Podle předpovědí tu mělo být zima a mělo pršet. Londýnské ažůr nebe je zatím pokryto půvabnými mráčky. Přibližně desetina Vávrovy rodiny se právě chystá podruhé do olympijského vodáckého areálu v Lee Valley. kde se všichni usmívají, občas pokřikují, občas dupou.

Včera se tu všichni usmívali, křičeli, dupali.
Když pádloval Brit Richard Hounslow, vibrace tribuny připomínala ohromné válce na vodě.
Když pádloval Ital Danielle Molmenti, bylo to jako když uhání vzteklý ledoborec.
Když pádloval Tožan Benjamin Boukpeti, bylo vidět, že se zrodil miláček davu...
Když pádloval náš Vavřinec, byla to Radost.
Když jsem nervozní, vzpomenu si na všechny, kteří to s námi prožívají, kterým jsem možná během tohoto neuvěřitelného léta předala trochu z vydatného modra Vávrových veselých očí. Fandí přátelé z Česka, Čečenska, Kalmycka, Náhorní Karabachu, Ameriky, Irska…
Podle předpovědi počasí mělo být nebe čím dál tím zataženější a deštivější. Zmokli jsme totálně zatím jen včera, kdy se nebe vylilo akorát na poslední jízdu Slovinské hvězdy Petera Kauzera a my jsme spolu s výborně naladěným publikem utíkali tříkilometrovou stezkou na olympijský vláček do Londýna.
Dnes pojede Vávra se svým kolegou singlkanoistou čistě pro radost na deblkanoi.
Pozítří pojede semifinále, a dá-li Nebe i finále.
Vkládám sem jako tam-tam svůj článek, který vyšel v časopise Regenerace.
Fandičům dík a Pozitivním vibracím zdar!

Vavřinec Hradilek
Duše na divoké vodě

Je to právě pět let, kdy při světovém poháru otevřel mnoha přátelům na břehu ústa a rozšířil zorničky svým nečekaným vítězstvím s velkým náskokem před kolegy ze světové špičky. I přesto, že mu příbuzní říkali Zbuzanská vrtule, zdálo se mi, že svou domovskou trať v Troji doslova proskotačil jako akrobat.
Seděla jsem potom na bobku dole pod cílem závodu u Vltavy a pouštěla do ní něco ze svého mateřského pohnutí. Vávrovy oči vysílaly záři, ve které se zrcadlila atmosféra kolem trojského kanálu radostí a úžasem všech jeho vodáckých i nevodáckých přátel a příbuzných, kteří pomáhali jako už tolikrát předtím v běžícím a pokřikujícím houfu tlačit Vávru do cíle. Tentokrát byl ten hlasitý úprk završen chvilkou, jež nikdy nevybledne.
Vzpomínka na toto dojetí je důležitá proto, že v ní hraje roli nejen radost, překvapení a pocit satisfakce. Ve Vávrově tehdejším triumfu bylo totiž daleko víc: nebyl sám, kdo vyhrál. Vyhrála energie sdílená kolem vody, energie lidí, které vedle závodění drží u tohoto sportu něco navíc.
Přemýšlela jsem o kouzlu, které dokáže strhnout lidi kolem. O tom, proč je pro nás i Vávru tak důležité. Není totiž vůbec nějaký extrovert a bavič – spíš samorost, jenž slova dokáže vážit značně kriticky (alespoň v rámci rodiny). Mnohokrát později jsem si na tuto chvíli vzpomněla, když jsem přemýšlela o vztazích, které kolem vodního sportu vznikají, srovnávaje ho s jinými sporty. Tři naše děti tou zkušeností prošly a pro všechny tři je přímá zkušenost s řekou zásadní. A stejně tomu je u jejich přátel, které jsem díky nim zblízka poznala. Pamatuji se na další okamžik – když se před čtrnácti lety starší syn Václav probral z pětidenního umělého spánku poté, co nešťastnou náhodou zůstal pod vodou nepředstavitelných patnáct minut. Tlumočila jsem mu otázky přátel, kteří se mne ptali, jestli ho ještě někdy pustíme do lodě. Zeptal se mě očima, protože kvůli hadičce v krku ještě nemohl mluvit. Odpověděla jsem mu asi tak – to přece není jen ten silný proud, který to zavinil. Návrat zpátky na vodu je jeho volba, jeho cesta, jeho vztah, ne můj. On pak na papír, na nějž psal své odpovědi, napsal větu, na kterou jsem si potom ještě mnohokrát vzpomněla: „Já to mám strašně rád.“ Co všechno v té lásce k lodi, pádlu a řece je? Je to „jen“ sport, nebo v tom je ještě něco jiného?

