První tři části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii naleznete v mém blogu ZDE, ZDE a ZDE.

Okamžik střetu – Občanské fórum jako elita okamžiku

Na klíčovém narychlo svolaném prvním setkání herců, divadelníků a filmařů ve smíchovském Realistickém divadle se několik hodin vášnivě diskutovalo o tom, jak zareagovat na brutální zásah proti studentům na Národní třídě. Zda jít do stávky a podpořit studenty, anebo ne. Nervózní a napjatá diskuze se proměnila ve státnický čin v okamžiku, kdy herec Jiří Kodet prohlásil: „Čtyřicet let jsme hráli divadlo, protože jsme si mysleli, že tím lidem pomáháme. Tak teď zkusíme pomoci tím, že hrát přestaneme“. Studenti a herci v té chvíli převzali zodpovědnost a stali se pro tuto zvláštní chvíli skutečnou elitou činu. Disent i část šedé zóny, která se s ním spojila, byli soustředěni jenom v Praze. V prvních osmačtyřiceti hodinách by pro odhodlaného protivníka bylo hračkou jejich pokusy o vytvoření otevřeně opozičního hnutí zničit. Vystoupení studentů a divadelníků však dalo rebelii přes noc celonárodní strukturu, organizační síť i mimořádně silný étos obrany dětí. Kdekoliv byla univerzitní fakulta nebo divadlo, bylo najednou svobodné území. A když se po pár dnech váhání k rebelii přidali i zaměstnanci Československé televize, byl s okupačním režimem normalizace konec.

Vznik Občanského fóra byl obrovskou, vskutku historickou, a rychle promarněnou šancí na znovunalezení či předefinování hodnot a institucí demokratického Československa. Zmarnění této šance je bezvýhradně vinou hlubokého intelektuálního selhání nikým a ničím neohrožovaných, ale naprosto nepřipravených a nezodpovědných českých/československých elit.

V okamžiku svého vzniku bylo Občanské fórum výhradně sebeobrannou aliancí všech, kdo se ve chvíli zoufalství nad údajným ubitím studenta policií při demonstraci na Národní třídě 17.listopadu odhodlali postavit se zkompromitovanému vedení KSČ. Spojujícím tmelem této aliance tedy bylo od počátku pouze přemýšlení o tom, „koho nechceme“. Překotnost mocenských změn potom vlastně už nikdy nedovolila, aby programová diskuze o tom „co chceme“ se stala sjednocující politickou vizí a, především, akcí. Úsilí jednotlivců, jako byli Josef Vavroušek, Ivan Dejmal, Rudolf Battěk, Petr Pithart a částečně i Miloš Zeman, Valtr Komárek a někteří ze starší generace ekonomů osmašedesátníků, o přípravu zásadního společného programu brzy selhalo na tradičním útěku většiny elity okamžiku k moci a pozicím. Už v této chvíli byla nutná i podrobná česko-slovenská diskuze a koordinace. Nikdy k ní nedošlo – ne ze zlé vůle, ale z nezkušeného pocitu, že je dost času. Tradiční neschopnost českých elit vcítit se do možná jiných priorit ostatních zabránila i tentokrát vykročení z naivně narcistního obrazce Prahy jakožto intelektuálního pupku světa – se všemi ztrátami, které to vždy v historii způsobilo. Jako ve všech ostatních revolucích je ponaučením i československého listopadu 1989 zkušenost, že největší a nejzásadnější chyby revoluce udělá hned ve svém začátku.

