Útěk od zodpovědnosti aneb remonstrantský esej o české naději (část třetí)

30. 11. 2009 | 06:31
Přečteno 6602 krát
První dvě části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii naleznete v mém blogu ZDE a ZDE.

Komunisté – lumpenelita moci

S použitím předlohy Marxovi definice lumpenproletariátu z roku 1850, je možné velmi podobným způsobem i jazykem definovat lumpenelitu jako „nejnižší zdegenerovanou vrstvu elity, neschopnou osvícení, neuznávající právo a postrádající jak společenské vědomí, tak schopnost solidarity“. Předlistopadoví českoslovenští komunisté byli téměř výhradně násilím dosazenou a nepřirozenou elitou okupační moci, ve své většině utilitárně bez skutečného politického přesvědčení a zodpovědnosti. Zvenku dosazení slouhové, kteří si pěstovali ke svému obrazu slouhy vlastní, ještě o něco bezcharakternější a zbabělejší. Přesvědčení a zodpovědnost nahrazovala slepá poslušnost, a proto lze bez přehánění říci, že předlistopadoví komunisté byli, až na výjimky z nízkých stupínků mocenského systému, zcela bez charakteru.

Dnešní pokusy žurnalistické popfilosofie o rehabilitaci komunismu se, přesně v duchu české intelektuálské tradice odmítání činu a zodpovědnosti, znovu a znovu pokoušejí omlouvat totalitní prosazování jediné zjevené pravdy oprávněných držitelů nadvlády nad společností tím, že se pokoušejí oddělovat údajně nevinné části neškodné komunistické myšlenky od jejího údajně dobově chybného světského ztělesnění. Zapomínají ovšem, kromě jiného, i na historický precedens protikladu náboženství a církve v Evropě. Židům, věřícím v islám, a často i jenom trochu jinak věřícím křesťanům, bylo docela jedno, jestli je vyhání, vraždí a upalují hodní a vzdělaní církevní hodnostáři, kterým šlo jen o čistotu myšlenky, nebo černosotněnská lůza.

Mám-li uvést alespoň jedno jméno, pak Václav Bělohradský ve své snaze konstruovat očištěný a nevinný komunismus jednadvacátého století, zapomíná na to, že nepřijatelnost nesouhlasu a zákaz volby, obsažený už v dogmatu historické nevyhnutelnosti „vítězství pracujícího lidu“, zbavil v Československu nejenom v padesátých letech, ale i v době normalizace, tmářským a inkvizičním způsobem život bez výjimky každého jednotlivce svobody a svobodné vůle se rozhodovat. I jeho vlastní emigrace byla svobodným rozhodnutím, pouze pokud svobodu definujeme jako s režimní pomocí poznanou nutnost.

Zkušenost hrůz války ještě mohla být alespoň částečnou omluvou pro mladou generaci, která do KSČ vstupovala bezprostředně po roce 1945. Jejímu svedení ke komunismu napomohlo ovšem i nezodpovědné slavjanofilské geopolitizování benešovského vedení státu, a jím zaviněný nedostatek demokratických alternativ. Mlčení starší generace o kolaboraci s nacismem, hysterická šovinistická odveta etnických čistek a „znárodňování“ majetků údajných zrádcům, stejně jako rozkradení velké části židovského majetku, byly také součástí neschopnosti velké většiny poválečných československých elit definovat rámec, meze a metody demokratické diskuze. Masové opojení „vítězstvím“ a vidina „budování nového spravedlivějšího světa“ potom musely mít pro mladé lidi a jejich generační vzpouru přitažlivost až děsivou.