V POLI NEPŘEDVÍDATELNA
Vždy znovu mne udiví, kolik rovin slalom na divoké vodě má. Proud, vlny, pěna, vítr, příroda, adrenalin, kamarádství, společenství, soustředění, nepředvídatelnost, schopnost okamžitého rozhodování, vědomí vlastní síly, trpělivost, urputnost, lehkost, představivost, cit, naslouchání, rozmanitost typů a charakterů… Vlastně je to celé svým způsobem škola života. Jistě, i zde jako v každém jiném sportu je základním účelem zápolit o prvenství. Závodníci na startu pokaždé znovu vstupují na pole nepředvídatelna. Každá branka, kterou projíždějí, má svého sudího, jenž rozhoduje, zda ji jezdec projel správně, bez dotyku. Rozhodčí jsou ale také jenom lidé. Stane se, že jezdci neoprávněně připíšou buď takzvaný šťouch, neboli dotyk tyčky, za což závodník inkasuje dvě vteřiny navíc, nebo dokonce „kuli“, což je rovnou padesát trestných vteřin. Situace, která testuje nejen nervy závodníka ale i trenérů, neřkuli emoce zaujatých přihlížejících. Stačí okamžik, neznatelný pohyb, ťuk, dotek, a jezdci v proudu naskočí zátěž času navíc a otevřená naděje se zastaví na informaci: Tak snad příště. Vodní slalom je loterie, ve které hraje roli sebemenší závan větru, logika proudící vody, rozhodování v setině sekundy…
Osobně si dost těžko dokážu představit,že bych seděla na místě rozhodčích – je to velká odpovědnost a velké umění okamžitého rozhodování, protože oni zodpovídají nejen za závodníka, ale i za kvalitu celého závodu. Adrenalin tedy vytváří nevyzpytatelná a divoká povaha vody, ale při závodech i vše, co se děje kolem.

