Jak Pavel Telička "vytěžuje" EU
Vhled do postojů bruselských lobbyistických kruhů může být mj. poučnou a názornou ilustrací jedné z tváří EU. Takový vhled nabídl ve svém posledním příspěvku jeden z profesionálních bruselských eurolobbyistů Pavel Telička, dříve český a poté krátce evropský státní úředník (není mi známo, zda je zároveň stále ještě angažován ve stínové vládě ČSSD).
P. Telička vytýká české vládě a prezidentovi, že se v rozhodovacích procedurách EU příliš orientují na zachování jednomyslnosti a práva veta. Tvrdí, že je to příznakem „reaktivního“ postoje a důkazem neschopnosti a nezájmu vytvářet aktivně budoucí podobu EU. Zdůrazňuje, že EU není postavena jen na smlouvách, ale také vytvářena nutností přijímat politické akty a normy (komunitární právo). Ač to není nikde explicitně řečeno, předpokládám z uvedeného, že P. Telička patří do okruhu příznivců nové metody hlasování kvalifikovanou většinou (QMV) dle „euroústavy“ a rozšířeného používání tohoto typu hlasování oproti stávajícímu stavu. To vše bývá zpravidla zdůvodňováno potřebou vyšší „efektivity“ a „akceschopnosti“ EU.
To je jistě jeden z legitimních pohledů, který snazší vytváření aktů a norem na evropské úrovni považuje za nezbytné ( o důvodech o chvíli později). Proti tomu však stojí jiný názor, který tvrdí, že dnešní EU produkuje naopak příliš mnoho aktů, norem a komunitární legislativy, s nimiž nepřetržitě zahlcuje či doslova zapleveluje národní právní řády členských států. Proto není důvod evropskou normotvorbu dále usnadňovat, ale naopak její objem zredukovat, zpřísnit pravidla pro její vytváření, popř. celý tento balík podrobit rozsáhlé revizi, která z něj odstraní nadbytečné, nepoužívané nebo dokonce zcela škodlivé výtvory. To lze provést několika způsoby, např.:
1) zachováním extenzivnějšího práva veta a jednomyslného rozhodování v Evropské radě
2) zavedením tzv. „červené karty“ pro národní parlamenty (tedy jejich možnosti zastavit přípravu nějaké unijní legislativy)
3) modifikací systému QMV, o němž jsem se zmiňoval minule (tzv. jagellonský kompromis, připravený Poláky)
Připomínám, že v posledním případě jde o to, aby se znesnadnilo vytváření hlasovacích mocenských kartelů v Evropské radě, k nimž bylo v návrhu „euroústavy“ - bohužel pro nás - velmi silně nakročeno. V situaci, kdy se stále jasněji na konkrétních případech ukazuje, že evropská legislativa je také nástrojem konkurenčního boje, je vznik takového kartelu (či direktoria) nebezpečnou věcí. Jeho účastníci mohou totiž rozhodujícím způsobem ovlivňovat ekonomické prostředí EU. Některé "staré" členské země EU, které se obávají ekonomických reforem, mohou pak takto, prostřednictvím společně naoktrojovaného zákonodárství, začít vyvážet své problémy do "nových" členských zemí a ostatně už se tak děje.
Nyní k důvodům těch, kteří argumentují „efektivitou“ a „akceschopností“ a chtějí výrobu evropského práva dále ulehčit : ať si o tom myslíme cokoliv, mohou být opravdu vedeni ryzím přesvědčením, že komunitární právo představuje samo o sobě takové veřejné blaho, že je právě proto zapotřebí co nejvíce usnadnit další rozlévání tohoto blaha v pokud možno největším množství po území celé EU (tady zbývá jen poznamenat, že cesta do pekla bývá zpravidla dlážděna dobrými úmysly).
Může to být ale i jinak. Pro lobbyistu, působicího na úrovni EU a zejména v oblasti evropské legislativy (ať už se týká čehokoliv), je přece rostoucí houština nepřehledného evropského práva dobrodiním, protože mu zvětšuje operační prostor pro jeho činnost, zvyšuje jeho hodnotu na trhu coby exkluzivního specialisty na evropské právo a přináší mu další klienty. Naopak neštěstím je pro něj jednoduchá, přehledná a srozumitelná legislativa, která nenutí své uživatele najímat specializované lobbyisty a konzultanty.