Kapitoly z neúplné historie omylů listopadu 1989

OF a KSČ

Jedním z prvních a rozhodujících projevů neschopnosti programu, a nahrazení programu improvizací a bojem o moc, se stala teď již otevřená roztržka skupiny Václava Havla s exkomunistickou Obrodou. Ta, v domnění, že je svým osmašedesátnickým údělem vyloučených a pronásledovaných předurčena a legitimizována k okamžité rehabilitaci osobní, stejně jako i politiky „socialismu s lidskou tváří“, už v prvních, stále ještě kritických dnech, odešla z centra OF a vytvořila si vlastní základnu na dnešním Výstavišti. Vzniklo zdání, že chce s KSČ vyjednávat za zády všech ostatních. Namísto tvrdého politického tlaku a jednání uvnitř Fóra, se Václav Havel rozhodl celou Obrodu okamžitě ostrakizovat a bojkotovat. Občanské fórum tím hned na začátku přišlo o řadu osobností, které prošly disentem a které mohly, bez ohledu na svoje politické přesvědčení, sehrát uvnitř budoucí levice významnou roli. Svoji úlohu v tomto extempore určitě sehrálo i velmi nešťastné televizní vystoupení bývalého tajemníka ÚV KSČ z roku 1968 Zdeňka Mlynáře v den jeho návratu z exilu. Havlovci si, bohužel, nevšimli, že pěrestrojkovou legendu reformních komunistů a očekávaného vůdce Obrody, ve stejném diskuzním programu jednou provždy vyřídila jediná razantní odpověď mladičkého studentského předáka Šimona Pánka. Nová, a v této chvíli rozhodující, generace dala jeho ústy jasně najevo, že už na rok 68 neslyší a odmítá se jím i byť jenom zabývat. Václav Havel a jemu blízcí ale nebyli v této situaci schopni strategického uvažování. Uvažovali výhradně ne-politicky – a navíc v marketingových symbolických zkratkách. Nikdo neuměl manévrovat a nikdo nemyslel dopředu. Tento krátkozraký rozchod a první velký konflikt uvnitř vedení OF totiž zničil největší šanci na rozvrácení či reformu Komunistické strany Československa, což by pro každého skutečného politika v podobné situaci měl být zásadní cíl. Obroda, zvláště se Zdeňkem Mlynářem v čele, měla ambice, a na několik dní i schopnost, ovládnout, anebo alespoň paralyzovat, vedení KSČ. S podporou OF, které mohlo rehabilitaci vyloučených členů KSČ, veřejnou omluvu a obsazení pozic uvnitř KSČ lidmi Obrody učinit jedním ze svých provokativních vyjednávacích požadavků, to mohlo být snadné. Vyřešilo by to i problém symbolické mocenské odměny pro Alexandra Dubčeka, který velmi brzy začal otravovat česko slovenské vztahy. I na Slovensku se totiž, ze stejného nedostatku pozitivních nápadů a řešení, politizace diskuze odehrála ve stejně trapných sporech o symboly. Symbióza neslučitelných politických kultur osmašedesátnických disidentů a okupačních aparátníků by však pro KSČ mohla znamenat pouze její absolutní rozvrat, anebo sebezničení přerodem v autentickou sociální demokracii. Takto by uvažoval politik.

Namísto toho KSČ, podpořená špičkami mocenských orgánů, inteligentně využila nerozhodnosti OF, a rychlým odevzdáním nominální moci Občanskému fóru si udržela vnitřní autonomii – a tak získala čas a prostředky na svoji obnovu. Po dvaceti letech je KSČM jedinou nereformovanou komunistickou stranou mimo území bývalého Sovětského svazu, a blokováním téměř pětiny voličských hlasů omezuje volnou politickou soutěž ostatních politických stran v České republice. Měla a mohla být rozvrácena zevnitř, anebo zakázána, aby z jejích prostředků vznikl fond na odškodnění statisíců obětí její čtyřicetileté nadvlády. Zkušenosti všech postkonfliktních společenství se, bez ohledu na rozdíly kulturní či politické, totiž shodují v jednom – nejdůležitějším požadavkem společnosti po skončení války, nebo dlouhého vnitřního konfliktu, je nastolení pocitu spravedlnosti. Ne spravedlnosti absolutní, ale pouhého jednoduchého pocitu, který je nadějí a příslibem, že nový režim udělá všechno, co bude v jeho silách, aby nespravedlnost a zlo byly pojmenovány, a obětem se dostalo jménem státu důstojné omluvy a zadostiučinění. Samotná existence neomluvné KSČM dvacet let po listopadu 1989 je fraškou, prokazující slabost a neschopnost českých elit stavět na hodnotách, a reprezentovat hodnoty, přesahující dobu jejich přítomnosti u moci a vlivu.

