Prodi, Leinen, Hybášková: jak se to rýmuje?
Romano Prodi, italský premiér a bývalý šéf Evropské komise považuje dohodu o nové evropské smlouvě za krok zpět oproti původní euroústavě. Obvinil některé země – včetně ČR – že staví své národní zájmy nad společné evropské cíle.
Jo Leinen, u nás dobře známý socialistický předseda ústavního výboru EP, již před summitem EU lkal nad tím, že je opouštěna koncepce euroústavy, bez niž si nedokáže představit politickou budoucnost EU a tvrdí, že konsolidace (!) EU byla odložena kvůli odporu vůči euroústavě.
Jan Hybášková, europoslankyně, by si zřejmě raději ukousla jazyk, než by někdy přiznala, že na názorech ODS na EU něco je a snažila se proto ve svém posledním blogu ohýbat výsledky summitu k obrazu svému, co to jen šlo. Přesto i ona byla nakonec nucena konstatovat, že „dnešní den není vítězstvím pro ty z nás, kteří chtějí opravdu společnou Evropu.“
Výroky této trojice, která nepochybně patří do společenství „ústavních ajatolláhů“ (tento termín pochází z Nizozemí a jde o přezdívku pro devótní stoupence euroústavy) stojí za zapamatování. Jestliže právě tito lidé kritizují průběh a výsledky jednání, pak to svědčí o tom, že na vrcholné schůzce se opravdu stalo něco významného – a pozitivního. A to je pravda. Jednak byly z věcného obsahu evropských smluv odstraněny – nebo alespoň omezeny – ty nejhorší excesy bývalého návrhu euroústavy.
Hlavní změna je však psychologická. Až doposud postupovala EU summit od summitu stále dál a hlouběji po nalinkované trajektorii „ever closer union“, prohlubovala svou vnitřní integraci a sama sebe přesvědčovala, že jen tak dospěje k lepším a zářným zítřkům. Teď poprvé se ukázalo, že tomu tak být nemusí – že lze zpomalit, přibrzdit, naznačit změnu trajektorie. Na summitu vznikly nové modely chování, jednání, spojenectví a preferencí. Ty už samy od sebe jen tak nezmizí. Rakouská ministryně zahraničí řekla – sice bez nadšení, ale také bez zbytečného hysterického patosu „ústavních ajatolláhů“ - že většího společného jmenovatele nelze dosáhnout a že uplynulé dva roky přinesly určité pozitivní vystřízlivění. Docela realistický popis situace.
Federalisté a euronacionalisté mohou být po tomto summitu právem znepokojeni. Ostatní se mohou dívat do evropské budoucnosti s o něco větší nadějí a věřit, že představa unifikované „pevnosti Evropa“, nepřirozeně zažehlené do jednoho ekonomického, politického a právního rámce bude s postupujícím časem přece jen nahrazena decentralizovaným, pružným a otevřeným smluvním společenstvím evropských států, schopným opravdu obstát v 21. století. Bude to trvat ještě dlouho. Politické klání mezi stoupenci obou modelů evropské integrace (mezivládního a nadnárodního) bude pokračovat. Ale první krůček k obratu od toho druhého k tomu prvnímu byl právě učiněn.
Jo Leinen, u nás dobře známý socialistický předseda ústavního výboru EP, již před summitem EU lkal nad tím, že je opouštěna koncepce euroústavy, bez niž si nedokáže představit politickou budoucnost EU a tvrdí, že konsolidace (!) EU byla odložena kvůli odporu vůči euroústavě.
Jan Hybášková, europoslankyně, by si zřejmě raději ukousla jazyk, než by někdy přiznala, že na názorech ODS na EU něco je a snažila se proto ve svém posledním blogu ohýbat výsledky summitu k obrazu svému, co to jen šlo. Přesto i ona byla nakonec nucena konstatovat, že „dnešní den není vítězstvím pro ty z nás, kteří chtějí opravdu společnou Evropu.“
Výroky této trojice, která nepochybně patří do společenství „ústavních ajatolláhů“ (tento termín pochází z Nizozemí a jde o přezdívku pro devótní stoupence euroústavy) stojí za zapamatování. Jestliže právě tito lidé kritizují průběh a výsledky jednání, pak to svědčí o tom, že na vrcholné schůzce se opravdu stalo něco významného – a pozitivního. A to je pravda. Jednak byly z věcného obsahu evropských smluv odstraněny – nebo alespoň omezeny – ty nejhorší excesy bývalého návrhu euroústavy.
Hlavní změna je však psychologická. Až doposud postupovala EU summit od summitu stále dál a hlouběji po nalinkované trajektorii „ever closer union“, prohlubovala svou vnitřní integraci a sama sebe přesvědčovala, že jen tak dospěje k lepším a zářným zítřkům. Teď poprvé se ukázalo, že tomu tak být nemusí – že lze zpomalit, přibrzdit, naznačit změnu trajektorie. Na summitu vznikly nové modely chování, jednání, spojenectví a preferencí. Ty už samy od sebe jen tak nezmizí. Rakouská ministryně zahraničí řekla – sice bez nadšení, ale také bez zbytečného hysterického patosu „ústavních ajatolláhů“ - že většího společného jmenovatele nelze dosáhnout a že uplynulé dva roky přinesly určité pozitivní vystřízlivění. Docela realistický popis situace.
Federalisté a euronacionalisté mohou být po tomto summitu právem znepokojeni. Ostatní se mohou dívat do evropské budoucnosti s o něco větší nadějí a věřit, že představa unifikované „pevnosti Evropa“, nepřirozeně zažehlené do jednoho ekonomického, politického a právního rámce bude s postupujícím časem přece jen nahrazena decentralizovaným, pružným a otevřeným smluvním společenstvím evropských států, schopným opravdu obstát v 21. století. Bude to trvat ještě dlouho. Politické klání mezi stoupenci obou modelů evropské integrace (mezivládního a nadnárodního) bude pokračovat. Ale první krůček k obratu od toho druhého k tomu prvnímu byl právě učiněn.