prodejním artiklem. Na jejich místo nastoupily emoce devatenáctého století – slogany o identitě a nepřátelských „jiných“.

Občan a komunikace uvnitř postmoderních společenství
Mezitím totiž - zcela mimo vliv politických idejí a politické třídy - namísto osobně zodpovědného občana sebe-vědomé společnosti vyrostl v celém industrializovaném světě moderně ne-vědomý masový spotřebitel. Střední třída, která byla původně hlavním garantem právního státu a stabilní demokracie, se stala většinou nové spotřební společnosti bez ideálů. Dříve respektované elity vzdělanosti, šlechty, církve či politického vlivu přestaly být zajímavé, stejně jako jejich hodnoty a ideje, které představovaly. Do pozice mnohem „zajímavějších“, a postupem času i vlivnějších „idejí“, se dostaly sport, zábava a bulvární drby.

Rozvoj masových informačních technologií, vizualizace a přeměna politické komunikace na předávání informací ve zdánlivě reálném čase navíc ve stejné době totálně proměnily veškerou společenskou komunikaci. Obsah mediálního jazyka byl devalvován a tomu se nutně přizpůsobil i výběr politiků. Představitelé idejí a řešení ustoupili vyznavačům mediální konfrontace za každou cenu a obhroublým výrobcům bonmotů a soundbitů. Dlouhodobý zájem a prospěch obce přestaly být důležité, neboť se staly příliš obtížně sdělitelnými. Občan, žijící skrze svou stálou spoluzodpovědnost s obcí, přestal mít význam a téměř vymizel. Vítězící emocionalita poničila ve společenském prostoru respekt k vědění. Názor, opřený pouze o emoce, je dnes důležitějším než fakta – jenomže přesně tohle bylo podstatou totalitarismu. Pro demokracii dneška to představuje smrtelné nebezpečí.

Říká se tomu “Dunning – Krugerův efekt”. Výzkumy amerických psychologů Davida Dunninga a Justina Krugera totiž v minulých letech prokázaly, že čím méně toho víme a známe, tím více jsme přesvědčeni o správnosti našich názorů a vlastní hodnotě. Autoři shrnuli svůj výzkum do věty: “Nejenom, že takoví lidé docházejí k chybným závěrům a dělají nešťastné volby, ale jejich nekompetentnost je připravuje o schopnost si to připustit.” (Tom Nichols, How America Lost Faith in Expertise And Why That's a Giant Problem, Foreign Affairs, březen/duben 2017 - https://www.foreignaffairs.com/articles/united-states/2017-02-13/how-america-lost-faith-expertise?cid=nlc-fa_fatoday-20180105)

Záplava informací
Rozvoj informačních technologií navíc odhalil zásadní slabinu demokracie tím, že vytvořil stav totálního zahlcení společnosti informacemi. Zcela se proto změnila role šiřitele informací, především role politika a novináře. Dříve respektovaná elitní profese novináře, omezená pevně danými etickými kodexy a plnící společensky důležitou funkci zrcadla moci, v hlasitém chaosu informační nadprodukce a infotainmentu ztratila velkou část svého významu a společenského respektu. Dnes jsou „novináři“, tedy zdroji informací, prakticky všichni lidé s prstem na mobilu - bez jakéhokoliv profesního a mravního omezení. Ve financích se identické situaci říká hyperinflace a její zničující důsledky pro hospodářství i politiku společnosti jsou velmi podrobně popsány. Informační hyperinflace má stejně zničující důsledky, protože vědomou lež dává na roveň ověřeným faktům.

V roce 2015 v rozsáhlém výzkumu amerického veřejného mínění Public Policy Polling odpovídali registrovaní voliči republikánské i demokratické strany kromě jiného i na otázku, zda by podpořili letecký úder a bombardování Agrabahu. 43% republikánských a 55 % demokratických voličům mělo jasně a pevně definovaný názor - a nezáleží na tom, zda pro či proti. Agrabah totiž vůbec neexistuje, přesněji řečeno, jde o vymyšlenou pohádkovou zemi z pětadvacet let starého kresleného filmu. (Tom Nichols, ibid.) Jakkoliv nesmyslný silný názor se v demokratickém prostoru dneška stal důležitějším, než fakta.

