Kdo mlčí, souhlasí. (Latinské přísloví, autor neznámý)

Pod záplavou koronavirového vzrušení minulých týdnů zůstaly nepovšimnuty události, které by jinak mohly a měly otřásat celou společností. Jeden z čerstvých rozsudků pražského Městského soudu otevřeně zpochybnil důvěryhodnost celého systému vymáhání spravedlnosti a zákonnosti v České republice. A nestalo se nic. Všichni, koho se to týká, mlčí…

Po letech skandálních tahanic se nový senát Městského soudu konečně odvážil zprostit viny všechny obžalované ve známé kauze Opencard. Kdysi významní městští politici, včetně dvou primátorů a členů Rady Hlavního města, byli účelově obviněni, skandalizováni a léta taháni po zmanipulovaných soudních jednáních. Jejich politické i profesní kariéry byly rozvráceny. To, že šlo od počátku o pomstu zkorumpovaných mocných, politickou objednávku a skandální divadelní představení na téma spravedlnost, bylo zjevné každému, kdo sledoval fakta i aktéry celé kauzy. Trvalo však téměř osm let, než se našla soudkyně, která tuto ostudu smetla za stolu. Státní zástupce se pak už neodvážil podat další odvolání.

Zdálo by se, že spravedlnost, alespoň v tomto případě, zvítězila. Konstatovat něco podobného by však bylo daleko od pravdy. Jenom nebetyčná arogance původních aktérů - soudce Alexandra Sotoláře (dnes čelí kárné žalobě a trestnímu oznámení) a původní státní zástupkyně Dagmar Máchové (obžalována z trestného činu) či přizvaného znalce obžaloby společnosti Česká znalecká (opakovaně čelí návrhům na odebrání licence pro nedůvěryhodnost a účelovost posudků) jen zapříčinila řadu zjevných chyb a otevřených manipulací s výpověďmi a jejich protokolací. Neobjevil je ale soud, a nezajímal se o ně ani nadřízený státní zástupce. Vynořily se v nezpochybnitelné podobě jenom díky zarputilému odhodlání obžalované Ing. Evy Vorlíčkové. Stovky hodin analyzovala mnohomluvné nesrovnalosti znaleckých posudků, procházela zvukové záznamy soudního jednání a porovnávala je slovo od slova s protokolem soudu. Každou jednotlivou nesrovnalost zaznamenávala. Jen a pouze výsledek jejího úsilí nedal nadřízenému Vrchnímu soudu a státnímu zastupitelství jinou šanci, než se jejími důkazy zabývat - a rozsudky soudce Sotoláře shodit pod stůl.

Systém vymáhání spravedlnosti a zákonnosti nadále nefunguje, protože nikdo zodpovědný si nedovolí odporovat zaběhnutým pořádkům. Předsedové Městského soudu Jan Sváček a Libor Vávra, zodpovědní za dobu kauzy Opencard za bezúhonnost a důvěryhodnost této instituce, neviděli otevřeně zmanipulovanou kauzu, zjevné nesrovnalosti postupu senátu či protesty obhajoby. Nesou přinejmenším morální spoluvinu za selhání svých podřízených, ale, světe div se, profesně naopak povýšili. Dagmar Máchová a Alexandr Sotolář jsou sice postaveni mimo službu, ale sedí doma se sníženým platem – jenže je to spíše taková dlouhá dovolená s příjmem o mnoho, o velmi mnoho vyšším, než je průměrná mzda. A státní zástupce, který ochotně po Máchové kauzu převzal a pokračoval v ní přes zjevné nesrovnalosti obžaloby i znaleckých posudků? Omluví se alespoň?

Nikdo se neptá, a nevyšetřuje, jak v tomto a dalších případech fungovala spolupráce státního zastupitelství a policie, přesto, že otevřené manipulace s důkazy byly zjevné od samého počátku. Pouze a jen takové vyšetřování by bylo možné chápat jako vítězství spravedlnosti. Ale nic takového nehrozí. Tehdejší policejní vyšetřovatel Gejza Rakaš se mezitím vytratil s vysokou výsluhou do penze. Vrchní státní zastupitelství v Praze, které mělo po celou dobu dohlížet na právní čistotu a spravedlnost postupu státní zástupkyně a policie, si takové otázky nikdy nepoložilo a nepoloží. S vyšetřovatelem Rakašem a Českou znaleckou totiž mnohokrát samo spolupracovalo – a proto bude raději zametat stopy – i kdyby mělo jít o stopy po protiprávním jednání. Existuje šokující důkaz - dopis Vrchního státního zastupitelství z července 2019, ve kterém Mgr. Kateřina Weissová za Odbor dohledu a kárné agendy VSZ tlačí na Ministerstvo spravedlnosti, aby proti České znalecké nepodávalo „podnět k řízení o správním deliktu“ neboť by to mohlo být „vnímáno příslušnými osobami ve znaleckém ústavu jako směřující k ovlivnění jejich znalecké činnosti iniciátorem. Nelze přitom současně odhlédnout od toho, kdo byl samotným iniciátorem“.

