Pátrám po starším textu o Kavkaze a přitom jsem nacházím dva texty Franze Werfela autora slavného románu „Čtyřicet dnů“. Oba články (Co Češi darovali Evropě a Kulturní jednota Čech) napsal pražský rodák ve Francii (kam uprchl po anšlusu Rakouska) ve dnech těsně před mnichovským diktátem (později se hlásil do československé zahraniční armády, kam nebyl odveden vzhledem ke své srdeční vadě, které nakonec podlehl v roce 1945 v USA).
Ty dva jsou skvostně napsané a jistě by obohatily (stále stydlivě ochromenou) debatu o české identitě ve vztahu k Evropě – a to i přesto, že byly psány z perspektivy spisovatele a intelektuála v situaci bezprostředního existenčního ohrožení. Proto sem vkládám malou ochutnávku, oba texty by byly na blog příliš dlouhé. Ale kdo má zájem, ráda oba texty zašlu mejlem.



„I ti, kdo popírají, že dějiny řídí vyšší bytost, musí přiznat, že všechno se děje jako řetěz příčin a následků. Nic, co je, neexistuje bez důvodu a bez cíle, a i kdyby takovým cílem bylo pouhé udržení existence. Že Češi i za velmi těžkých podmínek udrželi existenci jako národ, to má důvod svrchovaně dostatečný, totiž zeměpisný. Čechy, obdélník na roh postavený, tento plochý kotel obkroužený zřetelnými hradbami pohoří, je vedle Brenneru nejvýznamnějším rozvodím Evropy. Země, kterou tu příroda vytesala jako nedělitelnou jednotu, vysílá soustavu svých řek na německý sever, ale od něho nemá ani jednu jedinou. Vůle přírody, kterou nelze popřít, tu staví rozumnou mez německé expanzi.

Zeměpisný tvar vyjevuje, že Čechy, bohaté na nejrůznější poklady, mohou tu Německu leccos přenechat, od Německa se však na oplátku nemohou nadít ničeho (dobrého). A opravdu, jak učí dějinná zkušenost, do země ze severu znovu a znovu vtrhávala válka a válečné hrozby. Hory na pokraji této země se tyčí jak vlnolamy a stojí v cestě cizím nárokům. Občas se ta imperialistická povodeň, bičovaná nejednou bouří, přes vlnolamy přelila. Zůstal po ní široký pás nemastné neslané nacionální naplaveniny. To jsou takzvaní sudetští Němci. (Kde jsou mrtvé vody, vyskytují se bodaví komáři.) Až do poloviny devatenáctého století, do bitvy u Sadové, nepomýšleli sudetští Němci vůbec na to, že by se vzepřeli zeměpisu a rozsápali jednotu Čech. Po Bismarckově vítězství z nich najednou byli zbožňovatelé Pruska. Bismarck je ale setřásl. I když vyslovil tu hojně citovanou větu, že „Kdo má Čechy, má Evropu“, neodvážil se po Čechách sáhnout. Věděl, že by to byl hřích proti přírodě, a tím i proti dějinám. Takovýchto zábran, jaké Bismarckovi diktovalo svědomí, jsou vládcové Třetí říše zcela prosti.

Od dob takzvaného stěhování národů Češi sedí v úrodných nížinách své země i v obou přilehlých zemích soustavy, na Moravě a ve Slezsku. (Není nedůležité konstatovat, že jako kmen, který se věnuje zemědělství, objevili se ve střední Evropě spolu s pastýřským, jezdeckým a válečnickým národem Maďarů.) Jestliže jsme poznali, že zeměpisná struktura jejich osídlení je důvodem, proč se vyhnuli osudu ostatní polabských Slovanů, dějiny nám předvádějí dokonce půtky o intenci, o smysl jejich přežití. V těle Evropy jsou Češi orgánem rovnováhy. Nebýt českého národa, ve střední a ve východní Evropě by už neexistovaly malé národy. Nebýt dějin Čechů, Slováci, Poláci, Rusíni, Charváti, Slovinci, Srbové, Rumuni a také Maďaři by se dávno už byli ponořili do Hádu bezdějinnosti a vzpomínalo by se na ně jen jako na jména, která vymřela. Nebýt tragického zápasu Čechů za Evropu, čtyřiceti miliónům Francouzů a čtyřiceti miliónům Američanů by dnes tváří v tvář stálo více než dvě stě padesát miliónů Germánů, odhodlaných k válce. Nejspíš by ale Západ byl evropskou partii prohrál už před několika sty lety. Zápas Čechů za Evropu však je ku prospěchu nejenom Západu, ale stejně tak nejlepším silám pravého němectví. Tohle němectví by bylo dávno pohlceno onou stonásobnou zpanchartělostí, jaká nás děsí na typickém „prušáctví“. Národy zaniklé se vším všudy totiž temně rebelují ve vítězově sebevědomí, až ten z toho onemocní a na těle se mu jak ekzémy vyrážejí „rasové teorie“. Takový vítěz si počíná podle osvědčené zásady „Chyťte zloděje!“. Třináct století na stráži! Třináct století neustálé, zhusta beznadějné obrany, přikované k hroutícímu se cimbuří, ucpávající pukliny vlastním tělem! Vzácné jsou chvíle klidu, oddechu, kdy si člověk může utřít z čela pot. Taková chvíle nastala po světové válce. Byla krátká, probuzení drsné. Jaký to dějinný osud, úctyhodný i děsivý zároveň!“