Málokdo si už asi vybaví příběh z polských prezidentských voleb v roce 1990. Jako kometa v nich zazářil doposud zcela neznámý byznysmen Stanislaw Tyminski, který přijel z Kanady. Kandidoval na prezidenta proti těžkým vahám: předákovi Solidarity Walesovi a prvnímu nekomunistickému premiérovi Mazowieckému.

V krátké době na sebe Tyminski strhl pozornost a získal nemalou popularitu, založil i vlastní politickou stranu s příznačným názvem "Partia X" - jako důkaz odstupu od tehdejší politické třídy. V prvním kole přímých voleb dokonce nečekaně vyřadil Mazowieckého a byl poražen až Walesou v kole druhém. V roce 2005 to zkusil ještě jednou, ovšem již totálně propadl - dostal pouze 0,2 % hlasů.

Hledat paralelu mezi fenoménem Tyminski a snahou Jana Švejnara může vypadat jako přitažené za vlasy. Přesto zde určitá podobnost je. Část veřejnosti i médií někdy svým vztahem k politice připomíná malé dítě, dychtící po nových dárcích pod stromečkem, pokud možno v co nejtřpytivějším obalu. Rodiče ovšem vědí své - když si děcko dosyta vyhraje, nové hračky zpravidla letí do kouta, z něhož jsou naopak vytaženy a oprášeny oblíbené a léty prověřené kousky.

Ostatně nemusíme pro takovou zkušenost chodit do Polska. I u nás jsme měli "komety", které se ovšem po čase změnily spíše v prskavky. Třeba takový Václav Fischer. S aureolou úspěšného česko-německého podnikatele drtivě zvítězil v doplňovacích senátních volbách v roce 1999. Pak ho byly plné noviny, spekulovalo se o něm jako o perspektivním prezidentském kandidátovi. Dnes si o něm přečtete jen když někdo napíše o chátrající modrobílé letce v Ruzyni či o nekonečných sporech s novým majitelem jeho bývalé cestovky. Teď děti v nadílce objevily Jana Švejnara a zatím se patřičně radují. Jak dlouho jim to vydrží ? A co takhle raději opustit dětské manýry a začít se rovnou chovat dospěle?