Pro členství a nota bene vstup do Komunistické strany Československa v době normalizace však už žádná podobná omluva existovat nemůže. V té době to byla výhradně osobní volba pohodlnější cesty ke kariéře a ochraně vlastních zájmů proti všem. Nikdo z té doby nemůže říci, že něco nevěděl. Každý, kdo dnes tvrdí, že v normalizační KSČ byl jenom proto, aby usiloval o nápravu přehmatů, jenom nechtěl vědět, co se ve společnosti skutečně odehrává, anebo jenom otevřeně lže. KSČ prošla po násilné okupaci z roku 1968 rozsáhlými ritualizovanými čistkami, jejichž jednoduchá pravidla znali všichni. Stačilo prohlásit, že prověřovaný soudruh či soudružka „souhlasí s bratrskou internacionální pomocí států Varšavské smlouvy“, s „rozdrcením kontrarevoluce“, a přihlásit se k podpoře „nového vedení KSČ v čele se soudruhem Gustávem Husákem“. Strana milostivě rozdala statisíce odpustků i těm, kdo se veřejně pokořili, a provedli rituální sebekritiku, ve které se přiznali k dočasnému „pomýlení“.

Čistky po roce 1970 zlikvidovaly převážně vzdělanější a mladší třetinu z více než jeden a půl milionů členů, a beze zbytku zničily jakoukoliv možnost pozdějšího vnitřního intelektuálního a politického vývoje uvnitř KSČ. To nakonec nejpřesvědčivěji prokázal i neúspěch všech pokusů sovětských reformních komunistů najít v druhé polovině osmdesátých let uvnitř KSČ jakéhokoliv spojence pro československou variantu pěrestrojky. Ve straně v té době už totiž nebyl nikdo, kdo by byl ochoten a schopen kritické reflexe nelegitimnosti režimu, dosazeného doslova na hlavních sovětských tanků. Jinak řečeno - Komunistická strana Československa se po roce 1968 změnila s pomocí otevřeně teroristických metod manipulace strachem v nehybný jednoúčelový nástroj k obhajobě mocenského postavení cizí vojenskou intervencí a okupací dosazené skupiny vlastizrádců. Nikdy nepotrestaní okupanti svojí vlastní země potom na ochranu svých zájmů rychle vytvořili nomenklaturní vrstvu mocenské lumpenelity těch, kdo byli ochotni kvůli kariéře a výhodám vyhlásit loajalitu ke komukoliv, koho jim režim určil za nadřízené. Budoucnost země a soudržnost společnosti byly z tohoto pohledu pro tuto lumpenelitu bez významu. Jediným cílem, který zůstal, bylo udržení mocenského statu quo.

Tato povinná myšlenková nehybnost a sterilita vedla k jiné formě neschopnosti skutečné politiky, než jaká deformovala mocensky pronásledovaný disent. Pěstovala a vytvářela v komunistech binární černobílé vnímání, které přijímalo problém výhradně jako konflikt, a hledání řešení jako výhradně mocenský souboj. Takové vnímání bylo limitováno vírou v existenci jediného možného řešení, které muselo být jednoduché, protože opět vyplývalo pouze z přesvědčení, že „my máme pravdu“. Moc byla dostačujícím argumentem a odpovědí na všechny otázky. Pro jistotu však systém vždy raději zajistil, aby nikdo žádné otázky nekladl.

Lumpenelita KSČ a jí podřízených mocenských složek neměla kromě teroristického mocenského mandátu žádnou kvalifikaci pro politiku – zde ve smyslu správy věcí veřejných a účasti v diskuzi se společností o budoucnosti. Její zodpovědnost byla definována vždy jenom vůči rodině, odsud návyk nepotismu a korupce, a strachu ze ztráty vlivu. KSČ odmítala jakoukoliv možnost politiky v rámci reálného rozložení sil a vlivů – v kontrastu třeba s maďarskými nebo polskými komunisty. Proto musela odmítnout i Gorbačovovu pěrestrojku a v roce 89 dokonce i oficiální omluvu polského Sejmu a maďarského parlamentu za podíl na srpnové okupaci. A právě proto musela v okamžiku střetu selhat a kapitulovat.