ŘEKY MAJÍ DUCHA
Pokud chcete důsledně povzbudit svého favorita-slalomáře na divoké vodě při závodu, běžíte s ním podél břehu tratě a pokřikujete na něj „hop, hop, hop“. Nevím, jak to mají rodiče dnešních začínajících vodáků, ale my jsme s našimi dětmi kočovali po místech závodů a povzbuzovali při závodech s velkou oblibou. Pokaždé jiná řeka, jiná krajina (a jiné pivo). První místa, kam jsme s dětmi jezdili, jsou nezapomenutelná – severní Čechy, podhůří Orlických hor, Vysočina, jižní Čechy… Každé místo, každá řeka, každá trať má jiného ducha. Jsou vody klidné, jsou vody bystré, divoké, těžké, lehké. Nejdřív takové jako Ploučnice, Jizera, Otava, Labe, později Vltava pod přehradou na Lipně, Úpa, Trnávka, Váh, Dunaj, divoká Saalach v Rakousku (třetí místo na mistrovství světa juniorů), Lenne v Německu a mnoho dalších. Stejně cestovali i další rodiče.
Vávra i jeho dva starší sourozenci byli ve skupině dětí vychovaných a vedených trenérem Milanem Říhou. Svým přístupem vybočuje, protože stejně jako učitel je i bojovník. S Vávrou ho spojovalo velmi zvláštní, umanuté soustředění. Byl na ně dva zajímavý pohled. Budilo respekt, když spolu vždy před závodem procházeli trať. Jako by byli ve zvláštní bublině, jedna bytost ve dvou. Dohromady s vodou, kterou četli, se kterou už ze břehu rozmlouvali. Navíc ještě v době, kdy trénoval naše tři děti, povedla se mu celkem nevídaná věc – stmelit dohromady nejen své svěřence, ale i jejich rodiče. Fungoval nad rámec tradičních trenérských povinností: jako přítel, trenér i trochu vychovatel, který svým přístupem děti přirozeně učil vnímat samy sebe nejen jako nástroj výkonu, ale chápat svoje výkony jako součást okolního světa. Naučil je, že voda je bytost, kterou vodáci vyzývají. Čím? Pádlem, pohybem, myslí, která se buď s vodou potká, nebo ne. Jako proud vody a povětří, i vodáci jsou každý živel sám o sobě. A právě proto, že každý je jiný, je podívaná na jejich tanec kolem branek neobyčejně zajímavá a prožitek krásný.

MEZILIDSKÝ TMEL
Sport ve své čisté podobě je svého druhu umění. Navíc si ti, kteří v něm dosahují výjimečných výsledků zásluhou vytrvalého úsilí, vyslouží přízeň obrovského množství lidí. Jejich úsilí se stává obdarováním. Fandění jednomu člověku, který soutěží s ostatními, znamená semknutí ve společné, jednoznačné energii. Je to svého druhu mezilidský tmel. Mám syna, který se navzdory vrozenému astmatu už díky svým úspěchům sportem živí a jenž sportem obdarovává sebe i své okolí. Svůj život pojímá podobně jako proud řeky, jenž ho nese k dalším okamžikům, které dosud nezná. Když mám někdy strach, myslím na pojistky, jež kolem sebe vytvořil. Dnes má přátele po celém světě, kteří jsou pro něj možná důležitější než medaile. Postavil a projel se svým nejlepším kamarádem Mikem z Nového Zélandu první trať na velmi divoké řece s vodopády – na Kaituně. Spolu s ním zachraňoval i jiného přítele z Irska při prvosjezdu na jiné řece...
I když je ve vlnách se svým úkolem projet trať bez chyby sám, není sám a ví to. Sport, který zvolil, není bez rizika. Ví i odpovědnosti, kterou má. Když byl jeho bratr pod vodou, bylo mu dvanáct let a přihlížel zoufalému úsilí přátel, kteří se snažili ho z vody dostat ven. Nebýt energie, vůle a víry těch lidí, bratr by dnes nežil.

VĚDOMÍ OBZORU
Občas, když Vávru vidím, ptám se, co bude dál, o čem přemýšlí, co může předat. Jako rodič se bojím rizik, svůdnosti adrenalinu. Vyprávěla jsem mu o setkání se starým tělocvikářem v Náhorním Karabachu, s nímž jsme se shodli na tom, že tělocvik je jedním z nejdůležitějších předmětů ve škole. Vávra s tím naprosto souhlasil a pak jsme se bavili o českých paradoxech. Proč děti u nás mají tělocvik jen jednou týdně? Proč na druhou stranu nejvíc soukromých sponzorů má český vrcholový sport? Proč, když důležitou složkou společenského života první československé republiky byl Sokol, se dnes u nás sport začíná scvrkávat na úroveň kšeftu?
Každý, celkem vzácný rozhovor s Vávrou mne uklidní, protože vím, že je pro něj důležitý i obzor, tedy to, co je smyslem sportu, co ještě přijde a co dokáže díky zkušenostem ve svém směru správným pohybem ruky v budoucnu ukormidlovat.
Jana HRADILKOVÁ