Pan Chmelař, t. č. zaměstnaný evropskými sociálními demokraty, nazval českého premiéra poskokem Davida Camerona. Ve stejné logice bychom mohli nazvat politiky ČSSD poskoky Merkelové a Sarkozyho, protože svými postoji podporují německo-francouzské zájmy. Pana Chmelaře snad trochu omlouvá to, že je absolventem prestižní francouzské školy Science Po, která umí velmi solidně a po evropsku vymývat mozky. V odpověd´panu Chmelařovi dávám dnes na svém blogu prostor britskému kolegovi Callananovi, předsedovi naší europoslanecké frakce ECR, resp. článku, který napsal pro česká média:

Martin Callanan: Češi a Britové na nesouhlasu vydělají

Za doprovodu fanfár a vzájemných gratulací dnes v Bruselu podepisuje pětadvacet hlav států smlouvu o fiskální unii. Dva premiéři svůj podpis nepřipojí: David Cameron a Petr Nečas.

I my v Británii jsme vedli stejnou debatu jako u vás. Nasměruje nás neochota vzdát se své finanční samostatnosti do izolace? Jsem hluboce přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska na nepodepsání smlouvy obě naše země vydělají, ekonomicky i politicky. Proč si to myslím?

Za prvé, kdybych sázel, vsadím se, že ne všechny země nakonec smlouvu ratifikují. Irové pořádají referendum a odpověď „ne" je zcela vážně na stole. Žhavý uchazeč o Elysejský palác Francois Hollande prohlásil, že se pokusí vyjednat změnu smlouvy. Švédové dokument poněkud bizarně podepisují s tím, že pro ně nikdy nebude platit! V jiných zemích vyjadřují vážné obavy tamní parlamenty.

Smlouva ratifikovaná celou pětadvacítkou je ale zcela zbytečná. Evropané vůbec rádi odpovídají na každou krizi popletenými a abstraktními debatami o právních textech a institucích. Krize eurozóny bohužel není výjimkou. Na tuto krizi fiskální smlouva ani vzdáleně neodpovídá. Možná řešení jsou totiž jen dvě: Buď Němci přijmou fakt, že od nynějška budou posílat své peníze na jih (říká se tomu transferová unie), nebo půjde Řecko z kola ven a bude moci konečně devalvovat svou měnu. Evropské elity si zatím jen kupují čas.

Ať už nakonec Řekům euro zůstane, nebo ne, mezi těmi státy, které za eurozónu platí účty, sílí přání odebrat členským státům hospodářskou samostatnost a převést ji na centrální orgány EU.

Na konci minulého roku schválil europarlament posílení ekonomické vlády, tzv. SixPack. Ještě než oschl inkoust, máme na stole fiskální smlouvu. Nyní slyšíme volání, aby o ekonomice ještě více rozhodovali nevolení bruselští úředníci, samozřejmě pod vedením francouzsko-německého tandemu. Tento proces se nezastaví, dokud byrokraté nebudou mít pod kontrolou všechna podstatná ekonomická rozhodnutí.

Jaká je za to politická cena, vidíme nyní v Řecku. Jen se bojím, že to může být pouze začátek dalekosáhlejší revolty, až lidé zjistí, že přišli o právo rozhodovat o svých záležitostech, aniž by se jich někdo ptal. Kdo se dnes spokojeně sluní na pláži, může být zítra smeten přílivem, my bychom ale rádi zůstali na souši.

Samozřejmě není pravda, že rozhodnou-li se státy eurozóny pro těsnější integraci, budou ostatní vystrčeni za dveře. Jako příklad si vezměme společný trh. My Britové ho vnímáme jako největší výhodu našeho členství v EU a rozhodně nehodláme během debaty o něm sedět v zadních lavicích. To, že David Cameron a Petr Nečas společně navrhli dopis dvanácti států, který volá po dalším prohlubování společného trhu a posílení konkurenceschopnosti, jasně dokazuje, že jsme připraveni si v Bruselu říct o slovo.

Další falešný argument, který slýchám pořád dokola, tvrdí, že nepodepsáním smlouvy utrpíme obchodně. Lidé v Evropě kupují škodovky, protože jsou to spolehlivá auta. Češi kupují francouzské víno, protože je dobré. Stejně tak kupují vína australská, bez ohledu na nějakou evropskou „solidaritu". Vaši vývozci se jistě nikde nesetkají s odmítnutím svého zboží proto, že jste nepodepsali jakousi smlouvu! Opakuji, tento argument je zcela falešný.

Co je ale ještě důležitější: Máte šanci stát se silnou evropskou ekonomikou bez svěrací kazajky celoevropského ekonomického rozhodování a plánování. Schopnost určovat si fiskální politiku, úrokové sazby nebo pobídky samostatně a podle aktuálních potřeb z vás učiní atraktivní zemi pro podnikání a investice. Česká republika může růst, zatímco zbytek eurozóny půjde pod hladinu i s lodí, ke které se připoutal. Vy si můžete svobodně vzít z obou světů to nejlepší.

A konečně chci říci, že celá tato debata o smlouvě míří na mnohem podstatnější téma: Jakou EU vlastně chceme? Chceme, aby se Británie a Česko staly součástí státu zvaného Evropa, kde jsou všichni nuceni podepisovat diktáty z centra a plnit příkazy dvou velkých států? Nebo chceme EU, kde se se všemi státy bez ohledu na velikost, historii a geografii zachází se stejnou úctou i tehdy, když nechtějí podepsat každé písmenko unijní legislativy?

O nějaké izolaci tu nemůže být řeč. Češi i Britové usilují o jinou EU: otevřenou, pružnou, svobodnou. Stojíme společně u vzniku nového paradigmatu EU pro jednadvacáté století.

Text vyšel ve zkrácené podobě v deníku MF DNES.