Lumpenelita KSČ však ve chvíli porážky v listopadu 89 instinktivně zvolila zřejmě nejinteligentnější a pro další vývoj pro sebe určitě nejbezpečnější z možných ústupů. Prakticky okamžitý útěk od politické zodpovědnosti jí získal čas. Přitulení komunistických „odborníků“, kteří se rychle zbavili stranické legitimace, k nové nezkušené moci pak díky nomenklaturním kontaktům umožnil velké části normalizační lumpenelity obsadit mnohé z nejvýnosnějších a nejvlivnějších pozic při privatizaci centralizovaného státního hospodářství. To jim pomohlo redefinovat se velmi rychle a snadno v novou podnikatelskou vrstvu – ekonomickou elitu bez minulosti. U velké části z nich nové podmínky nikterak nenapomohly jejich osvícení, uznání významu práva, natož pak získání vědomí společenské sounáležitosti a solidarity. Mohli se naučit dobře oblékat, hrát golf, a třeba i sbírat moderní umění – přesto zůstali lumpenelitou.

Šedá zóna – elita bez zodpovědnosti.

Šedá zóna byla většinou společnosti, která se v komunistickém režimu snažila žít normální životy mimo jakýkoliv náznak konfliktu s existující mocí. Její vzdělanější a schopnější část musela po více než dvě generace od dětství úzkostlivě vyvažovat touhu získat a rozvíjet odbornou kvalifikaci a společenskou prestiž s nutností neustále a na požádání prokazovat neochvějnou loajalitu k místním politickým představitelům, stejně jako k režimu jako celku. Odbornictví zaručovalo jistý společenský status, který ovšem bylo velmi snadné ztratit, protože závisel výhradně na schválení a laskavé toleranci komunistické moci. Ta vytvořila prakticky neproniknutelný systém takzvaných nomenklaturních míst, která mohly obsadit pouze osoby, schválené a prověřené orgány KSČ. Patřila mezi ně nejenom všechna vedoucí místa s rozhodovací pravomocí, ale často i ta, u kterých se předpokládalo, že jejich držitel bude jenom jezdit do zahraničí.

Šedá zóna v Československu proto nutně utíkala do odbornictví s přáním nevynikat, nebýt nápadný, nenarazit – a státi se nepostradatelnými. Obelhávání a „hraní her“, odmítání rizika i solidarity, předstírání a milosrdné lži, se proto pro většinu tohoto segmentu elit staly druhou přirozeností. „My máme pravdu, ale nesmíme, a proto ani nechceme, ji říkat nahlas“ – tak by asi znělo heslo této důležité společenské vrstvy. Šedá zóna získala a vytvořila si dokonalou schopnost oddělovat v každém jednotlivci profesní kvalitu od charakterových vlastností. Odbornost se stala štítem pro vyhýbání se společenské zodpovědnosti, která v jiných společenstvích neoddělitelně patří k výbavě elit. Politika, stejně jako náboženství a historická paměť, byly nedotknutelné. Povinnost a zodpovědnost platily pouze pro privátní potřeby, ohraničené pouze velikostí rodiny. Ty veřejné určovalo výhradně balancování strachu z nepříjemnosti – a právě to se proto stalo dlouhodobým modelem chování pro absolutní většinu společnosti.

