Černá zahrada neboli Náhorní Karabach neboli Arcach. Jsem tu v posledních deseti letech potřetí, nevstupuji do neznámého prostoru ale vracím se. Ráda a se zvědavostí.



Před odjezdem do Náhorního Karabachu mám ještě den na Jerevan. Po pěti letech ve stejném hotelu v centru města, kde se změnilo zdá se velmi málo.Zastavil se tu čas? Horké léto, noční procházka zalidněnými ulicemi města s dávným kamarádem Karenem. Povídáme si o ovzduší věčnosti prostoru - na zbytcích starého města, které Karen ještě pamatuje, Arméni po posledním ničivém zemětřesení v r. 1988 vystavěli své vysoké domy s ornamentálními oblinami nad vchody takřka znovu. Zdejší lid své prastaré ruiny zahaluje, neukazuje je jako třeba Italové, oni na nich hezky zčerstva staví z nového krásného materiálu to, co už zde kdysi bylo. Jerevan není sám sobě replikou, je to město s kontinuální živou pamětí, starou zhruba tři tisícovky let.

Jsem tu proto, že jsem byla pozvána do Náhorního Karabachu jako pozorovatelka prezidentských voleb. Pozvání jsem přijala ráda, protože mne krajina Černé zahrady očarovala. Nelze zapomenout na zvláštní sílu, kterou zdejší krajina vyzařuje. Bodejť by ne – jsou v ní rozmístěné nejstarší křesťanské kostely a kláštery na světě. Většina z nich je obklopena polodivokou přírodou a přesto nejsou opuštěné. Na druhou stranu z hlediska světa je to vlastně země nikoho. Je to jakási pauza v dějinách. Neubráním se pocitu, že můj úkol má nádech absurdity a outsiderství, ve kterém se ostatně cítím být doma.
Z hlediska světa se mise zahraničních pozorovatelů totiž zdá být poněkud nesmyslná, protože republiku Náhorní Karabach de iure zatím žádná země na světě neuznala. Přesto jí velmi záleží na tom, aby bylo vidět, jak se chovají transparentně a demokraticky. Brzy se vydám na cestu do Stěpanekertu s hrstkou dalších pozorovatelů a třeba se s někým z nich podaří zapříst řeč o tom, proč se na tuto cestu vydali oni. Já mám k dispozici pouze svůj pohled na volební systém, který oni převzali a uzpůsobili tak, aby co nejvíc odpovídal demokratickýmh a svobodným principům. Vzpomínám si, jak mne dřív dojímala opravdovost, s jakou tyto principy vyznávají a jak je úzkostlivě dodržují. Tvrdohlavé až umanuté úsilí malého neexistujícího, od světa izolovaného a tak tvrdě skutečného nárůdku, obývajícího sličný kus Jižního Kavkazu – bude stejné? Bude posunuté k formalitě? Bude v něm táž naděje na vymodlený kontakt se světem, jako dřív?

I když slovo původu persko-turkického -„Karabach“ znamená „černá zahrada“ , krajina Náhorního Karabachu bývá vnímána jako zahrada rajská. Už samotný název naznačuje plodné křížení kultur, k němuž tam také dříve docházelo. Patrně hovoří o úrodnosti regionu, třebaže „černá“ se nyní zdá příhodnější jako symbol smrti a bídy. Jméno pochází ze čtrnáctého století, kdy nahradilo arménské pojmenování „Arcach“.
Poslední válka o Karabach vypukla na počátku devadesátých let a vlastně není ukončena dodnes: Arménie s Ázerbájdžánem v roce 1994 uzavřela pouze příměří. Nikdy nebyla sepsána mírová smlouva a nikdy nebyly nastoleny normální vztahy. Hranice obou kavkazských států jsou pevně uzavřeny, mladá generace Arménů zná Ázerbájdžán a Ázerbájdžánce jen z nepřátelské státní propagandy – a totéž platí i naopak.
Arménsko-ázerbájdžánský spor je stále živý: v osmimilionovém Ázerbájdžánu je na třičtvrtě milionu uprchlíků a Arménie je hospodářsky oslabena, protože se ocitla v izolaci. Neřešený spor svazuje celou oblast mezi Černým a Kaspickým mořem. Spojení mezi Tureckem a Střední Asií, Ruskem a Íránem jsou přerušena; trasy ropovodů se zauzlovaly; železniční trati nikam nevedou. Obě země si budují vlastní spojenectví a polarizují mezinárodní postoje. Různé strategie, jdoucí směrem ven, samozřejmě neřeší vnitřní problémy rozdělené země – není čas, prostředky ani kapacita a především vůle řešit problémy nahromaděných křivd mezi lidmi. Vnitřní napětí zamrzlo na jakémsi čekajícím statusu quo, ale sociální i politická situace se vyvíjí dále, odděleně.

Když jsem cestovala po Náhorním Karabachu a Arménii, vždycky jsem cítila silnou, prastarou spojnici s Evropou. Při tom jsem často přemýšlela o tom, jak by Evropanům prospěl bližší kontakt s Kavkazem a jeho problematikou. Kolik zla napáchal na Kavkaze (jižním i severním) uměle vytvořený teritoriální zmatek! Na druhou stranu je zde cítit obdivuhodná vitalita spojující přírodu s člověkem, cit pro kontinuitu svazků, silná sounáležitost založená na tradici…hodnoty, které Evropa svou přeinstitucionalizovaností (!) skoro smazala. Dělí nás ovšem strach, strach vytvořený nedostatkem nebo deformací informací o tragediích, které se staly v souvislosti s rozpadem sovětského impéria, neřkuli o současných poměrech. Možná toto je i odpověď na otázku, proč se ten nárůdek současných 145000 lidí, obývajících území o rozloze 4400 km čtverečních pravidelně dopouští zdánlivé pošetilosti jako jsou ty jejich svobodné a demokratické volby s přítomností mezinárodních pozorovatelů. Kdo ale tito pozorovatelé jsou? Náklady na jejich přítomnost přece stejně nejsou ničím jiným, než donkichotským pokusem o viditelnost v perspektivě míru a takového uspořádání světa, který stále ještě v očích obyvatel Náhorního Karabachu v sobě nese jakési garance spravedlnosti. Ty volby jsou stále stejným pokusem o přemostění se do lepší, jistější reality, kde je naděje na to se dohodnout. Otázkou, kterou si kladu, je: Není tato tzv. lepší a jistější realita dnes už iluzí ? Má tato naděje ještě dnes reálný základ?