Za pár hodin začne v Bruselu závěrečný vyjednávací maraton nad osudem případné nové smlouvy o Evropské unii. Nejvyšší ústavní činitelé členských států EU mají schválit politický mandát pro mezivládní konferenci, která letos na podzim tuto smlouvu definitivně sepíše v legislativně-technickém jazyce. Protože se však vyjednává již řadu měsíců, je dnes v mnoha obrysech jasné, co v nové smlouvě bude, resp. nebude.

Především: bombastická představa "euroústavy" je definitivně odváta větrem, jakkoliv se této představě mnozí federalisté úporně brání. Jak se praví v úvodním odstavci návrhu německého předsednictví "Ústavní koncepce, která spočívala ve zrušení všech stávajících smluv a jejich nahrazení jediným textem, zvaným Ústava, se opouští". Místo toho proběhne novelizace stávajících dvou základních evropských smluv - Smlouvy o EU a Smlouvy o ES - standardním, mezivládním způsobem. Výsledek má být také standardní, tj. dvě mezinárodní smlouvy, upravující pravidla fungování EU. Zmizí veškerá kvazistátní a ústavní symbolika se vším doprovodným názvoslovným patosem, zmizí falešný dojem vznikajícího superstátu Evropa. To je všechno krok správným směrem, nicméně to by nestačilo. Největší a nejkontroverznější diskuse se povedou nikoliv nad formou, ale obsahem, přesto však i co do obsahu už lze konstatovat několik zřetelných konstant.

Především zahraniční politika zůstane i nadále primárně v rukou členských států, žádné povinně jednotné stanovisko nebude nikterak vynutitelné, státy budou moci de facto postupovat podle svých národních zájmů. Také v citlivých věcech policejní a justiční spolupráce v trestních věcech bude otevřena možnost "opt-outu", když se některý stát odmítne zúčastnit společného postupu. Kontrolní kompetence národních parlamentů vůči nově připravované evropské legislativě se zvýší. Budou jasněji vymezeny kompetence mezi národními státy a Evropskou unií, zřetelněji kodifikována možnost převodu některých kompetencí z unijní úrovně zpět na členské státy, zatímco možnost nekontrolovatelného převodu kompetencí opačným směrem (z úrovně států na úroveň EU) bude prakticky znemožněna.

I to jsou jednoznačně kroky správným směrem. Zbývá však stále řada klíčových témat. Například je to otázka nadřazenosti evropského práva nad národním a právní subjektivita EU. První fenomén sice už dávno existuje de facto (podle precedenčních rozsudků Evropského soudního dvora), nikdy však ještě nebyl ve smlouvách konstatován de iure. Právní subjektivita zase souvisí se zrušením tzv. pilířové struktury EU, která není zatím jednoznačně přijata. Z mého pohledu však budou nejdůležitějšími následující dva body:

Za prvé je to problém se zařazením tzv. Charty základních práv a svobod a její právní závaznosti do nové smlouvy. Tato Charta definuje velmi široká práva ve všech možných oblastech. Pokud by byla právně závaznou a mohla by být interpretována (ve skutečnosti vynucována) Evropským soudním dvorem, hrozí zde právě to nebezpečí, jemuž se chceme vyhnout : tj. plíživé pronikání evropského práva i do těch oblastí, které jinak do kompetence EU vůbec nepatří. Proto je třeba zmíněnou Chartu spoutat jasnými mantinely: její případné použití nesmí vést k nárůstu kompetencí a nových legislativních pravomocí EU a měla by být (v krajním případě) právně závaznou jen pro evropské orgány, nikoliv pro orgány členských států.

Druhým velkým tématem je rozdělení hlasovacích poměrů v Radě. Systém, navržený v bývalé euroústavě, vychýlil v tomto bodě mocenskou rovnováhu výrazně ve prospěch několika větších států. Právě proto na něm někteří tak trvají. Polsko přišlo s jiným, logickým a matematicky přesným návrhem, který přináší do hlasovací procedury daleko více rovnoprávnosti a férovosti. Také pro ČR je výhodný, protože proti stávajícímu stavu naši pozici téměř nezhoršuje. Pokud by se podařilo zařadit do závěrů summitu i toto téma, pak by to znamenalo, že jednání nad novým modelem hlasování mohou být otevřena, což by bylo velmi pozitivní.

V tuto chvíli je předčasné spekulovat o výsledku jednání i o tom, zda vůbec nějaký výsledek bude. Politici sice srší povinným optimismem, ve skutečnosti však vědí, že teď se v EU rozděluje vliv a moc na dlouhá léta dopředu. Jednání proto budou tvrdá. Není ani důvod se připravovat na nějaký jásot, pokud bude mandát pro novou smlouvu schválen, protože pak to bude v mnoha ohledech nikterak ideální kompromis. Už dnes je však možno bez zaváhání říci, že případný výsledek bude pro ČR v každém případě lepší, než návrh dnes už naštěstí bývalé euroústavy.