Řada lidí z šedé zóny se v osobním životě s postupujícím časem vyhýbala režimní kontrole a vytvářela nezávislé „ostrůvky pozitivní deviace“, jak tento jev kdysi trefně nazvala Jiřina Šiklová. Někteří se nebáli ani podporovat disidenty. Překonávat strach bylo pro lidi, kteří měli co ztratit, nesmírně složité – a o to úctyhodnější. Poslední dva roky před listopadem se u stále většího počtu z nich, především ze společenskovědní intelektuální obce, přece jenom začala projevovat státotvorná emoce zodpovědnosti. Vzniklo hned několik volných společenství, z nichž nesporně nejdůležitější a nejvlivnější se staly pražský Kruh nezávislé inteligence, katolické iniciativy a slovenská iniciativa Bratislava nahlas. V posledním roce či dvou před převratem se stále svobodněji začala chovat i vyjadřovat řada umělců, především divadelních. Jak obtížné bylo zbavovat se osobního strachu připomíná osud Miloše Kopeckého, který se, jak později přiznal, ze strachu podvolil nátlaku StB, a propůjčil se do role komentátora v poměrně hnusném udavačském televizním programu o emigraci. Teprve toto osobní ponížení mu pomohlo najít odvahu postavit se režimním náčelníkům. Jeho vystoupení na sjezdu Svazu spisovatelů v květnu 1987, po tisících rozepisované v samizdatu a čtené na vlnách zahraničních rozhlasových stanic, se okamžitě proměnilo v legendu a příklad.

Pozdější účelová idealizace vlivu a závažnosti Státní bezpečností kontrolovaných a preferovaných pěrestrojkových aktivit Prognostického ústavu ČSAV, včetně ekonomických seminářů, spojených se jmény Tomáše Ježka a Václava Klause, se míjí se skutečností. Jejich interní teoretické diskuze neměly až do konce ani náznak ambice měnit nebo dokonce odstranit normalizační komunistický režim. Byly vedeny striktně v rámci limitů, daných moskevskou pěrestrojkou, kterou ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek umně využíval k ochraně svých podřízených a k drobným pokusům o testování možností, jak osvícenskou misijní činností mezi komunistickou věrchuškou rozšiřovat hranice této povolené diskuze. Teprve individuální čin Miloše Zemana, který v roce 1989 odmítl pokračovat v taktickém mlčení a veřejně vystoupil s do té doby nejsžíravější odbornou kritikou režimu, nastavil této poněkud upovídané snaze jeho kolegů vyhýbat se zodpovědnosti zrcadlo.

Jeden čin Miloše Zemana, jedno vystoupení Kruhu nezávislé inteligence na podporu politických vězňů, či jeden z ekologických či katolických protestů Bratislavanů, vystupování Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala, či protest Miloše Kopeckého, měly na komunistickou moc stonásobně destruktivnější efekt, než všechny krotké a Státní bezpečností kontrolované semináře pro zvané, na jejichž pořádání se kdy Václav Klaus podílel, dohromady. V tom je také smysl sporu o interpretaci pádu komunismu, znovu otevíraná u příležitosti dvacátého výročí roku osmdesát devět. Podle Václava Klause se komunismus zhroutil sám od sebe – možná pod tlakem ideologicky podloženého hospodářského a vojenského tlaku velmocenské politiky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové.

Těžko hledat lepší výraz až podvědomého odmítání zodpovědnosti elity za rozvoj národního a státního společenství. Jinak řečeno – „my jsme nemuseli a nemohli dělat nic, protože mocné dějiny, které jsme nemohli ovlivnit, to udělaly samy. Nemělo proto pražádný smysl proti vyprázdněnému komunismu vystupovat“. Masakr na Tienanmenském náměstí v Pekingu, či násilné potlačení protestů v Rumunsku a Československu, ke kterým došlo ještě v roce 1989, do tohoto Klausova schématu nejenom nezapadají. S připomenutím úspěšnosti čínských komunistických ekonomických reforem dalších dvaceti let ho zcela vyvracejí. Vůbec nejlepší odpovědí na sebeadoraci, se kterou Václav Klaus a jemu poklonkující novináři od devadesátých let úporně prokazují údajně dějinný význam jeho předlistopadového působení pro odstranění komunistického režimu je vtip, který se o významu salónních vševědů pro porážku komunismu povídal v katolickém Polsku. „Mluvit mezi stejně smýšlejícími o hlouposti režimu mělo stejný dopad, jako má chráněný sex pro početí“.

Další části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii najdete v mém blogu ZDE, ZDE a ZDE.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy