V neděli 28.10. jsem byl na Pražském hradě ve Vladislavském sále po patnácté – pětkrát za V. Havla, desetkrát za V. Klause. A troufám si říci, že tento večer korunoval končící prezident svým doposud nejlepším projevem ve funkci. Především přesně a jasně pojmenoval několik základních neduhů celé soudobé západní evropské společnosti. K ní patříme a tudíž i nás tyto neduhy zavádějí do slepé uličky.

První z nich spočívá ve stále se zvyšujícím státním přerozdělování veřejných prostředků, které ovšem ve skutečnosti nejsou k dispozici a je třeba si je vypůjčit. Ukazuje se, že opravdová reforma poválečného tzv. evropského sociálního modelu a zejména důchodového systému je v Evropě politicky stále méně průchodná, mj. i díky demografickému vývoji. Roztáčí se tedy spirála deficitních rozpočtů, rostoucích veřejných dluhů a rostoucích nákladů na jejich obsluhu. Důsledkem je postupný úpadek pozice zadlužených států na finančních trzích a v mezinárodním ratingovém hodnocení, což má zase dopad na investiční přitažlivost i ekonomickou výkonnost té které země.

Dalším neduhem je pozitivistická víra ve všemocnost legislativy a její faktické vítězství nad „zdravým rozumem“, tedy přirozeným či zvykovým právem. Doslova každá „ptákovina“ si dnes vyžaduje reakci v jazyce práva, na úrovni národní i nadnárodní. To vede k neskutečnému zaplevelování právních řádů desítkami a stovkami parciálních právních předpisů, které právo pouze znepřehledňují, komplikují a radost z nich mohou mít pouze lobbisté či profesní a zájmové skupiny. Konečným důsledkem je také nárůst státní či úřední moci (tedy „objemu“ státu), která výkon stále rostoucích balíků práva musí zajištóvat.

A konečně se vytrácí role národního státu jako přirozeně vzniklého rámce občanské pospolitosti. Strůjci evropské integrace razí názor, že tradičně chápaný národní stát je kořenem všeho zla a musí být proto co nejvíce oslaben. Zcela opomíjejí liberalizační a demokratizační role národně emancipačních hnutí právě během 19.století, která se utkávala s autokratickými nadnárodními říšemi (což v našich podmínkách, kde leckdo chce být papežštější než papež, vede někdy až k převracení historie v podobě směšné a zcela nemístné adorace habsburského impéria jako jakéhosi modelového vzoru soužití národů). Národní stát a vědomí sounáležitosti s ním je tedy trvale oslabováno, aniž by to bylo nahrazeno nečím jiným. Občanská loajalita vůči nadnárodnímu celku, jako je EU, se totiž nedostavuje – na to je celá EU příliš umělou konstrukcí. V důsledku toho se ovšem vytrácí pocit občanství jako takového. I pokud bychom přistoupili na v současnosti oblíbenou charakteristiku části českých politických elit jako zkorumpovaných a vládnutí neschopných, pak řešením přece nemůže být odevzdání co nejvíce pravomocí na velmi vzdálenou a obtížně ovlivnitelnou úroveň EU. Věřit, že osvícení evropští politici či dokonce nějaký nadnárodní protektorát nám údajně povládne lépe, než to zvládneme sami, je naivní. Efektivnější je přece vyměnit tu politickou reprezentaci, s níž nejsme spokojeni, za jinou ve standardním demokratickém procesu na národní úrovni.

Nepochybuji, že osobní antipatie k V. Klausovi v některých kruzích vytvoří zase při hodnocení jeho projevu typickou pěnu dní, v níž se bude argumentovat ad hominem, nikoliv k věci. Pěna dní však opadne. Problémy, které Klaus vypíchl, zůstanou. A každá další politická garnitura ČR, jedno jakého zabarvení, se s nimi bude muset umět vyrovnat.