Je proto třeba mít se na pozoru vždy, začnou-li lobbyistické kruhy argumentovat tím, že je nezbytné v zájmu „akceschopnosti“ a „efektivity“ EU usnadnit další tvorbu evropské legislativy, odbourávat jednomyslnost a naopak rozšiřovat působnost QMV.
Kromě toho, že P. Telička – ač zřejmě bezděčně, nechtěně a implicitně – podpořil svým článkem druhou hypotézu z předchozího odstavce, postaral se i o zábavu několika šťouchanci osobního rázu. Za pozornost stojí zejména věta, v níž sděluje, že jej můj nedávný rozhovor v MFD vybízí, aby sám nabídl „ucelený pohled“ na to, co si o nás opravdu myslí politici a diplomaté z jiných členských zemí EU. Zřejmě se tím snaží naznačit, že takový „ucelený pohled“ buď vůbec neznáme, nebo jej tajíme, asi proto, že je pro nás nepříznivý. Místo toho si pak před veřejností lidově řečeno honíme triko.
To je ovšem mimořádně dětinská úvaha. Nezbývá, než konstatovat, že mimo vlastních zdrojů existuje na zjišťování takto „uceleného pohledu“ v rámci vlády celý jeden specializovaný úřad se stovkami kariérních diplomatů (jmenuje se MZV a P. Telička tam také působil). S jeho informacemi pečlivě pracujeme a já k práci tohoto úřadu přece jen chovám výrazně větší důvěru, než k případným informacím jedné soukromé firmy (nic ve zlém).
Nicméně zmíněná věta mi připomněla, že právě P. Telička byl ve své době jedním z opravdových mistrů ,„ojedinělého“ vlastního „sebehodnocení“ (možno též použít svrchu uvedený termín „honění vlastního trika“), ač právě tento pomyslný prohřešek vytýká zrovna mně. Abych si to oživil ještě lépe, našel jsem si na webu pár jeho starších rozhovorů z doby, kdy byl ještě hlavním vyjednavačem našeho členství v EU (ty podmínky tedy opravdu nic moc), velvyslancem v Bruselu a krátce komisařem a které věru nejsou ukázkou zrovna nízkého sebevědomí. Dobře jsem se nad jeho tehdejším „ojedinělým“ stylem sebeprezentace a budování vlastní image znovu pobavil, doporučuji.
P. Telička vytýká české vládě a prezidentovi, že se v rozhodovacích procedurách EU příliš orientují na zachování jednomyslnosti a práva veta. Tvrdí, že je to příznakem „reaktivního“ postoje a důkazem neschopnosti a nezájmu vytvářet aktivně budoucí podobu EU. Zdůrazňuje, že EU není postavena jen na smlouvách, ale také vytvářena nutností přijímat politické akty a normy (komunitární právo). Ač to není nikde explicitně řečeno, předpokládám z uvedeného, že P. Telička patří do okruhu příznivců nové metody hlasování kvalifikovanou většinou (QMV) dle „euroústavy“ a rozšířeného používání tohoto typu hlasování oproti stávajícímu stavu. To vše bývá zpravidla zdůvodňováno potřebou vyšší „efektivity“ a „akceschopnosti“ EU.
To je jistě jeden z legitimních pohledů, který snazší vytváření aktů a norem na evropské úrovni považuje za nezbytné ( o důvodech o chvíli později). Proti tomu však stojí jiný názor, který tvrdí, že dnešní EU produkuje naopak příliš mnoho aktů, norem a komunitární legislativy, s nimiž nepřetržitě zahlcuje či doslova zapleveluje národní právní řády členských států. Proto není důvod evropskou normotvorbu dále usnadňovat, ale naopak její objem zredukovat, zpřísnit pravidla pro její vytváření, popř. celý tento balík podrobit rozsáhlé revizi, která z něj odstraní nadbytečné, nepoužívané nebo dokonce zcela škodlivé výtvory. To lze provést několika způsoby, např.:
1) zachováním extenzivnějšího práva veta a jednomyslného rozhodování v Evropské radě
2) zavedením tzv. „červené karty“ pro národní parlamenty (tedy jejich možnosti zastavit přípravu nějaké unijní legislativy)
3) modifikací systému QMV, o němž jsem se zmiňoval minule (tzv. jagellonský kompromis, připravený Poláky)
Připomínám, že v posledním případě jde o to, aby se znesnadnilo vytváření hlasovacích mocenských kartelů v Evropské radě, k nimž bylo v návrhu „euroústavy“ - bohužel pro nás - velmi silně nakročeno. V situaci, kdy se stále jasněji na konkrétních případech ukazuje, že evropská legislativa je také nástrojem konkurenčního boje, je vznik takového kartelu (či direktoria) nebezpečnou věcí. Jeho účastníci mohou totiž rozhodujícím způsobem ovlivňovat ekonomické prostředí EU. Některé "staré" členské země EU, které se obávají ekonomických reforem, mohou pak takto, prostřednictvím společně naoktrojovaného zákonodárství, začít vyvážet své problémy do "nových" členských zemí a ostatně už se tak děje.
