Fiskální disciplína a vyrovnané rozpočty, hlavní témata summitu EU, jsou nepochybně chvályhodnými cíli. Nelze proti nim nic namítat, naopak. Nicméně jejich primární příčinou dnes není ekonomická agenda (ozdravění financí), ale politická agenda (udržení eurozóny v alespoň současné podobě, další prohloubení evropské integrace). A to už problém je.

Dalo se totiž jít i jinudy. Mohla vzniknout méně početná, ale zdravější a silnější eurozóna, tvořená svazkem několika fiskálně zodpovědných zemí. To by ovšem znamenalo drtivou politickou porážku celé jedné generace evropských "integrátorů" i jejich jednosměrné ideologie "stále užší unie". Takže se jde raději cestou smluvně vynuceného fiskálního "direktorátu".

Evropská unie je koneckonců hlavně mocenský projekt neo-imperiálního střihu. Vytvořit z evropské různorodosti jednotnou právní, politickou a ekonomickou entitu, globálního hráče, kterého ovšem budou mít pod kontrolou - to bylo, je a bude dlouhodobým zájmem evropských velmocí. Nikdy nepromeškaly žádnou krizi coby příležitost k posunutí svého záměru dál. I ted´ tomu tak je. Francie s Německem se chopily iniciativy s nebývalou razancí. Evropské instituce, které tradičně sloužily jednak jako kouřová clona, jednak jako převodová páka v této mocenské partii, náhle příliš zdržovaly. Tak byly prostě pro tento moment odsunuty stranou. Velká Británie se do této kontinentální hry také nehodí a proto bylo nutno ji vymanévrovat od jednacího stolu předložením pro ni neakceptovatelných návrhů.

Znovu se tu překresluje, již poněkolikáté v tomto desetiletí, mocenská mapa Evropy a znovu se posouvá rovnováha ve prospěch "tvrdého jádra" EU. Bylo by proto naprosto nelogické, abychom nyní automaticky kývli na závazky uvnitř eurozóny (když pominu to, že je zatím zcela neznáme) a stali se tak něčím jako členy eurozóny bez eura. My se musíme napřed rozhodnout, zda do eurozóny za této situace vůbec chceme vstoupit. To může mít za současných a zejména budoucích podmínek zcela zásadní dopad na naši národní a státní existenci. Taková debata musí u nás teprve proběhnout a na jejím konci musí být referendum o jednotné měně. Není proto kam spěchat a zdrženlivý postoj je zcela na místě - navzdory očekávatelnému a neadekvátnímu mediálnímu třeštění různých analytiků a komentátorů.

Vyšlo v HN