Česká tradice předstírání pravdy
I dnešní česká politická demokracie operuje v prostředí bez obecně přijatých politických idejí - a převážně i bez účasti občanů. Česká situace je však ještě více než v západních demokraciích ovlivněna absencí společně přijatého a zažitého narativu, nebo, chcete-li, mýtu. Je českou zvláštností, že odmítání faktů a reality je téměř povinnou součástí národního kultu už od devatenáctého století. V tomto ohledu má tedy česká společnost značný náskok před západními společnostmi, které se do podobné situace dostaly až v reakci na pozdější proměny informačních technologií. Fantom „vymyšleného“ (prof. Třeštík) či „nesamozřejmého“ českého národa (Kundera) se rozpadl do těžko kompatibilních názorových „kmenů“, které už od devatenáctého století žijí v odlišných mýtech o minulosti, ale i budoucnosti. Fakta a pravdivý obraz skutečnosti v českém národním kontextu málokdy představovaly neoddiskutovatelný základ společného příběhu. Dvacáté století tuto slabost ještě posílilo. Málokterá evropská společnost sebou nese tolik nedopovězených příběhů a tolik nepotrestaných zločinů jako ta česká. Málokde se pak může stát, aby lži, polopravdy a dezinterpretace desítky let starých událostí byly zneužívány v současné politice tak, jako je tomu v politice české. „Nejenom že takoví lidé docházejí k chybným závěrům a dělají nešťastné volby, ale jejich nekompetentnost je připravuje o schopnost si to připustit.” Český historicky stvořený a vědomě udržovaný „bullshit“ je perfektním potvrzením Dunning-Krugerova efektu.

Mnichovská krize, hodnotový rozvrat druhé republiky, poválečné zničení představitelů domácího a západního odboje, organizované „vylikvidování“ německé menšiny (termín prezidenta Eduarda Beneše), poválečný antisemitismus, politické procesy čtyřicátých a padesátých let, „normalizace“ s dalšími politickými procesy, vraždy na hranicích, zločinnost komunistického režimu, jehož nejvyšší představitelé souhlasili a podepsali plány Varšavské smlouvy na agresívní válku proti Západu s použitím atomových zbraní i za cenu předvídaných sedmdesáti procentních ztrát na životech československých občanů… Ale i propagandistické řeči o listopadové „revoluci“, veleúspěšné ekonomické reformě devadesátých let, zbožštění kupónové privatizace, nemravnost a zkorumpovanost současných „tradičních politických stran“ - důkazů o kluzkosti české politiky, ve které se účelová ne-pravda povýšila na vrchol veřejné komunikace, je až příliš mnoho.

Lidé se nemění. Jsme stejní, jako byli naši předkové. Jenom se znalostí jejich hrdinství, úspěchů, minulých chyb nebo zločinů máme šanci dojít dál než oni. Neexistuje nic takového, jako „postpravda“ nebo „postfaktický svět“. Stejně tak trvá, že jenom na úctě k pravdě a faktům se dá stavět klidná a bezkonfliktní budoucnost nezakomplexovaných společenství. V informačním šeru a chaosu inflace informací jsou fakta a úcta k pravdě o hodně důležitější než doposud.

Nadějí pro budoucnost v novém světě by se proto mohl stát moderní český příběh zbavený lží o minulosti. Relativní malost českého prostředí by při snaze najít společné hodnotové minimum mohla být jenom výhodou. Politické ideje demokracie, rovnosti, spravedlnosti a lidských práv nezastaraly. Stejně tak nezastaraly povinnosti vzdělaných elit. Demokracie se jenom v novém informačním světě musí co nejrychleji naučit promlouvat s domněle emancipovaným „lidem“, propadlým „hovadině“ světa jako entertainmentu. Skoro čtyřicet let staré proroctví Neila Postmana o svobodné spotřební společnosti, která se dobrovolně ubaví k smrti, je třeba brát vážně. O to důležitější a nadějnější je neustále obnovovat rozhovor o společenství a o povinnostech občana. To je i smysl bez ustání „vymýšleného národa“.

psáno pro www.pritomnost.cz