Havlova obava z mocenské konkurence a instinktivní antikomunismus převládly natolik, že si jako protiváhu a náhradu za svoje bývalé exkomunistické partnery z disentu v časové tísni vybral komunistickou stranou do poslední chvíle protěžovanou skupinu do té doby nepříliš známých ekonomů z Prognostického ústavu, a o několik dní později i skupinku stranických pragmatiků v čele s Marianem Čalfou. Pokud se dá postup Obrody bez nadsázky označit za politickou sebevraždu ve chvíli vítězství, je reakci Václava Havla a jeho skupiny nemožné nevnímat velmi podobně. Havlově skupině jednoduše stačilo, že lidé z Prognostického ústavu nebyli osmašedesátníky. Václav Klaus navíc Havla osobně rychle oslnil svojí hranou loajalitou a vystupováním na tiskových konferencích natolik, že ho prosadil jako svého osobního ekonomického poradce i do týmů, které vedly politická jednání s představiteli odcházejícího režimu. Valtr Komárek a Tomáš Ježek však byli od první chvíle, na rozdíl od Václava Klause, Karla Dyby, Dušana Třísky či Vladimíra Dlouhého, jediní z této nové skupiny, kdo věřili ve více než jenom vlastní prospěch, a jediní z nich, kdo argumentovali principialitou služby státu. Komárek velmi rychle a Ježek o něco později byli právě proto svými vlastními bývalými kolegy rituálně sežráni a vyhnáni z politiky. Klaus a jeho tým se stali politiky výhradně s pomocí a z vůle Václava Havla. Byli pak první, kdo pochopil jeho nesoustředěnost a slabost v institucionálních otázkách, a rozhodli se mu postavit. Marián Čalfa loajálně splnil pomocnou úlohu v přechodném období, a odešel z politiky sám.

Havel na Hrad

Ani jedna ze tří popsaných českých předlistopadových „elit“, propojených navzájem ve chvíli krize zodpovědností jednat, na ni nebyla připravena. Konfrontace s režimem proto opět nevyhnutelně nevyústila v debatu o nových limitech otázek národních a státních. Ani jeden ze segmentů českých a československých elit nepochopil tuto krizi jako historickou šanci, která bez vnějšího ohrožení a bez dopuštěného násilí, umožňovala vlastně cokoliv, co by vítězové chtěli. Až překotně rychle se v průběhu pouhých několika dní i tato šance změnila v pouhé jednání o vyklizení a obsazení mocenských pozic jinak nereformovaného a nezničeného komunistického systému, jehož vládci, KSČ, bylo dovoleno vyklouznout ze zodpovědnosti za spáchané zločiny. Zásadní otázka, zda komunistický systém, včetně jeho institucí, zničit, anebo pouze obsadit, tak z nepřipravenosti byla rozhodnuta ještě předtím, než kompletní vedení KSČ 29. listopadu odstoupilo z funkcí. Namísto politicky zodpovědného budování Občanského fóra jako razantního suveréna historické změny, skutečného motoru občanské revoluce, se jeho vedení samo brzy rozpustilo obsazováním desítek komunisty uvolněných exekutivních funkcí. Revoluce skončila. Motor se zadřel.

Občanské forum se stalo zbytečným, protože vedení KSČ dobrovolně odevzdalo moc nové narychlo improvizované mocenské garnituře, která už od té chvíle občanskou revoluci přestala potřebovat. Stabilita nového statu quo se stala i její jedinou prioritou. První demokratické volby v červnu 1990 měly už pouze ten smysl, aby potvrdily legitimitu této nové náhodně vzniklé vládnoucí třídy, která přestala věřit v nutnost programu, protože měla moc. Všechno ostatní mělo, jako pokaždé v české národovecké historii, přijít samospádem. Stačilo přece, že se k moci konečně dostali „dobří lidé“, kteří „mají pravdu“. Fantóm vlastnictví pravdy je tragédií banálnosti českého heimatfilmu (díky Jiřímu Grušovi za tento výraz). Namísto přibližování se k ideálu pravdy a služby se znovu a znovu vynořuje heroická figurka pana Broučka či Josefa Švejka, která „má pravdu“. Namísto kreslení postav jen figurkaření. „Mám pravdu, protože mám moc“ je přitom jenom jinou verzí totalitní zkušenosti, definované jako „Mám moc, a proto mám pravdu“. Prokletí českých elit v jediné větě.