Nyní k důvodům těch, kteří argumentují „efektivitou“ a „akceschopností“ a chtějí výrobu evropského práva dále ulehčit : ať si o tom myslíme cokoliv, mohou být opravdu vedeni ryzím přesvědčením, že komunitární právo představuje samo o sobě takové veřejné blaho, že je právě proto zapotřebí co nejvíce usnadnit další rozlévání tohoto blaha v pokud možno největším množství po území celé EU (tady zbývá jen poznamenat, že cesta do pekla bývá zpravidla dlážděna dobrými úmysly).
Může to být ale i jinak. Pro lobbyistu, působicího na úrovni EU a zejména v oblasti evropské legislativy (ať už se týká čehokoliv), je přece rostoucí houština nepřehledného evropského práva dobrodiním, protože mu zvětšuje operační prostor pro jeho činnost, zvyšuje jeho hodnotu na trhu coby exkluzivního specialisty na evropské právo a přináší mu další klienty. Naopak neštěstím je pro něj jednoduchá, přehledná a srozumitelná legislativa, která nenutí své uživatele najímat specializované lobbyisty a konzultanty.
Je proto třeba mít se na pozoru vždy, začnou-li lobbyistické kruhy argumentovat tím, že je nezbytné v zájmu „akceschopnosti“ a „efektivity“ EU usnadnit další tvorbu evropské legislativy, odbourávat jednomyslnost a naopak rozšiřovat působnost QMV.
Kromě toho, že P. Telička – ač zřejmě bezděčně, nechtěně a implicitně – podpořil svým článkem druhou hypotézu z předchozího odstavce, postaral se i o zábavu několika šťouchanci osobního rázu. Za pozornost stojí zejména věta, v níž sděluje, že jej můj nedávný rozhovor v MFD vybízí, aby sám nabídl „ucelený pohled“ na to, co si o nás opravdu myslí politici a diplomaté z jiných členských zemí EU. Zřejmě se tím snaží naznačit, že takový „ucelený pohled“ buď vůbec neznáme, nebo jej tajíme, asi proto, že je pro nás nepříznivý. Místo toho si pak před veřejností lidově řečeno honíme triko.
To je ovšem mimořádně dětinská úvaha. Nezbývá, než konstatovat, že mimo vlastních zdrojů existuje na zjišťování takto „uceleného pohledu“ v rámci vlády celý jeden specializovaný úřad se stovkami kariérních diplomatů (jmenuje se MZV a P. Telička tam také působil). S jeho informacemi pečlivě pracujeme a já k práci tohoto úřadu přece jen chovám výrazně větší důvěru, než k případným informacím jedné soukromé firmy (nic ve zlém).
Nicméně zmíněná věta mi připomněla, že právě P. Telička byl ve své době jedním z opravdových mistrů ,„ojedinělého“ vlastního „sebehodnocení“ (možno též použít svrchu uvedený termín „honění vlastního trika“), ač právě tento pomyslný prohřešek vytýká zrovna mně. Abych si to oživil ještě lépe, našel jsem si na webu pár jeho starších rozhovorů z doby, kdy byl ještě hlavním vyjednavačem našeho členství v EU (ty podmínky tedy opravdu nic moc), velvyslancem v Bruselu a krátce komisařem a které věru nejsou ukázkou zrovna nízkého sebevědomí. Dobře jsem se nad jeho tehdejším „ojedinělým“ stylem sebeprezentace a budování vlastní image znovu pobavil, doporučuji.