Přeloženo do češtiny – „Sprostí obžalovaní“ si dovolili usvědčit oblíbeného znalce VSZ z neobjektivního konání, zakládajícího přinejmenším podezření na spáchání úmyslného trestného činu - a přinesli k tomu konkrétní důkazy. A když Ministerstvo spravedlnosti začalo věc projednávat, zmíněný Odbor dohledu a kárné agendy VSZ okamžitě do výsostné kompetence ministerstva zasáhl. Ne proto, aby prošetřil fakta a chránil zákonnost, jak je jeho povinností, ale aby udržel při životě svoji už prokazatelně vadnou obžalobu – na účet nevinných. Tento dopis sám o sobě víc než naznačuje porušení zákona. Ale nestane se nic.

Nikdo nebude zkoumat, jak se (ne) prošetřovalo trestní oznámení na policii a Dagmar Máchovou, které podala Vyšetřovací komise Sněmovny už v roce 2015. Komise na důkazech prokázala mimo jakoukoliv pochybnost jejich nezákonný postup i v kauze proti úředníkům magistrátu, kteří schvalovali původní projekt Opencard. Byli odsouzeni a lidsky zničeni. Policie i státní zastupitelství opět zavřely oči. Nikdo nepřikáže revizi soudních verdiktů, ve kterých podobně kontroverzním způsobem Rakaš a Máchová, spolu s Českou znaleckou buď společně, nebo každý sám, po léta fungovali.

Nikdo se neohlédne za zničenými životy, zdravím a kariérami nespravedlivě obviněných a odsouzených, na které tento zločinný systém svaloval zavinění zkorumpovaných politiků a jejich mafiózních „poradců“. Nikdo v nejvyšších patrech justice, policie a státního zastupitelství nemá zájem dobrat se pravdy. A tak systém jede dál.
Systém veřejné žaloby dál zůstává bez účinné kontroly. Občas ukáže televizní stíhání nešikovného papaláše s krabicí peněz, nebo zásobí novináře pikantními odposlechy. Veřejnosti, frustrované politickou korupcí, se to líbí. Vnitřní kontrola soustavy státního zastupitelství se však ve skutečnosti omezuje na obranu statu quo a důkazy vlastních selhání odbývá sterilní floskulí „nebylo shledáno pochybení“. Ve skutečnosti ochraňuje zneužívání moci i otevřenou justiční zločinnost.

Jak jinak nazvat záměrně zahajované nepodložené trestní stíhání nevinných? Před rokem to otevřeně řekla odvážná soudkyně, zprošťující rozsudkem obžaloby dvě matrikářky, stíhané jen proto, aby se „stát“ zbavil jednoho nepohodlného správního osvědčení. I ony byly po léta štvány a vyvázly jen zásluhou soudkyně, hodné toho jména. Byl intervenující státní zástupce - přímý pachatel – vyšetřován a ztratil snad jeho šéf funkci? Ne. Co státní zástupce v kauze Opencard, který i po zjištění podvrhů důkazů soudcem Sotolářem nadále navrhoval uznání viny obžalovaných? Byl obviněn a postaven mimo službu? Kde byl jeho nadřízený a celý slavný systém „dohledu“?
Máme trestní systém, který je obecně nebezpečný. A budeme ho mít do doby, než se i zločiny státních zástupců budou stíhat a kariéry jejich šéfů budou končit ze dne na den.

Politické strany to nezajímá. Současný stav jim vyhovuje, protože v takto fungujícím „systému“ je pro mocné vždy možné najít jednotlivce, „který našinci pomůže“. Z profesního pohledu nejsmutnější je ovšem impotence profesních sdružení soudců, policistů a soustavy státních zastupitelství. Ale právě pro ně platí, že mlčení ke zločinu je stejně tak zločinem.

Jedním z nespravedlivě odsouzených minulých let je RNDr.Radim Špaček, který v roce 2003 na Ministerstvu pro místní rozvoj pomohl odhalit rozsáhlé rozkrádání přístupových fondů Evropských společenství. Nedomohl se spravedlnosti. Skutečných pachatelů se nikdo nedotkl. Předložené a publikované důkazy státní zástupce i soud ignorovali. Vyšetřovatelem případu byl Gejza Rakaš. (Popis případu na https://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=29500)

Pan Špaček strávil dva roky ve vězení. Má podlomené zdraví. Byl odsouzen i k náhradě patnáctimilionové „škody“, kterou ve skutečnosti vytvořil státní zástupce Boris Havel, který svojí velmi nestandardní korespondencí přesvědčil bez soudního rozsudku Evropskou komisi, že jí, díky jím odhalenému „spiknutí“, vznikla více než dvou set milionová škoda. Evropská komise logicky požádala Českou republiku o vrácení fondů, které, podle Borise Havla, toto spiknutí zcizilo. Z účtů Ministerstva pro místní rozvoj přitom nezmizela ani koruna. Vláda zaplatila do Bruselu skoro čtvrt miliardy korun. A „škoda“ byla na světě. I Boris Havel byl povýšen.

Aktuální pointa na závěr.

Doktor Špaček napsal od jara řadu mailů Ministerstvu pro místní rozvoj s dotazem, na jaký účet, a pod jakým variabilním symbolem, může soudem určenou úhradu začít splácet. Nikdy nedostal konkrétní odpověď. Jenom mu uprostřed koronavirové krize a karantény Finanční úřad obstavil všechny účty a zablokoval rodinný dům. Ejhle, spravedlnost…

Jan Urban je místopředsedou Společnosti na obranu nespravedlivě stíhaných


Vyšlo na www.hlidacipes.org