Co všechno si dnes „dokážeme představit“ ? Pár poznámek k (ne)času českého jara 2011.

Psycho, vztahy, Emoce
Strachy, vzteky, nemoce.

Pragmatismus, sekty
Nekonečné mekty

Trojjediný sektor
Toků peněz lektor

Strany, stát a vláda
Trapná lidu kláda

„A já sám, vždycky sám“
svý koníčky vosedlám!

Z informací kusých
Výkřiky trefených husí

Když jsem někdy před dvěma lety byla v Kyjevě na jedné středoevropské konferenci, shodli jsme se s kýmsi odtamtud, že „totalita peněz“ se v postkomunistické Evropě dávno zabydlela jako dominantní společensky organizující princip. Navzdory zaklínadlům o demokracii a občanské společnosti. A tak se občas v zájmu zachování posledních zbytků svých alternativně optimistických východisek zaměřuji na pozorování tuzemských specifik té univerzálně přítomné neototalitní hry, která se nám před očima postupně vybarvuje.

Citace Gazdíkových slov v médiích v souvislosti s aférou okolo Víta Bárty - „nelze spojovat ekonomickou moc s mocí politickou“ - by v obecné reflexi věcí mohla způsobit prolomení určitého tabu v dorozumívacím jazyce. Nicméně nejspíš zanikne jako zbytečná, protože je podprahově vnímána jako prosté konstatování skutečnosti – tak to prostě je, vždycky bylo a tak to zůstane. Ztrestán bude však ten, („pitomec“) který tabu jazyka poruší – a pak už je to pouze o tom, kdo, kdy a jak bude položen na oltář vlasti a sežrán.

Přiznám se, že i když už pár let beru mediální koláže s rezervou, něčím mne vévéčková aféra přece jen zaujala. O čem je toto divadlo? Připomíná R.U.R? Nebo snad Romanci pro křídlovku? Či Sluhu dvou pánů? Nebo dokonce Kupce benátského?

Možná ode všeho trochu, na každý pád s prvky nadmíru cynickými, leckdy komickými, o absurditě nemluvě. Zírám a říkám si - jsme diváky nebo rukojmími? Ber či neber, dívej se či nedívej, divadlo se začíná stávat cirkusem: Korupce, Obrana, Omnipol, Pro-mo-, Finance, Půjčky, Emoce, Manipulace…všeho moc a v rychlém sledu. Hlavně nenechat diváka vydechnout. Úměrně s narůstajícím počtem lidí znechucených a rezignovaných se počítá i s potřebnou skupinou rebelujících. Tedy těch, kteří jdou tak zvaně „s kůží na trh“. A někdy se zdá, jakoby toto divadlo ani nemělo režiséra…Jak se tu vyloupli aktéři letošního jarního dějství?

Pamatuji se, jak mi běhal mráz po zádech, když jsem někdy na přelomu tohoto století vídávala opakovaně ty víkendové přílohy českých deníků, fascinované tématem úspěšných podnikatelek a podnikatelů. Když jsem poprvé zaznamenala přítomnost silných velkých a terénních aut s křehkými blondýnkami za volantem. Když jsem si uvědomila, jakými ikonami je tato společnost krmena a vedena. A kým/čím se lidé pomalu naučili pohrdat. S proklamacemi o dobročinnosti s přesvědčením, že i charita musí být patřičně zúročeno, zpropagována a ohodnocena, jinak to není charita. Zrcadlo veřejného prostoru ukazovalo stále víc jak moc jsou emoce lidí spojené s penězi.

A z jednoho takového zrcadla se nám vynořila i skupina vévéček čili véčkařů. Ta děcka opravdu za nic nemůžou… to jen ta doba stvořila k obrazu svému své Honzy a Dorotky…

Na jevišti se ale teď díky nim poprvé odehrává vskutku cituplné drama – v souvislosti s obálkami, roztřeseným hlasem, zajíkavě pronášenými slovy o bývalém přátelství. Možná to je přesně ono! Přes veškerou bizarnost a absurdnost situace, ve hře vidíme zlomené srdce, zradu v přímém přenosu, a je to přesně v intencích reality show, na níž národ spolehlivě ujíždí. Vévéčka jako obraz nové mafie či sekty se starými dobrými zvyklostmi, v novém světle odhalenými? Nebo vévéčka jako partička na jedno použití…, jako fast- foodové sousto, jemuž nelze v tom fofru odolat?

Ale přece, možná ten příběh o zlomeném srdci k něčemu bude. Objeví se jiný náhled, nový klíč k informacím o tom, co máme na scéně k dispozici? Jaké jsou a budou důsledky procesu, jehož přece jsme my sami účastníky? Existuje tu ještě nějaký spoj mezi námi a těmi, kteří mají mandát správců? Přitlumíme své obranné reflexy a využijeme příležitosti k pozornějšímu sledování nikoli toho uřvaného, divného divadla, ale skutečnosti?

Těžko říct. Čtenář se možná zeptá, jakou že skutečnost mám na mysli. Snad nějaký paralelní svět, který tu přece vždy byl, ač skoro neviditelný. Neviditelný proto, že trvá. Trvá proto, že má svá nepsaná pravidla…Nastává čas a prostor pro humor (už ho dost dlouho postrádáme). I zde platí – čím hůř, tím líp.Princip kontrastu pomáhá viditelnosti.

Snad stačí zas přestat kupovat noviny, nezapínat internet, televizi, soustředit se na běžnost… Vyvětrat slova, vyvětrat pojmy, poslat to pryč a přivolat znova, co člověka chová… promiň, čtenáři, už zase na mne leze to básnění.

Dívejme se, přátelé. A sledujme, jak jinak se v české domovině projevuje to, co je kolektivním pudem sebezáchovy.

Přeji prima jaro.