Monumentálním počátkem této zásadně chybné taktiky, chyby a nezodpovědnosti, bylo rozhodnutí Václava Havla ponížit Gustáva Husáka jako symbol normalizace, donutit ho k odstoupení a nahradit ho ve funkci prezidenta Československé socialistické republiky. Toto teatrální gesto pro masy bylo ve skutečnosti, a především ve svých dopadech, politickou prohrou. Došlo k němu přesně ve chvíli, kdy zodpovědnost měla velet k akceleraci diskuze o nutných změnách a strategiích. Občanské fórum a Veřejnost proti násiliu tímto jediným nedomyšleným krokem přišly o sjednocující osobnost a nespornou mravní autoritu, jejíž váha v dalším období zásadním způsobem chyběla. Husáka mohla donutit k abdikaci jediná hrozba obsazením a zablokováním Pražského hradu studentskou demonstrací, kterou by v té chvíli přišly podpořit statisíce lidí. Zvolení dočasného sjednocujícího prezidenta, který by úřadu vrátil vážnost a důstojnost v období do svobodných voleb, by pak bylo otázkou několika dní. Zvolení Alexandra Dubčeka, či osobnosti ze slovenských disidentů k posílení česko-slovenské vzájemnosti, anebo obecně respektovaného populárního nepolitika, jako byl Jiří Hanzelka, by nikterak nesnížilo váhu a vliv Václava Havla a Občanského fóra. Naopak by jí posílilo, protože OF pod Havlovým vedením by získalo čas a motivaci aktivně se na moci podílet jako masové politické hnutí – a ne jako pouhá servisní organizace do exekutivy vysazených „parašutistů“.

Odchod Václava Havla na Hrad byl odchodem od zodpovědnosti. Posloužil také jako první příklad toho, že dané slovo se ani v podmínkách údajně nového étosu, vyjádřeného slavným listopadovým heslem „Nejsme jako Oni“, nemusí dodržovat. Stal se předobrazem jeho předem k neúspěchu odsouzeného pokusu o individualistickou prezidentskou revoluci jediného demiurga, který dokáže urychlit dějiny jenom tím, že obsazováním exekutivních funkcí dosadí k moci stejně smýšlející, nebo alespoň sobě loajální osobnosti. Toto dramaturgické pojetí potřebuje gesta a obecenstvo, ale nepotřebuje diskuzi a občanský lid. Namísto jednotného programového usilování, které mělo být podle dohody po dobu dvou let mandátu Ústavodárného shromáždění prostředkováno na české straně Občanským fórem, a na slovenské Verejností proti násiliu, se v důsledku Havlova odchodu velmi rychle vytvořilo několik navzájem nespolupracujících a soupeřících mocenských center. Pražský hrad, federální a obě národní vlády, Koordinační centrum Občanského fóra, VPN, a stále více i národní rady a Federální shromáždění se příliš brzy ponořily do výkonu svých vlastních každodenních povinností a interních diskuzí. Především exekutivní a zákonodárná tělesa, oslněna důležitostí vlastního úřadu, tak ztratila už dávno před volbami schopnost spolupráce na širším rámci zodpovědnosti za stát a jeho společenství.

Důsledkem zániku společného étosu nápravy zločinů a nefunkčností komunistického režimu byl tedy ještě před prvními svobodnými volbami rychlý vznik vlivných loajalistických skupin, závislých výhradně na svých vůdcích, ale ne na programu. Vznik nových skutečných politických stran tak byl znemožněn v samotném počátku, protože jedinou praktickou cestou k získání pozic se stala příslušnost a poslušnost, anebo naopak schopnost rozbíjení a shazování názorů jinak smýšlejících. Politický marketing hesel bez skutečného obsahu a taktická gesta nahradily potřebnou diskuzi nad problémy, které byly zametány pod koberec, namísto, aby byly řešeny. Václav Havel brzy po odchodu na Hrad dokonce zakázal svému týmu komunikovat s Koordinačním centrem Občanského fóra, a vztahy se tak namísto koordinace a spolupráce přeměnily v průběhu několika týdnů v nedůvěru a konflikty.

Další části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii najdete v mém blogu ZDE a ZDE.